Dírková komora snadno a rychle

Tato fáze je ovlivněna rozhodnutím, který formát jste zvolili. Pokud SLR či DSLR, jste v podstatě hotovi – do krytky bajonetu (dají se většinou pořídit náhradní za rozumnou cenu) vyříznete doprostřed otvor o průměru cca 1 cm, přes který přilepíte plíšek s dírkou. Podstatné je, aby plíšek doléhal všude a světlo nemohlo „profukovat“. Protože lepení plíšku na plast nemusí být tak prosté, jak by se zdálo, s výhodou lze použít oboustrannou lepící pásku. Tímto je přístroj připraven k focení. Pokud chcete používat kinofilm mimo SLR, zvolte vhodnou krabičku (fantazii se meze nekladou) a další konstrukce je pak shodná s velkým formátem.
Se starým měcháčem bude práce víc, je potřeba zjistit, jak upevnit plíšek v potřebné vzdálenosti od filmu. Toto řešení jsem z úcty k Voigtlanderu z roku 1927 nerealizoval, takže můžu sloužit pouze teoretickou radou. Vždy je potřeba opatrně odstranit objektiv i celý měch a nahradit destičkou příslušných rozměrů s otvorem překrytým plíškem. Opět musí dobře doléhat po obvodu, aby nedošlo k pronikání parazitního světla. Závěrka v tomto případě byla odstraněna spolu s objektivem, takže je nutno ji simulovat vhodnou krytkou, v nouzi postačí překrýt dírku černou samolepící páskou, kterou při expozici vždy odlepíte (expoziční časy jsou v řádu vteřin, takže to není až takový problém).
Pokud jste se rozhodli pro stavbu většího formátu nebo neobvyklou konstrukci (negativ může být uložen i v plechovce po obvodu – válcová plocha má větší úhel záběru a zajímavě deformovanou perspektivu), může být použito více dírek atp., musíte si potřebnou skříňku „vyrobit“ vlastními silami. Kreativitě se meze nekladou. Jako příklad uvedu cestu, kterou jsem zvolil já. Pro první pokusy jsem použil papírovou krabici od bot. Výšku jsem upravil na 70 mm, do středu dna jsem prořízl otvor a překryl jej plíškem s dírkou. Jako závěrku jsem použil černou lepící pásku. Stejnou páskou jsem vlepil do víka obyčejný ČB matný fotopapír 13×18 cm Fomaspeed normální gradace ve fotokomoře při ochranném osvětlení. To je samozřejmě možné i potmě (při trošce cviku a snahy). Obvod krabice a víka jsem pak rovněž oblepil páskou, abych zabránil náhodnému otevření a pronikání parazitního světla. Expoziční časy jsou samozřejmě mnohem delší, v řádu minut či hodin, ale pro první pokus to nevadí. Menší formát lze pochopitelně realizovat jinou vhodnou světlotěsnou krabicí potřebných rozměrů.

Zpracování naexponovaného materiálu
Takže máte svou první fotografii pořízenou dírkovou komorou. Ale co s ní dál. Opět záleží na tom, jaký formát jste zvolili a jak dalece zkušení černokomorníci jste. V případě kinofilmu či formátu 6×9 lze s výhodou použít služeb minilabu, které dodají následně i zvětšené fotografie. Obraz ovšem nebude mít ještě plnou „šťávu“ dírko-fotografie (zvláště u kinofilmu), která přichází až s větším formátem.
Při volbě většího formátu jste ovšem odkázání na vlastní síly, neboť málokterý minilab zpracuje planfilm formátu 10×15 cm či větší, o zvětšování nemluvě. Buď máte vlastní fotokomoru či někoho známého, kdo ji má, pak je zpracování v podstatě obdobou běžného procesu negativ – pozitiv, ovšem s tím, že film nelze volat v tanku, ale v miskách a pozitiv se musí realizovat jako kontaktní kopie. Pozitiv lze ovšem pak snadno naskenovat na plošném skeneru a vzhledem k určité neostrosti dané dírkovou fotografií je to snadné i na celkem nekvalitních skenerech. Papírový negativ si budete muset vyvolat sami zcela určitě, aspoň nevím o komerčním minilabu, kam byste jej mohli zanést. Pakliže jste vyvolávání již někdy provozovali, jistě víte, jak na to a následující pasáž můžete smělě přeskočit.
Pokud ovšem temnou komoru nemáte, nezbývá, než opět improvizovat. Ale ani toto není za hranicí dostupnosti běžně vybavené domácnosti. Pokud jste začali pokusy s pozitivním fotopapírem, máte situaci usnadněnu. Musíte si opatřit dvě misky takových rozměrů, aby se papír do nich vešel. Nejlepší jsou samozřejmě klasické fotomisky, které se teď dají opatřit často v bazaru za směšnou cenu či různé plastové misky pro zmrazování potravin. Na místě pinzet poslouží kolíčky na prádlo nebo lze použít i vlastní prsty (pokud je nebudete olizovat, nebezpečí akutní otravy nehrozí, mám to osobně vyzkoušeno :) Nachystejte si příslušné chemikálie – vývojku a ustalovač, opět lze s výhodou použít pro přípravu tekuté koncentráty dle doporučení výrobce a v zatemněné místnosti vyvolávejte předepsanou dobu, opláchněte ve vodě a ustalte. Jako poslední lázeň po vyprání ustáleného filmu použijejte vodu s kapku saponátu (opravdu stačí jedna kapka). Pak stačí usušit (opět lze s výhodou pro sušení filmu použít prádelní šňůru a kolíček na prádlo, papír nechte sušit opřený ve svislé poloze) a kochat se negativem první fotky pořízeným touto netradiční metodou.
Pokud máte negativ na filmu, je možno jej buď naskenovat a dále zpracovat obvyklým způsobem (pokud máte dostatečně velký skener s možností skenovat transparentní předlohy) a nebo si musíte vyrobit kontaktní kopii na papír. Ani toto není složité, stačí potmě položit film na papír, přiložit kouskem čistého skla a na krátkou dobu (řádově vteřiny, závisí na vzdálenosti a intenzitě světelného zdroje) osvítit. Pak již papír potmě (pokud nemáte k dispozici ochranné žlutozelené nebo červené osvětlení) vyvolat stejně jako negativ, ovšem v příslušné vývojce, usušit a následně popřípadě rovněž naskenovat.
Pokud jste exponovali přímo na papír, stačí rovnou naskenovat a v libovolném graf. editoru převézt na negativ, čímž získáte pozitiv. Další zpracování je již obvyklým digitálním způsobem. Je samozřejmě možné udělat si i z papírového negativu kontaktní kopii opět na papír, je to ovšem nutno dělat za mokra a nepříjemně vzrůstá kontrast a ztrácí se detaily. S ohledem na to, že skener je již celkem běžně dostupný a následné zpracování v digilabu rovněž, volil bych raději tuto cestu.
Celé takto popsané to může připadat složité a pracné, ale vzhledem k tomu, že u takto velkého formátu pravděpodobně nebudete dělat víc snímků než jeden denně, vlastní zpracování se po několika opakováních stane rutinní a prostou záležitostí. Ještě je potřeba upozornit, že vývojka nechává po zaschnutí velmi vytrvalé fleky, většinou hnědé či žluté barvy, nejen na oděvu, ale i na stěnách, stolech, vanách… a proto je na místě po sobě dobře uklidit, aby nedošlo ke zbytečným bouřkám na domácím nebi.

Když nám dírko-fotografie učarovala
Pokud se vám podařilo udělat svou první fotku touto metodou a s překvapením zjišťujete, že to opravdu funguje, překousnete podivné pohledy okolí, považující vás za blázny, a budete chtít dělat další záběry, začnete nacházet slabiny vaší dírkové komory. Zvoli-li jste si menší formát, zatoužíte po větším, protože jen tak lze zachytit více detailů. Pokud jste vyrobili první fotku v krabici od bot, je vám jasné, že takto moc fotek udělat nelze, neb je to nekonečně nepraktické a krabice nemá moc dobré mechanické vlastnosti a vlhko ji taky nesvědčí. A tak se dáte cestou výroby něčeho, co bude umožňovat zachovat velký formát a přitom i jistou operativnost. Budete se chtít rozloučit s expozicí na papír, protože ty časy jsou opravdu velmi dlouhé, i když pro některé situace jej lze rovněž použít… Opět začnete od dírky, pokud ji nemáte hotovou již od předchozích pokusů ve správném průměru.
Na VF dírkovou komoru stačí na výrobu bedýnky použít nějaký pevnější materiál, např. modelářskou překližku či cokoli, co se snadno opracovává a spojuje. Některé z možných způsobů konstrukce jsou patrné z fotografií mých „milášků“, v prvním případě bylo jako konstrukční materiál použito zbytků dílců plovoucí podlahy, ve druhém tzv. kuprextit, sklolaminát potažený měděným plechem, který se snadno spojuje pájením, tento lze získat v prodejnách s elektrotechnickým materiálem. V obou případech je opracování zcela v možnostech domácího kutila. Pokud to myslíte opravdu smrtelně vážně a vadí vám nepohodlí výměny filmu potmě, můžete zvolit jako zadní stěnu kazety na plochý film, používané u velkoformátových přístrojů. Tyto jsou ovšem natolik drahé, že vždycky, když mi vadí možnost pouze jediného snímku, vzpomenu si na jejich cenu a řeknu si, že to zase tak strašné není. Upevnění filmu na vnitřní straně zadní stěny je rovněž možné různými způsoby – prostým přelepením rohů filmu lepící páskou při každém zakládání nového filmu, zasouváním pod obdobu fotorůžků, kterými byly kdysi upevňovány fotografie v albech, nebo zářezy, do kterých se film zasune a podobně. Tuto část konstrukce je potřeba řešit celkem pečlivě, neboť film je nutno vkládat potmě a pouze za pomocí hmatu, přičemž jej nesmíte umatlat nebo poškrábat. Upevnění zadní stěny musí být řešeno tak, aby nedocházelo k průniku parazitního světla do komory, přesto musí umožňovat výměnu negativu. Vnitřní stranu komory je vhodné vylepit černým matným papírem nebo látkou, jednak se tím zamezí případným odrazům a navíc se bezpečněji komora světelně „utěsní“. Hrany zadní stěny lze oblepit pěnovým těsněním na okna, které rovněž do jisté míry zamezí průniku světla. Konkrétní nákres neuvádím, protože vlastní stavba silně závisí na vašich možnostech a schopnostech.
Jako závěrku lze použít například krytku na objektiv a obroučku ze starého filtru, který zbavíme skla a přilepíme před dírku, nebo malou clonku upevněnou na jednom šroubku, jejíž přesunutím můžeme dírku odkrýt a zase zakrýt.
Na místě hledáčku (pokud ho nutně potřebujeme, po krátké praxi získáme dostatečný odhad úhlu záběru i bez něj) lze použít například dveřní širokoúhlé kukátko s maskou odpovídající úhlu záběru.
Neměli byste rovněž zapomenout na stativový šroub, na jehož nejjednodušší realizací je pořídit v obchodě s fotopotřebami redukci, která se používá mezi stativem a VF kamerami. Stativ je totiž v podstatě bezpodmínečně nutný, nejen kvůli zamezení stržení při expozici, ale aby bylo možno kameru vůbec nějak postavit či nasměrovat.
Vlastní konstrukce při troše šikovnosti a základním vybavení trvá několik hodin a náklady se pohybují v řádu stovek korun dle použitého materiálu. Samozřejmě lze koupit i dírkové komory hotové, nevím zda i u nás, ale v zahraničí určitě, nicméně jejich cena je často srovnatelná s klasickými zrcadlovkami střední třídy a pocit při pohledu na fotku pořízenou vlastnoručně vyrobeným přístrojem je k nezaplacení…

Pokud jste se prokousali články až sem a rozhodli to zkusit, přeji mnoho úspěchu a těším se na vaše snímky v místní galerii. Pokud máte pocit, že konstrukce komory či dírky je nad vaše síly, rád pomohu radou dle svých a vašich možností.

A nyní již zmíněné odkazy na ostatní články o dírkové komoře na FotoAparátu.cz:

Letem dírkovým světem

Jak fotografovat dírkovou komorou

Jak začít se stavbou dírkové komory

Světový den dírkové fotografie 2003

Vidět pomalu

Světový den dírkové fotografie 2002

Vztahy pro výrobu dírkových komor

Rozhovor s Dianou H. Bloomfield

Fotografování dírkovou kamerou