Test fotoaparátu Sony DSC-F 828

Objektiv a čip

Aparát je vybaven objektivem Carl Zeiss o ekvivalentním rozsahu zoomu 28–200 mm s výbornou světelností od 2,0 na širším konci až po 2,8 na konci delším. Objektiv je stejně jako celé tělo aparátu mimořádně kvalitně mechanicky proveden. Je velmi příjemné, že jak zoomování tak i manuální ostření se provádí přímo na těle objektivu samostatnými otočnými prstenci, které jsou dokonale vytěsněné a nevykazují ani minimální mechanické vůle. Za výrazné plus lze označit také tvarovanou sluneční clonu, která je součástí dodávky aparátu. Tato clona má bajonetové uchycení, což usnadňuje použití tradičních fotografických filtrů, které lze instalovat do standardního filtrového závitu o průměru 58 mm.

Optický výkon objektivu je také celkem slušný ale přestože je použita legendární antireflexní úprava s označením T*, tak se sluncem v přímém záběru vykazuje značně rušivé odlesky, jasně viditelné na testovacím snímku č.6 i v takto malém formátu. Rozlišení je pak viditelné na ukázkových snímcích č.7 a č.8. Snímek č.7 je zmenšený nijak neupravený celkový záběr, pouze s lehkým doostřením po zmenšení. Na snímku č.8 je pak již zcela neupravený výřez v původním maximálním rozlišení ve formátu JPG zhruba od středu snímku.

Na dalších snímcích č.9 a č.10 je pak proveden podobný výřez ale tentokrát pro změnu ze samého rohu obrazové plochy. Zde je zcela jasně patrné, že kresba i rozlišení je při dobrých světelných podmínkách na velmi dobré úrovni a to i v samém rohu obrazové plochy. Na odstaveném autě, které je na celkovém snímku poměrně malé je v plném rozlišení bez problémů čitelná i poznávací značka.

Jak již bylo řečeno v úvodu, tak aparát Sony DSC-F 828 je osazen novým 8-mi megapixelovým CCD čipem se stejnými rozměry 8,8×6,6mm jako předchozí čip v aparátu DSC-F 717. Nový čip je ovšem zajímavý především čtyřbarevným filtrem. Klasické CCD čipy mají tři barvy RGB ale tento má ještě navíc azurový (emerald) odstín. Díky této vlastnosti by měly být výsledné barvy ještě daleko věrnější. Výsledné fotografie v plném rozlišení pak mají velikost 3264×2448 obrazových bodů, ale samozřejmě je možné také nastavit formát snímku odpovídající poměru stran 3:2 a několik dalších nižších rozlišení.

Další důležitou kapitolou je možnost nastavení citlivosti čipu. Tu je u tohoto aparátu možno nastavit po jednotlivých krocích v rozmezí 64–100–200–400 a 800 ISO a to jak manuálně, tak automaticky. V automatickém režimu ale aparát v naprosté většině případů ponechává nastavení na 64 ISO. V tomto testu jsem se mimo jiné zaměřil právě na úroveň šumu při jednotlivých nastavených citlivostech. Výsledky však bohužel nebyly nejlepší. Jako testovací scénu jsem zvolil noční město s nasvícenými památkami. Celý a nijak neupravený záběr je na ukázkovém snímku č.11, pořízeném při ISO 64. Na snímku č.12 jsou pak výřezy v plném rozlišení při všech citlivostech. Z ukázek je zřejmé, že při nastavení ISO na 64 je snímek v normě, při ISO 100 je nárůst šumu na hranici rozeznatelnosti ale už při ISO 200 je šum viditelný. Při citlivostech ISO 400 a 800 je pak šum již tak značný, že především nastavení na ISO 800 je v praxi naprosto nepoužitelné.
Při nižších clonových číslech se také objevuje lehká barevná aberace, která se projevuje nafialovělým odstínem na hranách prudkých světel a stínů – viz ukázkový snímek č.13. Vzhledem k tomu, že se jedná o klasickou optickou vadu tak lze příčinu přičíst především objektivu, což je vzhledem k velmi renomovanému výrobci překvapením, neboť jí trpí především levné kompaktní přístroje a bývá většinou důsledkem nižší kvality nebo příliš velkého rozsahu zoomu. Svůj podíl na tom ale částečně může hrát také již příliš velká hustota obrazových bodů na čipu a také softwarové zpracování. Na druhou stranu je ale nutné uvést, že tato barevná odchylka je viditelná pouze při větším zvětšení nebo výřezu a je taky podmíněna nízkým clonovým číslem. Čím je nastavena vyšší clona, tím je tato vada menší a při vyšších clonách se již zcela ztrácí a obraz je pak dokonalý.