ŠKOLA SVĚTLA JANA POHRIBNÉHO, AKTIVNÍ LUMINOGRAFIE - SVĚTLO V POHYBU, 19. DÍL

Devatenáctý díl oblíbené "Školy světla od Mistra Jana Pohribného" je věnován již podruhé aktivní luminografii, tentokrát, když je v pohybu světlo. Jaké druhy světla lze použít? Co třeba oheň? Článek má spoustu fotografií, kde je popsáno nastavení fotoaparátu i například kompozice.

Pohyb kamerou v lecčems evokuje některé malířské techniky a postupy, ale skutečnou esencí malířské a grafické tvorby je tvorba se samotným zdrojem světla. Obyčejné žárovky, kapesní svítilny, LED pásky, laserová ukazovátka, „čelovky“, mobilní telefony, svíčky, prskavky a nepřeberné množství dalších možných světelných zdrojů vám mohou posloužit jako virtuální štětce, tužky či malířské špachtle. Na rozdíl od malířství a grafiky však nejste tolik vázáni na plochu plátna či papíru, případně zdi nějakého (např. sakrálního) prostoru. Můžete malovat a kreslit takřka kdekoliv a po čem chcete, včetně prázdného prostoru. Vaše světelná tvorba má pouze jedno zásadní omezení, které jste z předešlých kapitol jistě již pochopili. Aby byla vidět a zachytila se na světlocitlivou vrstvu či senzor vašeho fotoaparátu, je nutné ji provádět při nízké hladině okolního světla nebo za úplné tmy. Určitým limitem může být pro někoho i představivost, jak bude výsledná světelná kresba či malba na snímku vypadat. Na rozdíl od klasického malířství a grafiky nevidíte ihned stopu světelné tužky či štětce a teprve výsledná fotografie vám odhalí, zda jste se „strefili“ do místa, kde jste chtěli kreslit, nebo navázali správně na tvar, který začínal v určitém místě v prostoru. Jak si ukážeme, lze i tento proces částečně držet pod kontrolou a omezit tak podíl nahodilosti. Samozřejmě, že cit pro prostorové vnímání, jistá malířská zručnost a imaginace, jsou vaší výhodou. A opět se nebojte poučit a inspirovat nejen z dějin klasického výtvarného umění, ale také třeba z experimentální tvorby kinetických umělců 20. století (u nás kupř. Z. PešánekS. Zippe a další), kteří se často vyjadřovali pomocí světelných objektů a instalací.

Laserový paprsek je výtečný nástroj na přesnou, cílenou luminografii i na velkou vzdálenost. Mořská krajina je osvětlena měsíčním světlem. Expozice byla takřka 1 min.

Mnohdy se práce fotografa se světlem více blíží filmové nebo divadelní scénografii. Nelze v tomto směru jistě opomenout práci našeho světově proslulého scénografa Josefa Svobody, který byl opravdovým géniem v užití světla a prostoru na divadelní scéně. Vaší scénou může být váš pokoj, zahrada za domem nebo třeba večerní ulice. S tou divadelní nás přinejmen­ším pojí daný rámec jeviště i hlediště. Divadelní scéna, jeviště, bývá zpravidla také orámována portálem – herci a kulisy se pohybují uvnitř tohoto vymezení. Podobně fotograf, který scénu pozoruje jako divák a režisér v jedné osobě, je omezen tím, co vidí ze svého sedadla, tj. v hledáčku svého aparátu. Toto omezení je však zároveň jeho výhodou – plně se soustředí a „inscenuje“ v takto vymezeném poli, který je většinou dán objektivem, který má k dispozici. Můžete právem namítnout, že již nejméně od dob V+W herci, režiséři i sce­́nografové tato omezení rádi překračují a soudobé divadlo často nerozlišuje pojem jeviště a hlediště a herci běžně hrají mezi diváky. Podobně řada výtvarných umělců včetně fotografů nabourává navyklá klišé a začleňuje různým způsobem do obrazu i to, co se odehrává mimo ústřední scénu nebo její tradiční rámec. Kreativní práce se světlem může být jednou z cest, jak překračovat navyklé hranice chápání jednoho média. Tím, že předstoupíte před kameru s nějakým tvůrčím záměrem, třeba světelnou kresbou v prostoru, fotografii ani sebe nezrazujete, jen posouváte vaše možnosti tvůrčího vyjádření.

Piazza dell Popolo v Římě. Soudobé technologie nabízejí pomůcky z optických vláken, kterými světelná stopa vypadá jako od opravdového malířského štětce.

Jistě si také kladete otázku, že když je vše dovoleno, proč tedy vytvářet složitě své fotografie svě- telnou kresbou, malbou a násobnými expozicemi, když leccos lze vytvořit pomocí počítače v klidu a teple své pracovny a při mnohem menších nákladech. Jenže kouzlo tvorby spočívá někdy právě v tom, že podmínky nejsou ideální, že právě nečekané náhody, vliv prostředí nebo počasí ovlivní výsledek vaší práce i zážitek z ní. A možná také pochopíte, že energie místa i vaše osobní vložená do celého tvůrčího procesu, se odrazí i ve výsledné fotografii.

Kresba světlem

 Otočíte-li zdroj světla (žárovku, příruční svítilnu, kus hořícího dřeva atd.) směrem ke kameře, zaznamená se při pohybu světlem tento, většinou bodový zdroj, jako jasná, přesně ohraničená čára. Kreslení či psaní světlem v prostoru bývá oblíbeným vstupem mnoha fotografů dob a obkreslování postav nebo psaní vlastních jmen, péefek atp. prvotní zkušeností s velmi bohatou škálou možností, které tato technika nabízí. Kresba světlem se velmi hodí tam, kde podobně jako tužkou, chceme zdůraznit obrysy, zřetelnost a jas čar nebo ilustrovat tok neviditelné energie v prostoru (v krajině, interiéru apod.). Tím, že světlocitlivá vrstva vnímá přímo zdroj světla (tedy jeho maximální jas i to, že se v závislosti na konstrukci a typu může snižovat k okrajům svítilny), je možné kreslit světelným zdrojem relativně velmi rychle. Rychlost vašeho kreslení světlem ovlivní ve výsledku jas a také sílu světelné čáry. Tam, kde je rychlost kresby pomalejší, bývá čára jasnější, tam kde je tah „světelnou tužkou“ rychlejší, může být čára méně zřetelná, ale vnímáme více její skutečnou barevnost. Sílu i intenzitu čáry můžete ovlivnit také náklonem zdroje, tím že ne vždy směřuje přímo do objektivu kamery. Jak správně změřit hodnoty a intenzitu světelného zdroje a určit i rychlost kresby či malby si ukážeme dále. Obecně lze ale říci, že nejlepším měřením je u tohoto typu experimentální fotografie praxe a opakovaná zkušenost s jedním, či více zdroji světla. Pouze praxí se naučíte odhadnout, jak rychle je možné se pohybovat, aby čáry nebyly příliš přezářené (přeexponované) nebo naopak skoro neviditelné při příliš rychlém pohybu nebo slabém zdroji světla. Intenzivní zdroje je navíc možné tlumit, zabarvit zpravidla foliový- mi barevnými filtry a soudobé LED svítilny lze často tlumit ovladačem intenzity světla. Slabé svítilny mohou působit jako silný zdroj, pokud výrazně zpomalíte rychlost kresby. A není třeba připomínat faktor clony, nastavené citlivosti a celkové expozice, jež primárně určují světelné hodnoty snímku.

Klasickým příkladem prostorové luminografie, kdy světlo kreslí v prostoru „samo“ je světelné kyvadlo (např. obnažená žárovka v objímce na delším elektrickém kabelu), které zavěsíte a roztočíte v neosvětlené místnosti. Fotografovat tento postupně vznikající útvar můžete nejen ze strany, ale také z podhledu, pokud vám to umožní odstup od zdroje světla. Kružnice, elipsy, ale také spirály, které tento zdroj v závislosti na setrvačnosti a směru, který mu na počátku dáte, bude vytvářet, vás možná příjemně překvapí svou geometrickou pravidelností. Čím delší expozice, tím více elips a křivek bude navrstveno.

Pracujete-li ve zcela temné místnosti, pak jste omezeni pouze jasem a délkou pohybu světelného kyvadla (v určité fázi se mohou siločáry vykreslené pohybem světla překrýt natolik, že jsou přeexponované, neboť jednotlivé světelné stopy se sčítají). Zpravidla však vystačíte s expozicemi od 5 do 30 s. Pokud snímáte světelné kyvadlo ze strany a jeho vzdalující se a přibližující se siločáry, pak bude asi žádoucí zvýšit hloubku ostrosti a použít clonové číslo 8 a vyšší. Foto vlevo: Světel­né kyvadlo vytvořené pomocí jednoduché kapesní LED svítilny a výstražného LED světla pro cyklisty, které byly zavěšeny na provázku a roztočeny polovinu expozice v jednom směru a pak v trochu odlišném natočení.

 Daleko náročnějším úkolem bývá světelná kresba konkrétního tvaru, případně i barevnosti. Důležitá je nejen prostorová představivost, ale také určitý cvik. Asi nikdo z nás není Pablo Picasso, který pro fotografa Gjona Milliho světelnou tužkou (kapesní svítilna ve tvaru tužky) nakreslil kubisticky pojatou kresbu velikosti lidské postavy jedním tahem (Milli na závěr delší expozice, po kterou Picasso kreslil, osvítil celou scénu i mistra bleskem z boku, takže jej vidíme v podřepu, jak dokončuje svou světlokresbu)­. Foto vpravo: Gjon Milli, Pablo Picasso, 1949, z knihy A. Feiningera, Škola moderní fotografie; vydal Orbis, Praha, 1971

Pravděpodobně budete muset kresbu několikrát zopakovat, než se vám podaří přiblížit vaší představě. Nezapomeňte si také zprvu vyzkoušet, vyměřit, jaký prostor skutečně vidíte v hledáčku kamery, abyste nekreslili mimo tento rámec. Bude-li součástí vaší kresby krajina, architektura nebo jiný prostor, bude muset být takové vymezení, kam v prostoru kreslit, mnohem přesnější a promyšlenější. Pravděpodobně bude světlokresba dominantou celého obrazu, takže s tím počítejte i ve finální kompozici. Celý tvůrčí postup a přístup ke světelné kresbě i malbě jsem se pokusil shrnout do několika bodů na závěr této kapitoly.

Před časem jsem byl požádán jednou agenturou, abych pro jejich klienta a následnou kampaň pomocí světelné kresby vytvořil logo ve tvaru glóbu. Jejich pokusy zhotovit tuto kresbu počítačem ztroskotaly na tom, že počítačové kresbě chyběla přesvědčivá živost světla i jistá míra náhodnosti měnící se intenzity a síly stopy, která právě k reálné světlokresbě patří. Kresba měla být tvořena ze tří paralelních linek, což v dnešní době LED svítilen a jiných zdrojů s více zdroji najednou nebyl takový problém. Neměl jsem sice přesně 3 svítící diody najednou, bylo jich tam 5, ale ty přebývající jsem lehce zamaskoval černým papírem (stejně tak by bylo možné z jednoho zdroje např. zářivky pomocí masky z černého papíru vytvořit více zdrojů v řadě). Nejtěžší bylo nakreslit relativně přesný kruh, rovné linky a polokruhy vyznačující osu glóbu, rovník a obratníky. Bylo by jednodušší všechny komponenty nakreslit odděleně a pak složit ve photoshopu, ale pokusil jsem se udělat celý glóbus najednou… První pokusy namalovat vše pouze od ruky skončily zoufale. Kruh vypadal většinou jako brambora, osa i rovník nebyly rovné a obratníky byly někdy až u polárního kruhu. Pomohl jsem si tedy metodou trikové animace, kdy některé fáze jsou nakresleny na transparentním materiálu – v mém případě na tabuli skla, která mne vedla při umisťování jednotlivých tahů.Ve studiu, kde jsem vše realizoval, bylo slabé šero, abych kresbu fixou na skle alespoň trochu viděl a podle ní z druhé strany skla proti kameře kreslil. 

Chcete-li mít světelnou kresbu opravdu pod kontrolou a dosáhnout přesných tahů a tvarů, pak použijte šablon. Mohou to být nejen pevné šablony konkrétních tvarů např. z kartonu, které můžete po hraně objíždět světelným zdrojem, ale i prostorové objekty (kupř. stůl, stromek, automobil, lidské postavy apod.), jejichž tvar a hrany snadno povedou světelný zdroj. Zpestřením vaší kresby se mohou stát lesklé a transparentní povrchy předmětů, které světlo někdy odrazí, zdvojí nebo částečně propustí či rozptýlí. Kresba pak dostane v některých místech novou dynamiku, tvar i barevnost.

Kresba ohněm

Kouzlo dlouhé expozice lze velmi dobře uplatnit u statických objektů, ale u lidské postavy je to vždy složitější – model by se během desítek sekund dlouhé expozice neměl příliš hýbat, pokud pohybová neostrost není vaším záměrem. Přirozené ambientní světlo je doplněné světlem ohně z provazu stočeného do spirály, který jsem před tím namočil v lihu, aby lépe hořel.

Působivé fotografie vám poskytne oheň a pohyb s ním. Jistě jste se setkali s polykači ohňů a s žongléry s ohněm. Při delších expozicích (1/15 s a delších) vytvoří oheň v pohybu úchvatné obrazce a působí někdy dojem, že postava žongléra je v plamenech. Sami však můžete stejný efekt dosáhnout také s relativně malým ohněm, kterým budete kolem sebe kreslit. Sčítání a vrstvení jednotlivých tahů, např. tradiční táborovou pochodní ze dřeva namočeného nebo obaleného pryskyřicí, je jednou z důležitých výhod dlouhých expozic (minimálně několik vteřin). 

Vámi zvolený objekt nebo dokonce kus krajiny tímto trikem změníte v požár, aniž by ve skutečnosti cokoliv, mimo vaší pochodně, hořelo. Ale vždy buďte velmi opatrní. Každá práce s otevřeným ohněm nese riziko popálenin i skutečného požáru. Vždy je dobré mít po ruce vědro s vodou na případné uhašení plamenů, které jste neplánovali. Stejně tak je dobré pozorně uhasit i předmět, kterým jste oheň kreslili. Foto vpravo: Chrlič ohně – je trik se sprejem (např. lak na vlasy), který spouští model až za hlavou a zapaluje jej pomocí plamene obyčejného zapalovače.

Nejmenší riziko, ale také asi i jeden z nejslabších svět­elných zdrojů představují svíčky. (Koneckonců světlo svíčky bylo základem jednotek fotometrických veličin a přímo se z něj odvozovala jednotka svítivosti.) Pla­men svíčky bývá zajímavý nejen v klidu, ale rovněž jako pohybující se bod. Tempo vašeho pohybu, kresby, bude samozřejmě výrazně pomalejší, než je tomu např. s kapesní svítilnou apod. Výhodou však je nenákladnost a nenáročnost takového zdroje světla. Proto jich můžete použít několik (i desítky) najednou. 


Ze svíček, které jsem položil na dno děr, které jsem do sněhu před tím vyšlapal, je vidět pouze světlo, zář prostupující studenou hmotu.

zábavné pyrotechnice, jako zdroji světelných efektů, vděčných námětů pro fotografování, zde byla již řeč. Osobně považuji za zajímavější, když lze některé pyrotechnické výrobky využít pro kreativní záměr, kreslit s nimi nebo je cíleně umístit do předem vymyšlené kompozice. Nej­dostupnější jsou v tomto směru vánoční prskavky, kterými při pohybu před kamerou můžete vytvořit předlouhé vánoční řetězy, nepřeberné množství obrazců i svatozáří. Typická struktura roz­větvujícího se světla (hořících mikročástí) prskavek, však často evokuje symbol Vánoc, takže s nimi pracujte s mírou. Prskavky použijte tam, kde chcete využít kontrastu tohoto symbolu s vaším námětem, nebo naopak podtrhnout onu trochu nasládlou a již bohužel zkomercializovanou atmosféru soudobých Vánoc. To do jisté míry platí i o ostatních pyrotechnických pro­duktech, které již ze své povahy posouvají fotografii, kde jsou použity, do polohy skoro až zábavné show. Ale některé, zpravidla jednoduché py­rotechnické efekty mohou vašim snímkům dodat skutečně neopakovatelné světlo i barevnost a nemusí působit vůbec lacině. 

Zajímavým pyroefektem byla také jednoduchá tyčinka zvaná Discoblickers, která hořela (blikala) přerušovaně, takže jsem se vždy mohl přemístit o kousek dál. Vydržela navíc blikat poměrně dlouho a při dostatečně promyšleném záměru jsem světýlky zaplnil docela rozsáhlý prostor.

Kombinace krátké expozice na prskavku (1/4 s) a druhé delší na krajinu resp. nebe, kdy jsem navíc příručním bleskem dosvítil kameny. Mj. o využití multiexpozice bude příští lekce…

Malba světlem

Od kresby s ohněm a jinými zdroji „živého světla“ je to již jen krůček k malbě světlem, neboť jejich stopa nebývá jen přesně vymezená, ale především vrhají světlo i na své okolí. Rovněž hranice mezi klasickou kresbou a malbou je mnohdy neznatelná, řada malířů kombinuje grafické a malířské techniky, kresbu tužkou, pastelem i malbu štětcem. V našem tématu aktivní luminografie bych si dovolil definovat rozdíl mezi světelnou kresbou a malbou následovně: světelná kresba, jak již bylo řečeno, je pohyb bodovým a jiným zdrojem, proti kameře; světelná malba je pohyb světelným zdrojem, který osvětluje povrch námi fotografovaného objektu, krajiny, architektury, člověka atd. Jak sami zjistíte, mnohdy budete kombinovat obojí, někdy náhodou, jindy cíleně.

Malování světlem se v mnohém neliší od kresby světlem. Intenzitu světelného zdroje ovlivňujete také rychlostí, jakou s ním malujete. Na rozdíl od světelné kresby však musíte počítat s povrchem, na který malujete – kolik světla pohltí resp. odrazí. Proto bývá malba světlem mnohem pomalejší proces než kresba, zvláště když je povrch tmavý. Intenzitu vašeho světelného štětce určuje také vzdálenost od povrchu (světlo ubývá se čtvercem vzdálenosti), čímž také (snad s výjimkou laserového paprsku) se mění šíře stopy světelného štětce. 

Foto vlevo: Kombinace zábleskového studiového světla a příruční kapesní LED svítilny. Pou­žijete-li tedy např. silnou příruční baterku s možností kužel světla zaostřit, bude její intenzita největší, pokud ji přiblížíte téměř k povrchu, který chcete osvětlit (ale pozor abyste tak světelnou stopu zcela nebo částečně nezakryli jak svítilnou, tak vaší rukou…). Stopa světla bude pravděpodobně odpovídat velikosti reflektoru baterky. Vzdálíte-li se od povrchu třeba 1m nebo i více, intenzita poklesne, ale stopa se zvětší a její okraje budou měkčí. Vzdá- leností a pohybem můžete ovlivňovat šíři, intenzitu a měkkost světelného tahu „štětcem“, což vám poskytuje nepřebernou paletu možno- stí, jak můžete rozehrát povrch nějakého jednobarevného a nepříliš zajímavého objektu do mnoha tónů a odstínů jedné i více barev. Jako u kresby máte možnost malovat tvary vlastní nebo jiné obkreslovat, doplňovat. Tím, že malujete po povrchu, je mnohem snazší si vytvořit značky, záchytné body, kudy vaše malba povede. A opět se nebojte experimentovat. Zkuste využít různé zdroje světla, různě odlišné šíře tahu světelným štětcem. Při­ložením pauzovacího papíru nebo matné fólie světlo rozptýlíte a okraje stopy budou takřka neznatelné (intenzita světla ovšem tak výrazně klesne). Naopak světla se zaostřováním nebo s komínkem (který si můžete jednoduše vytvořit z černého kar­tonu) budou pracovat jako spotlight, s přesně mířeným kuželem světla. Krátké tahy světelným štětcem, kroužení apod. jsou někdy zajímavější než pouhé jednosměrné „lakování“ povrchu zvoleného objektu. Někdy lze povrch nebo jeho část pouze impresionisticky vytečkovat opakovaným rozsvícením a zhášením světelného zdroje. Jindy stačí jediná světelná tečka, světel-ný tah a obraz je hotov.

Otevřete kameru a malujte aneb cesta kontinuální expozice

Patrně nejvhodnějším pro zachycení luminografie při použití digitální, ale i analogové techniky je tzv. kontinuální neboli souvislá expozice. Během této jediné, ale dostatečně dlouhé expozice, byste měli zachytit jak světelnou kresbu/ malbu, tak prostředí, kde kreslíte, nebo objekty, které pomalováváte. 

Nalezení vzájemné proporce mezi expozicí nutnou k vytvoření světelné kresby nebo malby a expozicí potřebnou k osvětlení scény (např. krajiny, interiéru apod.) je základním problémem fotografa využívajícího techniku luminografie v reálném prostoru, který chce zajistit, aby prostor, kam svůj objekt umístí, byl vidět anebo alespoň cítit. Výchozím bodem stanovení délky expozice vašeho snímku by měla být doba potřebná k vytvoření vaší světelné kresby/malby. Proto si skoro vždy před každou světelnou kresbou/malbou (obvykle ještě za světla) zkouším a měřím, jak dlouho mi bude celá akce trvat. Nejen že získám větší jistotu, kudy světlo povedu, co jím pomaluji, ale zjistím také, že potřebuji minimálně např. 20 s (za předpokladu, že již také přibližně vím, jak rychle se budu moci vzhledem k intenzitě světelné tužky či štětce pohybovat, viz dále), abych stačil scénu podle svých představ pomalovat. K tomu je někdy dobré připočíst i čas potřebný k přemístění od kamery na místo, kde začínáte se světelnou malbou/kresbou, pokud nepoužijete samospoušť, dálkové ovládání nebo asistenta. Tento výsledný čas – řekněme 30 s – je tedy minimum, jak dlouho by měla vaše kamera exponovat. Foto vpravo: Vymalovat světlem ostrov v říčce Černé na Českobudějovicku by byl pro jednoho „světlonoše“ náročný úkol a navíc jsem nechtěl modelku trápit chladem během několikaminutové expozice. Hlavně však nebylo možné exponovat libovolně dlouho, neboť ambientní světlo poměrně přesně určovalo, jak dlouhá by měla být celková expozice, aby obraz nebyl pod- ani přeexponován. Proto jsem byl rád, že mi studenti mého workshopu s malbou pomohli (dokumentární foto akce F. Nárovec).

A této expozici by měla přibližně odpovídat celková délka expozice, potřebná k zachycení prostředí, tedy „plátna“, kam malujete. V realitě to znamená, že ambientní světlo prostředí by mělo být natolik tlumené, aby tuto expozici dovolilo. V exteriéru, např. krajině, musíte proto počkat skutečně až do doby před setměním, kdy je krajina ponořena v šeru, ale stále ještě jsou patrné tvary, obrysy, méně již barvy (krajina je po západu slunce osvětlena odrazem od oblohy a tudíž čím dál více do modrofialova). Tato doba, optimální pro tento typ fotografie, netrvá příliš dlouho, zvláště v našich zeměpisných šířkách, jak jsem již uvedl. Dle mých zkušeností zhruba 40–60 min. v závislosti na ročním období a také počasí. Před tím je ještě mnoho světla a expozice jsou krátké, později již příliš tma a senzor kamery zbytkové světlo odražené od oblohy již zachytí velmi omezeně nebo vůbec. Můžete prostředí mírně podexponovat, zpravidla tak o –1 až –1,5 EV, aby světelný zásah více vyniknul – o to by mělo být šero intenzivnější. U klasického filmu proto někdy záměrně ignoruji nebo zkracuji prodlužovací faktor nutný kvůli Schwarzschildově jevu, který se projevuje u dlouhých expozic, a exponuji podle hodnot, které mi naměří expozimetr.

Samozřejmě, že lze tvořit i při kratších expozicích, pokud není světelná kresba/malba příliš složitá. Vytvořil jsem několik fotografií, kdy světelný zásah netrval déle než 5 s a podvečerní světlo bylo ještě relativně intenzivní. Při takto „krátkých“ expozicích je však velmi těžké být „neviditelný“. Jistě jste si všimli, že u naprosté většiny zde uvedených fotografií není vidět postava, ani její část, která světlem kreslí/maluje. Během práce se člověk při­rozeně pohybuje, ale i v případech, kdy můžete váš záměr namalovat z jednoho místa, je nutné se pohybovat, měnit pozici, jinak bude na fotografiích duch, stín v místě, kde jste při malbě stáli. Tato změna místa a pohyb je mnohem omezenější při krátké expozici pod 5 s. Čím delší expozice, tím menší pravděpodobnost, že budete zvěčněni jako duch (pokud to není váš záměr). 

Při fotografo­vání piniových hájů v Římě, bylo nutné počítat jak s ambientním světlem nebe, tak pouličním světlem, které scénu významně dosvětlovalo. 2 min na oběhnutí stromů s červeným světlem však stačily.

Vhodné je také tmavé oblečení, případně i zakryté ruce, aby vás neosvítilo a tím více zviditelnilo světlo odražené zejména od světlých povrchů. Máte-li velmi silný zdroj světla s možností přesného zaostření (spotlight) a zacílení, pak lze malovat i z větší vzdálenosti, aniž byste museli do obrazu fyzicky vstoupit. Osobně však dávám přednost bližšímu kontaktu s povrchem, na který maluji, a mohu snáze ovlivnit sílu a intenzitu „štětce“.

Pro úplnost je dobré doplnit, že mohou nastat situace, kdy nelze intenzitu ambientního světla změnit (např. večerní rozsvícené město) nebo nemáte možnost počkat, až se ještě více zešeří, a musíte se pak řídit délkou expozice, která je pro toto osvětlení správná. Budou-li expozice příliš krátké, tj. pod 5 s, asi toho nestačíte moc namalovat. Kresba proti kameře bude přece jen i při tak- to krátké expozici vidět. Prodloužení expozice dosáhneme zvýšením clonového čísla (případně přidáním šedého nebo polarizačního filtru), ale jak jsem se už zmínil, snižuje se tím zároveň intenzita zdroje, kterým malujete. Musíte pak malovat světlem pomaleji (a pak asi nestihnete namalovat, co jste chtěli) nebo zvolit silnější zdroj světla. Světelná malba vynikne navíc v partiích obrazu, kde je tmavší pozadí, stín a kam nedopadá přímé světlo např. pouličních lamp apod.

Jak již bylo řečeno, vedle intenzity ambientního světla, které ovlivňuje celkovou expozici, je důležitým faktorem vašín světelné malby také intenzita světelnéhoštětc­e. Svítivost (výkon) vaší příruční baterky, halogenu, displeje mobilu atd. především ovlivňuje, jak rychle se můžete pohybovat, jak rychle můžete malovat (samoz­řejmě v závislosti na schopnosti povrchu světlo odrazit nebo pohltit). Intenzitu zdroje však můžete přesně změřit, při dodržení vzdálenosti od povrchu, ve které budete potom skutečně kreslit. Stačí k tomu použít jednu ze základních metod měření expozice –měřit expozi­metrem světlo dopadající: přiložit na povrch (např. kamene, po kterém budete malovat) expozimetr s rozptylným nástavcem a kužel světla na něj přesně namířit. Druhou metodou –měřit skrze kameru světlo odražené– je využití bodového měření, tj. nastavení měření pouze ve středu hledáčku kamery, které nasměrujete do mí- sta, kam svítí světelný zdroj (v ideálním případě na toto místo položíte šedou tabulku). Clona by měla být identická s tou, kterou jste použili při měření ambientního světla Naměřený čas v místě, kam dopadá světlo světelného štětce, např. 1/8 s, vypovídá o době, po kterou by mělo světlo do- padat na jedno místo, aby se naexponovalo v intenzitě zhruba odpovídající středně šedé. Chcete- li, aby bylo zářivější, musíte samozřejmě tah štětcem zpomalit. Stejně tak u matných a tmavých povrchů, jako je např. zoraná hlína. Obvykle po několika pokusech přijdete přibližně na tempo ja- kým je nejlépe malovat a jakého výsledku dosáhnete při zrychlení nebo zpomalení, respektive při vzdálení od povrchu či přiblíženi se k němu. Postupně si také „osaháte“ zdroje světla, které budete mít k dispozici a přijdete na to, že se dá malovat a kreslit lecčím, ale čím slabší světlo, tím toho méně stihnete nebo pak musíte, jak si ukážeme v následující podkapitole, malovat za úplné tmy, aby vás velmi pomalé tempo (např. budete-li malovat jen světlem displeje vašeho mobilu) neomezovalo ve vašem záměru. Foto vpravo: Měření intenzity světla.

Technické parametry nastavení fotoaparátu pro kontinuální expozici 

(Osobně nastavuji na svém Canonu tyto parametry):

  • ukládám data ve formátu RAW
  • citlivost ISO 160
  • clonu f /8 i více, kvůli dostatečné hloubce ostrosti
  • WB dle převládajícího světla nebo na Auto
  • vypínám autofokus a stabilizátor
  • zapínám redukci expozičního šumu
  • kameru mám přirozeně na stativu a ovládám ji dálkovou nebo kabelovou spouští

Příště si ukážeme další způsoby zachycení (nejen) luminografie, ale také kreativní techniky, které lze v tomto tématu použít

Cvičení: Vytvořte luminografii (kresbu nebo malbu světlem) pomocí jakéhokoliv světla, během jediné delší expozice, kterým dotvoříte smysluplně objekt, postavu či prostor (místnost, krajinu apod.). 

Své fotografie vkládejte do galerie „LUMINOGRAFIE" až do 31.7. 2022. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)

Kreativní barva ve fotografii - Jan Pohribný lze pořídít v českých e-shopech za cenu od Kč do (Zdroj: Heureka.cz) Porovnat ceny >>
     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Obsah článku

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Full-frame formát
Full-frame formát

Full-frame fo­to­a­pa­ráty jsou v sou­čas­nosti do­stup­nější, než kdy dříve a téměř všichni vý­robci ně­jaké ve svém port­fo­liu mají. Má dnes smysl po­u­ží­vat něco ji­ného, nebo je zkrátka full-frame krá­lem fo­to­tech­niky a pře­mýš­let nad men­šími či vět­šími sen­zory už ztra­tilo pro vět­šinu fo­to­grafů cenu? A proč se tomu vlastně říká „full-frame“? Zjis­títe v článku.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

Další články ze série
FotoAparát.cz - Instagram