Luminografie aneb světlo v pohybu. Škola světla Jana Pohribného MQEP 17. díl

Již 17. díl oblíbené "Školy světla Jana Pohribného MQEP" bude věnován populární fotografické disciplíně a to luminografii, neboli kreslení světlem.


Během dlouhé expozice jsem světelným štětcem z optických vláken doslova natřel světlem desku z plexiskla. Panoramatická fotografie je složena ze dvou záběrů.

Blíží se Vánoce a to je bezesporu také svátek světla, světýlek, svíček a prskavek, v posledních desetiletích i trochu divočejších ohňů a světel v podobě zábavní pyrotechniky. Možná je to také příhodný čas si vyzkoušet nebo oprášit techniku, která nás přibližuje k tomu, co je již obsaženo v samotném názvu tohoto média. Jak již bylo řečeno, doslovný význam slova fotografie je kresba či psaní světlem. Jenže v průběhu vývoje fotografie a měnících se i přibývajících tvůrčích přístupů k tomuto médiu si někteří fotografové, nejprve asi náhodou, později již cíleně, začali všímat, že pohybující se zdroj světla vytvoří na světlocitlivé vrstvě záznam připomínající kresbu. Název fotografie, který by nejlépe vystihl podstatu tohoto postupu, již byl obecně užíván pro celé médium a tak došlo k složení latinského výrazu pro světlo – lumino – a původního řeckého výrazu pro kresbu – grafie. Ani nás to asi nepřekvapí, vždyť celá západní kultura stojí na dědictví antiky a jejích jazyků.

Název luminogra­fie, „světelná kresba“, nám však odkrývá ještě jednu důležitou rovinu této tvůrčí techniky. Nejen že světlo fotografujeme, ale můžeme s ním vědomě doslova kreslit, malovat, stejně jako malíř štětcem nebo grafik tužkou, perem či jiným nástrojem. Nebojte se překročit hranice tradiční fotografie, opustit na chvíli své zažité místo za kamerou a využít principů jednoho z nejstarších uměleckých oborů, který stál i u jejího zrodu, ale také u její trnité cesty vlastní emancipace jako svébytného umění. Nemusíte být zrovna akademickým malířem, abyste tuto techniku mohli použít. Stačí mít trochu citu pro prostor, kompozici, barvu či tvar a dostatek trpělivosti.

Než přejdete k přípravě a praktickému provedení vašich světelných obrazů, je dobré si vždy uvědomit podstatu fotografie (i tu fyzikální) a tím také možnosti a omezení, jak světlo pohybující se v čase zachytit. Aby ze světelného bodu (např. obyčejné žárovky) vznikla čára, potřebujete delší expozici. Čím delší, tím větší možnosti pracovat se světelnou kresbou máte. Jak si dále ukážeme, můžete docílit čáry nejen tím, že budete pohybovat zdrojem světla, ale můžete také pohybovat fotoaparátem. K dosažení delších expozic (osobně dávám přednost expozicím delším než 1 s) však potřebujete nižší hladinu okolního (ambientního) světla. Případně si můžete prodloužit expozici vyšším clonovým číslem nebo nasazením filtru, nejlépe šedého (ND filtru) nebo polarizačního, čímž však snižujete i svítivost světelného zdroje, který „kreslí“ obraz. Obecně lze tedy říci, že kreslit a malovat světlem je vhodné pouze za šera nebo dokonce za tmy, ať již v exteriéru nebo interiéru. Při intenzivním denním světle či osvětlení interiéru nebude vaše světelná kresba asi příliš viditelná, avšak uvidíte velmi zřetelně sami sebe nebo toho, kdo před objektivem kreslí. Krása fotografie je nejen v tom, že dokáže zachytit okamžik, „zmrazit“ třeba tisícinu sekundy neopakovatelné události, ale také podat v jednom snímku svědectví o plynoucím čase v řádu několika sekund, minut či dokonce hodin.

V toskánském městečku Montepulciano, proslaveném svým skvělým vínem, vystavili model koně podle nikdy nedokončené monumentální sochy od Leonarda da Vinciho. Pomocí laserového paprsku, během 30s expozice, jsem se pokusil o moderní zásah do dějin umění…

Nemusíte hned odkrývat vaše malířské schopnosti a prostorovou imaginaci. Stačí, když si všimnete, že vás skoro každý den resp. večer, obklopují světelné obrazy, které před vámi vznikají bez vašeho přičinění. Teprve vaše fotografická kamera a její schopnost zaznamenat delší časový úsek v jednom obraze vám často odkryje na první pohled nezřetelnou krásu světla i jeho pohybu, které pak zaznamenanou realitu posouvá do nového zážitku. Pro mne je i po letech fotografování večerních a podvečerních scenérií ve městech či krajině vždy fascinující, jaké barvy a jaké detaily fotoaparát zachytí, i když se mému oku mnohdy zdály před stisknutím spouště nezajímavé nebo jsem je nevnímal vůbec.

Luminografie pasivní aneb Pohyb před kamerou

Podvečerní město, kdy jsou ulice postupně osvětleny pouličními lampami, světelné reklamy se svým jasem stávají stále více útočnější a reflektory aut utvářejí světelný náhrdelník (a možná také pomyslnou smyčku) naší civilizace, bývá často oblíbeným námětem mnoha fotografů. Není divu. Snížená hladina denního světla dává vyniknout světelným zdrojům i nasvětleným objektům. Barevnost scény se rovněž výrazně mění podle zdroje světla (ach ty sodíkové výbojky v našich i evropských ulicích – v posledních desetiletích jsou snad všechna města v noci oranžová…). A odraz denního světla od podvečerní oblohy dává celé scéně na neosvětlených místech modrofialový takřka mystický nádech, který však zřetelně vynikne až na výsledných fotografiích, neboť lidské oko jej příliš nevnímá. Taková chvíle může být také příležitostí pro vás, neboť expozice se (samozřejmě v závislosti na nastavené citlivosti a zvolené cloně, viz dále) prodlužuje natolik, že pohyb, např. jedoucích aut, se již neprojeví jako jednotlivé body reflektorů, ale jako souvislá anebo přerušovaná (v případě, že auto např. odbočuje a bliká mu směrové světlo) čára. Při delší expozici, minimálně 5 sekund a více, se již provoz na komunikacích může projevit na snímku jako soustava „energetických“ přímek a křivek, které se proplétají městem. Světla – i pomalu jedoucího vozidla či cyklisty – se náhle jeví, jako stopy, které zde zanechala vesmírná raketa…

Nenechte ovšem vše jen na automatice vaší kamery, ať již je vybavena mnoha programy, režimy snímání a předvolbami nebo ne. Každý zkušený fotograf ví, že v určité chvíli musí fotit „na manuál“ a ovládat kameru tlačítky, ovladači a hlavně zkušenostmi, které má, aby bezpečně dosáhl skvělého výsledku. Večerní fotografování a kreslení světlem jsou právě situací, kdy se nelze příliš spoléhat na automatiku fotoaparátu. Záměrně se zde zatím nebudu zmiňovat o kompozitním snímání, které paletu možností, jak správně nafotografovat luminografii značně rozšířilo, ale touto funkcí disponují pouze fotoaparáty zn. Olympus a některé mobilní telefony. Obvykle, pokud nefotografuji klasickou velkoformátovou kamerou, kde automatika samozřejmě není, dělám na své digitální zrcadlovce tato základní nastavení (v mnohém je však lze aplikovat i u klasické fotografické kamery):

Základní vybavení “nočního chodce” nejen po městě


Délka expozice výrazně ovlivňuje světelný efekt. Při 1/10 s (fotografie vlevo) vnímáme ještě dynamiku aut v pohybu, ale při expozici několik sekund (fotografie vpravo) se provoz mění pouze v energetické siločáry a přímky.

Režim měření expozice přepínám na manuál (M) – řídím se od té chvíle většinou expozimetrem v hledáčku fotoaparátu, který koriguji v závislosti na zvolené cloně (často, k dosažení větší hloubky ostrosti, preferuji vyšší clonová čísla 8, 11, 16) nebo naopak upravuji clonu dle optimálního času pro zvolený experiment. Můžete také někdy využít režimu Priorita expozičního času, nastavit si optimální čas pro váš záměr, např. 1/4 s, a ponechat zbytek (tj. nastavení clony) na automatice přístroje. Osobně však dávám přednost režimu „mít vše pod kontrolou”, a tak nastavuji vždy manuální režim (podrobnosti ke způsobu měření jsme již probírali v úvodu tohoto seriálu).

Většinou vypínám také autofokus, který, alespoň u mého digitálního aparátu, je v šeru „zmatený“(často není schopen rozlišit kontrast mezi objekty, na které ostřím). Spoléhám se raději na svůj zrak, případně si scénu (pokud je to možné) přisvítím, abych viděl kam zaostřit, pokud jsem tak neudělal již za světla (doporučuji!), nebo ostřím na nějaký osvětlený bod ve scéně, kterou snímám. Někdy je třeba se dokonce spolehnout na číselné nastavení na objektivu, což vyžaduje také trochu povědomí o hloubce ostrosti. Vypínám rovněž stabilizátor objektivu, abych zamezil jeho vibracím u dlouhých expozic.

Citlivost fotoaparátu nastavuji na nejnižší hodnotu, u mé kamery obvykle na ISO 100 – 160, abych předešel zvýšení šumu – ten narůstá s délkou expozice a s citlivostí se ještě zvyšuje. Podobně přistupuji k fotografování večer i na klasický film, který nemá problémy digitálních senzorů s šumem, ale vyšší citlivost by přinesla vyšší zrnitost a také menší obrysovou ostrost. S narůstající délkou expozice se může projevit již zmíněný Schwar­zschildův jev, což má za následek nutnost prodloužení naměřené expozice.

Přisvítání nad vesnicí Corniglia v Cinqueterre v italské Ligurii stačilo prodloužit expozici pomocí polarizačního filtru, aby světelné stopy aut místních obyvatel odjíždějících za prací se zachytily podél celé silnice.

U digitální kamery fotografuji vždy na maximální možné rozlišení senzoru a rozhodně ukládám data v RAW, abych zachoval co nejširší možnost úprav snímku v post-procesu včetně uvedené redukce šumu, korekce vyvážení bílé, úpravy pře- nebo podexpozice atd.

Pokud pracujete s kamerou, která při nízké hladině osvětlení automaticky zapne režim s bleskem, vypněte ho a přejděte na manuální nastavení. V jednom z předešlých dílů o užití příručního fotografického blesku se více věnuji kladům i záporům tohoto světelného zdroje, někdy skutečně jediného, který je k dispozici.

Základním předpokladem většiny snímků při snížené hladině ambientního osvětlení (tím spíše v úplné tmě), je upevnění kamery na stativ. Ale i profesionálovi se stane, že vždy nemá stativ po ruce a musí si vypomoci opřením či položením kamery na nějakou pevnou podložku, aby se během expozice nehýbala. Mnohokrát při cestách v zahraničí, kdy jsem navštívil některá města více jako turista nebo na obhlídku „terénu“ než za účelem pořízení nějakých fotografií, jsem nechtěl vláčet s sebou stativ celý den. Jak jsem toho pak někdy navečer litoval, když jsem toužil zachytit atmosféru rozsvěcejícího se města a pohybu světel v ulicích. Není vůbec jednoduché najít na místě, odkud se vám zdá záběr ideální, něco pevného, např. stolek, balustrádu, výstupek na domu, u kterého stojíte, apod. Ale ani takový opěrný bod vám ještě nezaručí správný úhel záběru. Několikrát jsem propásl optimální dobu k fotografování či úhel záběru jen tím, že jsem se kameru pokoušel vypodložit vším, co bylo po ruce tak, aby byl objektiv nasměrován třeba o pár centimetrů výše, než dovoloval sklon podložky. Stačilo mít pro takový případ třeba malý stolní stativ, který skoro nic neváží. Samozřejmě kvalitní a pevný stativ s hlavou umožňující náklon všemi směry je nejlepším řešením. Nezapomeňte, že stativ i hlava musí mít dostatečnou nosnost odpovídající váze fotoaparátu i s odpovídajícím objektivem; použijete-li teleobjektiv, nároky na nosnost se samozřejmě zvyšují.


Samospoušť jsem využil při realizaci fotografie Dotkni se světla, kdy jsem musel směrovat paprsek laseru zcela přesně z místa, které bylo několik metrů od fotoaparátu.

Drátěná spoušť případně dálkové ovládání kamery by měly být nezbytnou pomůckou k dosažení ostrého snímku pro každého fotografa, který chce použít delší expozice, než je schopen udržet (tj. prakticky již od 1/30 s). To zajišťuje, že se fotograf přímo nedotýká kamery v okamžiku stisku spouště, a minimalizuje tak možnost jejího roztřesení; i přes to, že je fotoaparát pevně na stativu, můžeme při stlačení spouště na těle fotoaparátu s kamerou nepatrně pohnout a tím zneostřit snímek. U teleobjektivu používám drátěnou spoušť u časů mnohem kratších než 1/30 s. Pokud drátěnou spoušť (trochu se to staré označení na soudobé elektronicky ovládané a cenově docela náročné kabely příliš nehodí, ale používám tento klasický termín i pro „kabelovou“ spoušť) nemáte, pak lze minimalizovat riziko, že kameru při stisku rozhýbáte, využitím režimu samospouště. U těch fotoaparátů, kde je možné si délku samospouště nastavit, stačí kratší interval, třeba jen 2 s. Za tu dobu se kamera po stisku spouště rukou většinou „uklidní“ natolik, že snímek bude ostrý. Nevýhodou tohoto „náhradního“ řešení je, že nemůžete exponovat ve chvíli, kdy potřebujete, ale vždy s onou 2 a více sekundovou prodlevou. Hodí se proto převážně jen pro statické snímky, kdy se situace rychle nemění. Bez drátěné spouště však moc „muziky“ nenaděláte, budete-li exponovat časy, které překračují běžný rozsah závěrky vaší kamery (zpravidla max. 30 s) a musíme použít nastavení závěrky na B (bulb). Potom jsou potřeba i hodinky s možností odečítat sekundy, případně stopky. Některé soudobé kabelové spouště a dálkové ovladače mají zabudovaný displej s časomírou, ubíhající čas expozice bývá také vyznačen na displeji vašeho digitálu, ale ve tmě nemusí být vidět. Můžete také počítat v duchu – ale jen si zkuste odpočítat třeba 2 minuty a porovnat se skutečným časem, i když staří mistři snad ani jinak své expozice neměřili. Nejen že se po celou dobu expozice kamery nedotýkáte prstem (představte si, že při fotografování noční oblohy držíte půl hodiny prst na spoušti…), ale můžete ji „zaaretovat“ (uzamknout), aby závěrka zůstala otevřená. Jestli mezi tím půjdete na kafe nebo budete pozorovat okolní krajinu a přemýšlet o dalším záběru, je na vás.

Dnes stále více dostupné dálkové ovládání fotoaparátů – pomocí infračervených (IR) paprsků nebo radiových vln – je pochopitelně finančně náročnější variantou drátěné spouště. Nemusíte být v bezprostřední blízkosti kamery při spouštění,ale můžete být často vzdáleni desítky metrů. Mnoho fotografů, snímajících např. divokou faunu a používající i více kamer z různých míst najednou, využívá těchto možností. Osobně v posledních letech používám propojení svého chytrého mobilního telefonu s fotoaparátem, kde také mohu sledovat, co fotografuji a zejména, jaký je výsledek mého luminografického tvoření. Už jen aby uměl fotoaparát to celé za mne pěkně naaranžovat, zakomponovat a světla se postavila tam, kam mají…. Pak bych už jen mohl sentimentálně vzpomínat, jak jsem např. u klasických fotoaparátů používal pneumatickou drátěnou spoušť na bázi stlačeného vzduchu, který prostřednictvím balonku v ruce fotografa a tenké hadičky tlačil na spoušť aparátu. Deset metrů hadičky však bylo někdy málo, stále se motala v záběru a nakonec mi celá zpuchřela. Nic netrvá věčně a za pár let možná nahradí současné dálkové ovladače a kabely prostý hlasový povel, který se přenese do fotoaparátu přes mikroport zabudovaný třeba v odznáčku vaší oblíbené fotografické značky připevněného na fotovestě. A nebo už jen pomyslíte, že chcete zmáčknout spoušť… 

Silvestrovská noc aneb když kvete světlem nebe

O silvestrovské půlnoci dost trpím. Ne, že bych toho moc vypil nebo neměl radost z příchodu nového roku, ale za zvířata, která musí ten rámus, exploze a gejzíry světel snášet. Poslední dny starého roku trávím většinou na chalupě v Krkonoších a „standardní“ způsob vítání Nového roku mi ani mé rodině stále nepřirostl k srdci. Ale nic proti ohňostroji a jiným pyrotechnickým kouskům. Jen toho nesmí být moc najednou a tak nahlas. 

Zábavní pyrotechnika, jak se dnes všem těm rachejtlím, světlicím, římským svícím, ohňopádům a dalším říká, je vždy velmi vděčné a efektní téma pro fotografování. Obzvláště je-li ohňostroj někde poblíž historického centra města nebo jiné pozoruhodné památky či moderní architektury, které celou „slávu“ doplňují nebo dokonce rámují. Pro fotografa je vděčná i vodní hladina řeky, jezera nebo kašny na náměstí, kde se může ohňostroj zrcadlit. V takové situaci je dobré tušit, odkud bude ohňostroj odpálen a předem si najít dobré výchozí místo, abyste mohli zajímavě zakomponovat důležité dominanty města ohňostroj. Nejtěžší bývá odhadnout, jak vysoko budou rakety a světlice létat. Pokud jste příliš blízko místu jejich odpálení, je dost možné, že ani při užití velmi širokoúhlého objektivu se vám všechny ty světelné vějíře, girlandy a květy nevejdou do záběru. Přílišná vzdálenost od místa ohňostroje však také nemusí být to nejlepší řešení; můžete si sice pomoci teleobjektivem, záběr však může postrádat prostorovou dynamiku. Vždy záleží na souvislostech, co je v popředí (architektura) a co v pozadí (ohňostroj) a vždy je možné takové pořadí také obrátit, máme-li možnost volby stanoviště a objektivu. 

Nastavení kamery se velmi podobá tomu, které bylo uvedeno u fotografování blesků nebo hvězdné oblohy, ale pravděpodobně lze vystačit s časy od 1 do 30 s. U delších expozic máte možnost zachytit více explozí raket na nebi za sebou a docílit toho, že ohňostroj bude třeba košatější a barevnější (většinou jsou jednotlivé exploze monochromatické, což je dáno chemickou sloučeninou obsaženou v každé raketě). Vodítkem ke správné expozici mohou být osvětlené objekty v záběru, které buď změříte v režimu bodového měření, nebo pomocí teleobjektivu (kdy budova vykryje většinu plochy záběru). Fotografujete-li v RAW, jak jsem jednoznačně u tohoto typu fotografií již doporučil, pak menší přeexpozice (+1 až 1,5 EV) k dosažení delších expozic na ohňostroj nevadí. Vždy je ale jistější, naexponovat si alespoň jeden záběr tak, aby byla správně exponována architektura, druhý, aby byla trochu čitelná i okolní krajina, a ostatní již zcela podřízené ohňostroji.


První den milénia 1. 1. 2000 jsem porušil tradici a zapálil jednu rotující světlici.


Stále sofistikovanější laserová technika, která je schopna vytvářet prostorové 3D obrazce, patří k vizuálním efektům, které dnes plní celé stadiony a je součástí velkolepých hudebních show i malých diskoték. Abychom vnímali prostorový efekt, takřka hmotu laserového paprsku, je vzduch nutné naplnit kouřem nebo ještě lépe kapénkami vody jako při mrholení.

V praxi to znamená využití již zmíněné HDR techniky, tedy zvětšení dynamického rozsahu záběru (předpokladem je, že všechny tři různé expozice jsou z naprosto stejného místa a úhlu s kamerou pevně na stativu). Večerní scény (což platí obecně pro většinu zde uvedených typů luminografie) bývají velmi kontrastní a film ani digitální senzor tento rozsah mezi nejvyššími jasy a stíny nedokážou zachytit.

Cvičení: Zachyťte světla Vánoc, Silvestra, města v pohybu. Buďte citlivými pozorovateli těchto dějů, které zachytí dlouhá expozice Vašeho fotoaparátu. 

K aktivní luminografii, kdy sami budete kreslit a malovat světlem a přetvářet tak kreativně okolní realitu, dostanete příležitost v příštím díle Školy světla.

Své fotografie vkládejte do galerie „Světla Vánoc a Nového roku"až do 20. 1. 2022. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)

Kreativní barva ve fotografii - Jan Pohribný lze pořídít v českých e-shopech za cenu od Kč do (Zdroj: Heureka.cz) Porovnat ceny >>
     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Přehledně: Nejlepší zrcadlovky
Přehledně: Nejlepší zrcadlovky

Ne­pře­berné množ­ství růz­ných mo­delů di­gi­tál­ních zr­ca­dlo­vek na­jdeme na čes­kém trhu, na­víc s často ne­pří­liš pře­hled­ným zna­če­ním. Po­tom se vý­robci ne­mo­hou di­vit, když zá­kaz­ník nemá po­nětí, jaká DSLR je pro něj ide­ální. Proto při­chá­zíme s pře­hle­dem, který při­nese světlo a po­může Vám s vý­bě­rem zr­ca­dlovky. Člá­nek je v říjnu 2021 ak­tu­a­li­zo­ván.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

Další články ze série
FotoAparát.cz - Instagram