Nikon Z6 Mk. II v praxi

Focení v praxi (a srovnání se zrcadlovkou)

Protože jsem bezzrcadlovky Nikonu několikrát testoval a sám fotím na zrcadlovky od Nikonu, s foťákem jsem se seznámil na první dobrou. Stačilo zajít do menu, kde jsem pozměnil pár nastavení podle svých zvyklostí a dále jsem se o nic nestaral a foťák se choval přesně podle mých představ.

I když se to nemusí zdát jako podstatné, právě to, že člověk se nemusí v nastavení příliš hrabat je velmi dobrou známkou jakékoliv elektroniky. Lze totiž předpokládat, že fotograf vezme foťák v základním nastavení a hned začne cvakat.

V praxi není rozdíl mezi zrcadlovkou a bezzrcadlovkou příliš poznat a jednotlivé odlišnosti se budou lišit podle způsobu používání. Já mám ve zvyku se běžně koukat skrze hledáček, i když se bezprostředně nechystám fotit – u bezzrcadlovek však musím vždy zapnout foťák, protože jinak je hledáček „slepý“. Nemůžu si ani dovolit mít foťák neustále zapnutý, protože (bez zapnutí úsporného režimu) to vysává baterii.

Další rozdíly se ukazují pouze občasně, například zrcadlovky mají nejcitlivější prostřední ostřicí body, což u bezzrcadlovek neplatí (takže ve tmě nemusíte využívat prostředního ostřícího bodu, ale všechny mají stejnou citlivost). Pokud používáte blesk, jeho přisvětlování nemá efekt, protože ho zachytí jen ostřicí systémy zrcadlovek.

Fotograf si musí dávat pozor na elektronickou závěrku, která mívá potíže při některých druzích umělého osvětlení. Na druhou stranu nastavení expozice se promítá do hledáčku, takže při chybných hodnotách si toho fotograf automaticky všimne.

Ovládání v praxi

Velmi jsem si oblíbil rychlé menu přes tlačítko „i“. To vyvolá dvanáct položek, jež si lze uživatelsky přizpůsobit. Lze ho ovládat i dotykově, byť zde musím vytknout, že v takovém případě nestačí pouze jeden klik, ale buďto dvojklik, nebo se musí kliknout ještě na „OK“ – jinak se nastavení neuloží. Několikrát se mi stalo, že jsem to zapomněl potvrdit a myslel jsem si, že to mám natavené.

Lze si vybrat, jaké informace zobrazuje hledáček či displej při focení

Příjemné jsou i možnosti funkčních tlačítek nejen na foťáku, ale případně i na objektivech. Pokud koupíte i profesionální objektivy, budete na nich mít nejen tlačítka, ale i jeden kruhový volič s nastavitelnou funkcí. K tomu si dovolím jednu výtku, nejprve se potom pletou voliče pro ostření a pro tuto nastavenou funkci. Za druhé se jedná o plně elektronický volič bez jakékoliv odezvy – v takovém případě je problém na něm mít nastavené třeba ovládání clony, protože lze těžko získat cit pro přesné nastavení. Rollery typicky mají odpor a po jeho překonání „kliknou“, lze tedy jednoduše odečíst, o kolik 1/3 EV jste změnili clonu, expozici či ISO.

Ovládání foťáku bych označil za příkladné. Například ostřicí bod lze vybírat joystickem i osmisměrným voličem, takže se můžete rozhodnout podle toho, co vám více vyhovuje. Snad jen dvě věci bych vytkl, a to nepřiřazení funkce jednomu rolleru v poloautomatických režimech (zkrátka nic nedělají, i když by například mohly měnit ISO bez nutnosti zmáčknout k tomu další tlačítko) a nepodsvícení všech tlačítek.

Takto vypadá menu

Celkově je ovládání velmi příjemné a nabízí i spoustu pokročilých možností. Zároveň se začátečník úplně neztratí, sázka na osvědčený design se tedy vyplatila.

Podrobně o rozmístění a funkci tlačítek.

Ostření v praxi

V této oblasti došlo k největším změnám od představení první generace bezzrcadlovek Nikonu. Částečně se ostření zlepšovalo již u předchozích modelů pomocí firmwarových aktualizací, ale pro velký skok byl potřebný nový procesor a více výkonu.

Foťák disponuje několika ostřícími módy: jednotlivým zaostřovacím polem, velkoplošným zaostřovacím polem (S) a (L) – což jsou zkombinované ostřicí body do menší (S) či větší (L) plochy. Dynamická volba využívá více bodů a automaticky mezi nimi přepíná.

Zajímavější jsou další režimy – automatická volba zaostřovacích polí je sice plný automat, ale (bohužel) jen v něm lze zapnout „3D tracking“, oblíbenou funkci ze zrcadlovek. Ta doznala přepracování, po zmáčknutí „OK“ se objeví čtvereček, s nímž lze pohybovat, a po namáčknutí spouště začne sledovat objekt. Je škoda, že pro tuto funkci je potřeba se přepnout do plně automatického režimu, v němž se nejspíše pokročilí fotografové nebudou běžně pohybovat (i když mě překvapil, že většinou ostřil tam, kam jsem chtěl).

Nejzajímavější jsou režimy, kde foťák rozpoznává tváře a zvířata. Jsou na to celkem čtyři režimy – zcela automatický režim s rozpoznáváním tváří, rozpoznávání tváře ve velkoplošném (L) poli; zcela automatický režim s rozpoznáváním zvířat a rozpoznávání zvířat ve velkoplošném (L) poli. Automatické režimy se nepřekvapivě chovaly jako automaty, ale když identifikovaly tvář, hned se začaly soustředit na ni (obdobně to fungovalo se zvířaty). Režimy s velkoplošným polem fungují tak, že fotograf zaostřovacím polem posouvá a registruje tváře, oči či zvířata buď přímo v polích, nebo na jejich okrajích.

Ostření na lidské tváře a oči mě velmi překvapilo. Foťák rozeznával oči i na větší vzdálenosti (či kratší ohniska) a zcela bez problémů. Také pokud osoba zmizela z hledáčku a znova se objevila, neměl nejmenší problém na ni opět správně zaostřit. Přesnost ostření nebyla ovlivněna ani brýlemi. Bohužel jsem neměl ideální možnost vyzkoušet rychlost takového přeostřování, protože jsem k foťáku měl pomalu ostřicí univerzální objektiv a dva rychlé širokáče, ale s velkou hloubkou ostrosti. V tomto ohledu věřím, že se k tématu vrátím, až se mi podaří z Nikonu zapůjčit portrétní objektivy pro bezzrcadlovky.

Od režimu ostření na zvířata jsem neměl velká očekávání, ale příjemně mě překvapil. S naším pejskem neměl problémy (a když nerozpoznal jeho hlavu přímo, stejně automatika většinou trefila ostření). Na větší vzdálenosti objektiv neměl problémy s rychlejším ostřením, takže zde byly výsledky dobré.

Foťák dokonce rozpoznal i oči ovce, ale v tomto případě se celkem ztrácel (byť automatika ostření trefila i tak). S dalšími zvířaty jako se slepicemi měl foťák problémy, ale to mu asi nemůžeme zazlívat. Funkce je tedy použitelná a v budoucnu lze očekávat další firmwarová zlepšení.

Co se rychlosti ostření týče, nemůžu úplně soudit, protože bych na to potřeboval odpovídající objektivy. S univerzálem 24–200mm f/4–6.3 dělala problémy delší ohniska v kombinaci s kratší vzdáleností, širokáče mi nedělaly žádné problémy a ostření bylo bleskurychlé, ale při jejich velké hloubce ostrosti bych byl překvapen opakem.

Univerzální objektiv mi dělal ještě jednu starost, a to pomalým ostřením při špatných světelných podmínkách a světelnosti f/6.3. To se zdálo jako stopka pro tuto kombinaci, byť objektivy s lepší světelností jsou schopny ostřit i v šeru a 14–24mm f/2.8 si v téměř tmě poradila i jen s pomocným přisvětlovacím světlem, takže to jednoznačně nejde na vrub bezzrcadlovky.

Celkově bezzrcadlovky Nikonu urazily velký kus cesty a nyní jsou na úrovni zrcadlovek, mají navíc režimy pro rozpoznávání tváří, očí a zvířat.

ISO, šum a dynamický rozsah

Foťák je v tomto ohledu na výborné úrovni. Množství šumu se začíná lámat okolo 6400, do této hodnoty jsou fotky relativně bezproblémové. Také lze z fotek vytáhnout hodně detailů při úpravě v počítači, do ISO 400 lze přidat i +5 EV bez zvýraznění šumu. Co do kvality je použitý senzor stále na čele.

Podrobněji zde.

Odolnost a výdrž

Měl jsem to „štěstí“, že jsem s foťákem během testování prošel mnoho různých druhů počasí. Foťák byl v mrazu, zažil si pár teplotních přechodů a jednu větší vánici. V té byl vystavený mokrému sněhu, který byl na tlačítkách, displeji i u bajonetu a nezaznamenal jsem jediný problém.

Vzhledem k podmínkám je těžké odhadovat výdrž baterie (navíc testování je odlišné od běžného používání). Když zohledním podmínky, tak mi přijde, že se výdrž na jedno nabití oproti předchůdci zlepšila.