Podkarpatská Rus 1.díl

Pro mne se kraj obklopený podkovou karpatských hor skládá z těchto indicií:

Poloniny patří neodmyslitelně k Podkarpatské Rusi. Když před stoletími přišli předkové dnešních horalů do této země, nebyla zde již žádná půda vhodná pro obdělávání, ani pastvu. Vyklučili si proto oblé vrcholky okolních hor, aby zde mohli pěstovat svůj chléb a pást svá stáda. Staré salaše a pozůstatky kamenných studní jsou posledními svědky jejich těžkého života. Není lehké dostat se dnes na poloniny. Do mnohých míst nevedou cesty a poutník je nucen prodírat se hustými lesy a klečí.

Voda je zde všudypřítomná. Stovky potoků, potůčků, bystřin a říček nabízejí úchvatné scenérie doplněné koncertem švitoření vody, která přeskakuje z kamene na kámen dál a dál do údolí, i děsivým hukotem mohutných peřejí. Koryta plná křišťálové vody jsou domovem množství živočichů. Není vzácností spatřit zde vydru, překvapit může i morous medvěd, který si odskočil do své lázně pod širým nebem na večerní koupel.

Voda však může být také cestou. A tady je jí velmi často. Mnohé z cest končí pár stovek metrů za vesnicí. Prostě tam, kam se ještě vyplatí chodit pro dřevo. Dál už je jen království lesa, kam zabloudí již jen lovci a babky při sběru hub. Prodírat se hustým porostem, drásat se o trny divokého ostružiní, to není příjemná záležitost. O orientaci nemluvě. Nezbývá tedy, než přijmout hru a vstoupit do studené vody (která si, jak známo, navíc vždycky hledá přímý směr shůry dolů). Zprvu poutník skáče z kamene na kámen. Po týdnu brodění si však člověk na neustále mokré boty zvykne, jako vodník na kapající šos." 7133 1 2 null 3294 "Karpatské lesy jsou krásné, hluboké a neprostupné. Nekonečné bučiny zalévají na podzim krvavou barvou svého listí strmé svahy nedozírných hor. Obrovští stařešinové hrdě nesou své koruny. Pamatují mnohé. Časy dobré i zlé. Budí úctu a připomínají nám naši ztracenou pokoru. Jsou to ty nejskutečnější oltáře. Oltáře bez zlatého lesku, prdelatých andělíčků, zatuchliny a pachu kadidla. Jsou tu věky a přesto jsou dnešní a skuteční. Skloníme-li se před nimi a světem, dají nám svou sílu. Snad ji kdysi dávaly i loupežníku Šohajovi.

Odměnou za trmácení a supění pod těžkým batohem jsou poutníkovi nekonečné obzory. Rozervaná země, hory opravdu všude, kam oko dohlédne. Nemá smysl chodit s mapou a zjišťovat, jak se která hora jmenuje a jaký název má zrovna tohle údolí. Jména dávali horám lidé. Stávalo se, že lidé, kteří žili v jedné dolině, dali místům v krajině jiné názvy, než obyvatelé vesnice za hřebenem. Názvy se různí i v mapách. Ale k čemu jméno? Jaký smysl má vědět, kam jsem došel? Pro zápis do deníčku? Důležitý je přece dojem, myšlenka, pocit…

Při každé své cestě jednou za čas sklopím objektiv a vyfotím si podlahu, po které šlapu. Těmto fotografiím jsem začal říkat struktury. Zjistil jsem, že každý kraj má tyto struktury úplně jiné. Tady je tvoří kamínky žuly porostlé nejrůznějšími lišejníky snad všech barev od žluté přes zelenou a červenou, až po černou, a dlouhá, ve větru vlající zlatavá tráva. Tráva, která připomíná vlasy mladé smějící se dívky. Máte chuť se jimi probírat, hrát si s nimi. Struktury trochu připomínají naše Beskydy. Nakonec i tady jsou „polany „, které vznikly obdobně jako poloniny.

Tady víc, než kde jinde, miluji rána. Ležíte na zádech a nad vámi září tisíce jiskřiček hvězd. Hledáte tu svou, pak svých nejbližších. Uvědomujete si nekonečnost SVĚTA a krásu žití. Vedle vás rudými plamínky zvolna umírá oheň. (Je to zajímavé, ale oheň je v době svého skonu nejkrásnější. Tak i člověk by měl být v okamžiku smrti nejmoudřejší.) Začíná být chladno. Přisunete se blíž k teplu a zavrtáte se do spacáčku. Kolem voní tisíci vůněmi les a v dálce něžně skřehotá jakýsi noční pták. Pak přijde přítel spánek. Ráno vás probudí první paprsky slunce. Chvíli líně ležíte a obdivujete, jak si paprsky hrají mezi stromy s cáry mlhy. Nu nic. Je čas vstát, posnídat dobrou kávu a jít dál…

Nesmím zapomenout na horské vesnice. Jejich obyvatelé jsou rázovití horalé, praví a skuteční lidé se svými každodenními starostmi a radostmi. Lidé žijící svůj opravdový život bez falše a přetvářky. Škoda, že jsou většinou přiřazováni do jednoho pytle s vychytrálky z ukrajinských měst v údolích. Ukrajina zrušila Rusíny jako národnost a udělala z nich Ukrajince. Jen na papíře. Podkarpaté jsou jiní. Jsou pracovití, čestní a hrdí. Nikdy vám neodmítnou pomoc a mnohdy se s vámi rádi rozdělí o to málo, co mají.

V lesích i na poloninách, ve vesnicích i horských samotách, všude je stále přítomný duch Nikoly Šuhaje, skutečného i pohádkového zbojníka. Příběh, který dle skutečnosti do světa vyslal Ivan Olbracht, získal ohromnou popularitu především díky známé hře brněnského divadla „Husa na provázku“ a později díky snad nejskvělejšímu českému muzikálu Balada pro banditu. Nejde ani o to, že historie byla trochu jiná. Já sám jsem dokonce ani nebyl na hřbitově v Koločavě, kde je prý Nikolův hrob. Poloniny jsou pro mě již navždy neodmyslitelně spojeny s něžně poetickým filmovým příběhem a Šohaje si neumím představit jinak, než jako Mirka Donutila a Eržiku jako Ivu Bittovou. A jediné písničky, které mi tady zní v hlavě, a které si stále zpívám a pískám, jsou právě ty filmové. Tak tedy: “Zabili, zabili chlapa z Koločavy…“

Rady pro fotografování při toulání po Podkarpatí:

1. Zapomeňte na čas a civilizační nutnosti. Žijte a spěte venku a u lidí.
2. Ačkoli jste se vypravili za focením, když vám nebude přát počasí, světlo či něco jiného, nechte foťák v brašně. Je nutné nafotit stovky fotek? Vše vám vynahradí zážitky.
3. Ideální čas k cestě je říjen. Poloniny jsou liduprázdné, lidé už mají po polních pracích a mají na vás více času. A bučiny začínají rudnout…
4. Stativ není přežitek.