Hory, prales a pláže, 4.část

Večer jsme vyrazili na cestu napříč Venezuelou. Za 26 hodin jsme autobusem ujeli více než 1100 km a dostali se do Méridy, města uprostřed And (nadmořská výška cca 1600 m.n.m.). Ubytování bylo dílem okamžiku a spánek hned toho dalšího … Byli jsme utahaní jako psi.

Ráno jsme už v 7.30 postávali u dolní stanice nejdelší a nejvyšší lanové dráhy na světě – Teleférico de Mérida, která vede na Pico Espejo (4765 m.n.m.). Je dlouhá 12,6 km a překonává výškový rozdíl 3200 metrů. K naší velké smůle se však zrovna konaly volby do místní samosprávy a tak jeden den před naším příjezdem lanovku zavřeli a pustili ji opět den po našem k odjezdu. Bylo to k vzteku! Protože jsme nechtěli celý den jen tak prosedět, vydali jsme se k první mezistanici lanovky ležící v nadmořské výšce 2436 metrů. Místní nám řekli, že je to pěkná procházka asi na dvě hodiny s krásným výhledem na okolí.

Cesta byla zarostlá travou, keři a nevypadala moc používaná. Stoupali jsme dvě hodiny, dvě a půl a po třech hodinách nás to přestalo bavit a tak jsme to otočili zpět. V sadu na půl cesty jsme sklepali pomeranče a s chutí se do nich pustili. Utrmácení jsme se doplazili zpět do Méridy, sbalili jsme se a přes noc se přesunuli busem do 400 km vzdáleného Maracay.
Odtud to bylo autobusem do Národního parku Henri Pittiera jen třicet kilometrů. Navštívili jsme biologickou rezervaci, kde jsme „prozkoumali“ přilehlý prales s mnoha druhy ptáků, hadů a jiné havěti. Moc jsme jich sice neviděli, což bylo škoda, ale děvčata to spíše ocenila. Přeci jen je docela zvláštní pocit, když se chytnete za liánu a ta se vám pod rukou začne hýbat a vlnit …

Protože jsme měli odpoledne volné, stopli jsme autobus a svezli se k moři do Ocumare de la Costa. Na nádherné písčité pláži jsme obdivovali ohromné vlny a azurově čistou vodu Karibiku. Ani se nám nechtělo serpentinami zpátky přes hory do Maracay. To jsme ještě netušili, co nás čeká druhý den. Jeli jsme opět busem na pobřeží, opět skrz Národní park Henri Pittiera, ale tentokrát do Puerto Colombia. Silnička se vinula po úbočí horského hřebene ze 400 m.n.m. do výšky 1830 m.n.m. a dolů k mořské hladině na druhé straně hor. To vše na pouhých 55 km! Řidič při tom prokazoval opravdové umění – troubil do zatáček, abychom se nesrazili s protijedoucím vozidlem, kroutil volantem jako zběsilý a do některých zatáček musel najíždět natřikrát, jak byly prudké! Alpské silničky jsou proti tomu rovné dálnice.

V městečku jsme se ubytovali v jedné z místních „posad“, shodili s radostí batohy a vyrazili k moři. Pláž byla asi deset minut pěšky. Byla opravdu nádherná – téměř kilometr dlouhá, se žlutým pískem a vysokými kokosovými palmami, které vytvářely sporý stín. Ale nejkrásnější bylo moře. Azurově modré s vlnami dosahujícími tří až čtyř metrů a bouřící při jejich lámání se u pobřeží. Na celé pláži bylo asi třicet lidí, z toho velká skupina Čechů, kteří si na pláži udělali ležení a večer potom mejdan.

Jen tak poleháváme na vyhřátém písku, koupeme a houpeme se ve vlnách a taky se dobýváme do kokosových ořechů. Kdo to nikdy nezkusil, neví jaká je to dřina. Odstranit 5–7 cm silnou dřevitou slupku dá pořádně zabrat. Za hodinu jsem jich stihnul vyloupat pět. Když jsem pochytil ten správný „grif“, šlo to docela dobře. Pak nastala ta slavnostní chvíle, kdy jsme vydlabali díru do nezralých kokosáků a ochutnali mléko. Bylo výborné a překvapivě chladné na to, že teplota na pláži dosahovala čtyřiceti stupňů Celsia ve stínu. Zralé ořechy jsme nakřápli o kámen a vyjedli sladký a sytý kokos. Byli jsme překvapení, jak je dobrý, s tím, co se prodává v Čechách se to vůbec nedalo srovnat.

Večeříme místní „pirožky“ – kukuřičné taštičky naplněné masovou směsí – a podnikáme večerní procházku po přístavním městečku. Hospůdky jsou na každém rohu a svým otevřeným průčelím nás zvou k příjemnému posezení. Neodoláme a usedáme ke stolečku na ulici a dáváme si nádherně vychlazenou kolu. Je to příjemné, jak stéká chladný nápoj do rozpáleného hrdla. Je skoro deset večer a teplota je stále vysoko nad třiceti stupni Celsia. Před spaním si ještě domlouváme brzké vstávání, protože chceme fotit východ slunce nad pláží okolo šesté ráno.

Vstáváme v půl šesté a za tmy vyrážíme na pláž. Chvíli sedíme na písku a pak vylézáme na prázdnou plavčickou věž. Určitě budeme mít lepší rozhled. Slunce však stále nikde. Je skoro sedm a pláž se začíná probouzet. Několik lidí, schoulených do hadrů pod stromy vstává a snaží se provést jakousi ranní hygienu. Nejčilejší jsou však dvě děti, holčička a chlapeček, kteří se brouzdají v mělké vodě u břehu a pouštějí se do stavby písečného hradu. Úderem osmé hodiny překonávají první sluneční paprsky horský hřeben na východě a ozařují úbočí na druhé straně pláže. A pak to jde ráz na ráz. Rychle fotím, slunce postupuje jako zběsilé po kopci dolů. Svlékáme se do plavek a s prvními paprsky dopadajícími na pláž se vrháme do vln a dovádíme v nich jako malé děti.

Po snídani balíme a před polednem odjíždíme po horské silničky zpět do Maracay. „Plynulou“ španělštinou se ptáme na autobus do Caracasu a za necelé dvě hodiny vysedáme na jednom autobusáku v hlavním městě. Zbývá nám několik hodin a tak se vydáváme na prohlídku centra.

Znovu v Caracasu, odlétáme

Všude je spousta lidí, ulice jsou jimi doslova přecpané. Prodavači téměř všeho možného si otevřeli své stánky po celé délce chodníku. Sedí na silnici otočení směrem k davu, plynoucímu na chodníku. Auta se míhají jen centimetry za jejich zády, ale zdá se, jako by je vůbec nevnímali. Asi si na to prostě zvykli. Když procházíme kolem Consejo Municipal (radnice), jsme pozváni dovnitř ženou oblečenou do šatů národních barev. Smíme se pohybovat po celé budově. Je zde zrovna výstava betlémů, některé jsou opravdu krásné. Až na ty palmy …

Letadlo nám letí v půl deváté a tak se v šest vydáváme na naši poslední jízdu autobusem. V půl sedmé vcházíme do klimatizované letištní haly a hned se klepeme zimou. Protože máme čas, necháváme odpočinout nohy a na chvíli usedáme v bufetu. Před sedmou se vydáváme k odbavovací přepážce Lufthansy. Úřednice na nás kouká jako na zjevení. Check-in pro náš let již byl ukončen! S úžasem se ptáme, kdy začal, vždyť je hodina a půl do odletu. Prý ve čtyři odpoledne a skončil o půl sedmé! S úsměvem jde ale všechno a tak jsme rychle odbavení. Ještě si musíme vystát frontu na zaplacení odletové turistické taxy (dostáváme potvrzení se dvěma kopiemi), frontu na skenování batohů, frontu na kontrolu dokladů (odevzdáváme růžovou kopii) a konečně frontu na manuální prohlídku zavazadel, kdy se nám v nich prohrabávají místní „úředníci“. Já jsem se dostal k příjemné mulatce, která jen tak pro formalitu šáhla do mého batůžku a už mne chtěla nechat projít, když si všimla, že něco nesu zabalené v novinách. Když jsem jí ukázal dvě foukačky od indiánů, nevěřícně na mě koukala. Ale pustila mne dál. Poslední fronta byla těsně před vstupem do letadla. Byla to fronta na úplně erotickou osobní prohlídku. Až na to, že chlapy kontroloval chlap a ženy zase žena …

V letadle nemůžu spát a tak v duchu procházím zážitky posledních dvou týdnů. Jsem úplně plný krásných okamžiků. Přestože se teprve vracím z jedné cesty, představuji si, kam vyrazíme příště. Co třeba Peru, Mexico nebo Jižní Afrika?