Setkání s pižmoni v parku Dovrefjell
Pižmoň je zvíře arktických oblastí. Podobné prostředí najdete na náhorních plošinách pohoří Dovrefjell. Pižmoň je tvor nejapný. Proto se při jeho fotografování musíte mít pořádně napozoru. V článku najdete tipy, jak na to.
Národní park Dovrefjell
Pohoří Dovrefjell se nachází ve východním Norsku. Je nejlépe přístupné ze silnice E6 spojující městečka Dombas a Oppdal. Podél E6 vede rovněž železnice. Jedná se o rozsáhlé otevřené prostory s močály, bažinami, oblými hřebeny a kopci. Na severozápadě se nachází několik masívů, které mají skalnatý charakter. Nejvyšším z nich je Snohetta (2286m) v českém překladu Sněžka. Tato hora je známa obrovským karem, který ledovec vyhloubil východně od jejího vrcholu.
Národní park Dovrefjell je jedním z mála míst na světě, kde můžete
potkat divoce žijící pižmoně. Stáda pižmoňů se jinak pohybují
v arktické části Kanady, na ostrově Nunivak u Aljašky a v grónských
národních parcích Kangerlussuaq a North – East.
Pižmoň, přestože se jim příliš nepodobá, je příbuzným ovce
a koz.
Hmotnost pižmoně je až 500 kg. Vůči lidem není agresivní, ale když
ho rozdráždíte, hrozí vám převálcování půl tunou při rychlosti
60 km/h. Žije ve stádech. Samci svádějí souboje o pozici vůdce, kdy řev
zvířat a údery rohů jsou slyšet i na vzdálenost několika kilometrů.
Pižmoň se vyskytoval v Dovrefjellu v době ledové, což dokazují fosílie.
Znovu zde bylo vysazeno stádo 10 jedinců přivezených z Grónska v roce
1931. Dalších 23 jedinců bylo přivezeno v letech 1947 až 1953. Nyní
zde žije kolem 80 kusů.
Naše cesta Dovrefjellem
O pižmoních jsme věděli, ale narazit na ně je tak trochu náhoda. Vedle toho jsme chtěli s našimi syny Pavlem a Petrem vystoupit na Snohettu. Počasí nebylo příznivé – nízká oblačnost a mlha již od 1300m. Naštěstí jsem prostudoval Lonely Planet, kde jsem se dočetl, že díky dělostřelecké základně v Hjerkinnu vyžaduje klasická cesta na Snohettu přes chatu Snoheim zvláštní povolení.
Sjeli jsme proto do údolí k železniční stanici Kongsvall, kde jsme
nechali auto. Na dřevěném mostě přes řeku je cedule varující před
pižmoni: V případě, že na ně narazíte, nepřibližujte se na více než
200m! Mají na svědomí život dvou turistů!
Asi po dvaceti minutách jsme vystoupili od řeky na náhorní plošinu. Padala
mlha a proto jsme postavili stan. Na plošině je dost obtížné najít
chráněné místo. Naštěstí vítr nebyl silný.
Ráno jsme pokračovali dále do údolí řeky Kaldvella směrem k jejímu
soutoku s říčkou Stropla. Kousek za mostem přes řeku je moréna. Šel jsem
trochu vzadu. Fotografoval jsem probouzející se přírodu v místech, kde
právě roztál sníh.
Najednou vidím běžící Helenu s batohem na zádech jak se vrací.
Pižmoni!
Stádo pižmoňů bylo pít u řeky a běželo někam za morénu. Sundal jsem
batoh a nasadil na svou Minoltu Sigmu 135 –400/4,5–5,6. Kluci
s manželkou začali trochu obcházet morénu. Já jsem vyrazil opatrně po
cestě. Asi po padesáti metrech jsem strnul. Stádo asi osmi pižmoňů
včetně samice s mládětem se pohybovalo po sněhových polích
podél řeky.
Raději jsem se vrátil a začal jsem vystupovat k vrcholu morény. Pižmoni byli nasyceni a začali se chladit na sněhu. Spokojeně přežvykovali. Terén byl celkem příznivý. Bylo zde několik velkých kamenů s prohlubněmi, kde se dalo skrýt. Celkem bez problémů jsem se dostal asi na 80 m. Vál protivítr. Trochu nervózně jsem namačkal něco záběrů.
Dále jsem zejména díky samici s mládětem nechtěl riskovat. Sněhová pole jsme obešli velkým obloukem. Pokračovali jsme zajímavou tundrou kolem dvou velkých jezer až na závěr údolí k chatě Norského turistického svazu Reinheim. Před chatou bylo nutné brodit dva potoky. Snohetta beznadějně v mracích. Cesta z Kongsvallu sem trvá asi 5 hodin, ale s fotografováním a hledáním pižmoňů je to na celý den.
Ráno prší. Je to beznadějné. Rozhodujeme se k návratu. Jdeme zpět po stejné cestě. U řeky Stropla je sněžný most. S Pavlem zastavujeme. Na protější straně asi 400 m od nás vidíme tři pižmoně. Stavím stativ a nasazuji teleobjektiv. Najednou se vlevo asi 300 m od nás objevuje velký samec. Hledá své kolegy. Musí jít asi 50 m od nás aby se připojil ke stádu! Trochu ve mně stydne krev, kdyby to otočil na nás.
A pak přichází ten moment. Při přechodu jednoho z bočních ramen řeky se pižmoň zastavuje a volá, řve. Mačkám kabelovou spoušť. Bohužel mám nasazen jen černobílý film, ale přesto to stojí za to. Pižmoň doráží k těm třem a všichni čtyři se vzdalují. Přichází ke mně norský fotograf. Má Dynax 9 s Minoltou 400/4,5 – v sumě asi 180000 Kč, ale bez stativu. Stativ mu půjčuji, ale ten moment je pryč. A o něm právě fotografie je.
Vracíme se zpět do Kongsvallu. Počasí se trochu zlepšilo. V jednu chvíli skoro vidíme i vrchol Snohetty. Jsme spokojeni. Vyfotili jsme pižmoně. Hlavní cíle cesty: Lofoty, Vesterály, Senja, Finmarksvidda a Lyngenské Alpy jsou ještě přes 1500 km.
Komentáře
Tento článek nemá žádné komentáře
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.