Setkání s pižmoni v parku Dovrefjell

Pižmoň je zvíře arktických oblastí. Podobné prostředí najdete na náhorních plošinách pohoří Dovrefjell. Pižmoň je tvor nejapný. Proto se při jeho fotografování musíte mít pořádně napozoru. V článku najdete tipy, jak na to.

Národní park Dovrefjell

Pláně Dovrefjell

Pohoří Dovrefjell se nachází ve východním Norsku. Je nejlépe přístupné ze silnice E6 spojující městečka Dombas a Oppdal. Podél E6 vede rovněž železnice. Jedná se o rozsáhlé otevřené prostory s močály, bažinami, oblými hřebeny a kopci. Na severozápadě se nachází několik masívů, které mají skalnatý charakter. Nejvyšším z nich je Snohetta (2286m) v českém překladu Sněžka. Tato hora je známa obrovským karem, který ledovec vyhloubil východně od jejího vrcholu.

Národní park Dovrefjell

Národní park Dovrefjell je jedním z mála míst na světě, kde můžete potkat divoce žijící pižmoně. Stáda pižmoňů se jinak pohybují v arktické části Kanady, na ostrově Nunivak u Aljašky a v grónských národních parcích Kangerlussuaq a North – East.
Pižmoň, přestože se jim příliš nepodobá, je příbuzným ovce a koz.

Stádo

Hmotnost pižmoně je až 500 kg. Vůči lidem není agresivní, ale když ho rozdráždíte, hrozí vám převálcování půl tunou při rychlosti 60 km/h. Žije ve stádech. Samci svádějí souboje o pozici vůdce, kdy řev zvířat a údery rohů jsou slyšet i na vzdálenost několika kilometrů.
Pižmoň se vyskytoval v Dovrefjellu v době ledové, což dokazují fosílie. Znovu zde bylo vysazeno stádo 10 jedinců přivezených z Grónska v roce 1931. Dalších 23 jedinců bylo přivezeno v letech 1947 až 1953. Nyní zde žije kolem 80 kusů.

Naše cesta Dovrefjellem

Příroda se probouzí

O pižmoních jsme věděli, ale narazit na ně je tak trochu náhoda. Vedle toho jsme chtěli s našimi syny Pavlem a Petrem vystoupit na Snohettu. Počasí nebylo příznivé – nízká oblačnost a mlha již od 1300m. Naštěstí jsem prostudoval Lonely Planet, kde jsem se dočetl, že díky dělostřelecké základně v Hjerkinnu vyžaduje klasická cesta na Snohettu přes chatu Snoheim zvláštní povolení.

Jaro začíná v červenci

Sjeli jsme proto do údolí k železniční stanici Kongsvall, kde jsme nechali auto. Na dřevěném mostě přes řeku je cedule varující před pižmoni: V případě, že na ně narazíte, nepřibližujte se na více než 200m! Mají na svědomí život dvou turistů!
Asi po dvaceti minutách jsme vystoupili od řeky na náhorní plošinu. Padala mlha a proto jsme postavili stan. Na plošině je dost obtížné najít chráněné místo. Naštěstí vítr nebyl silný.
Ráno jsme pokračovali dále do údolí řeky Kaldvella směrem k jejímu soutoku s říčkou Stropla. Kousek za mostem přes řeku je moréna. Šel jsem trochu vzadu. Fotografoval jsem probouzející se přírodu v místech, kde právě roztál sníh.

Samice s mládětem

Najednou vidím běžící Helenu s batohem na zádech jak se vrací. Pižmoni!
Stádo pižmoňů bylo pít u řeky a běželo někam za morénu. Sundal jsem batoh a nasadil na svou Minoltu Sigmu 135 –400/4,5–5,6. Kluci s manželkou začali trochu obcházet morénu. Já jsem vyrazil opatrně po cestě. Asi po padesáti metrech jsem strnul. Stádo asi osmi pižmoňů včetně samice s mládětem se pohybovalo po sněhových polích podél řeky.

Samec

Raději jsem se vrátil a začal jsem vystupovat k vrcholu morény. Pižmoni byli nasyceni a začali se chladit na sněhu. Spokojeně přežvykovali. Terén byl celkem příznivý. Bylo zde několik velkých kamenů s prohlubněmi, kde se dalo skrýt. Celkem bez problémů jsem se dostal asi na 80 m. Vál protivítr. Trochu nervózně jsem namačkal něco záběrů.

Sněžný most

Dále jsem zejména díky samici s mládětem nechtěl riskovat. Sněhová pole jsme obešli velkým obloukem. Pokračovali jsme zajímavou tundrou kolem dvou velkých jezer až na závěr údolí k chatě Norského turistického svazu Reinheim. Před chatou bylo nutné brodit dva potoky. Snohetta beznadějně v mracích. Cesta z Kongsvallu sem trvá asi 5 hodin, ale s fotografováním a hledáním pižmoňů je to na celý den.

Pod Reinheimem

Ráno prší. Je to beznadějné. Rozhodujeme se k návratu. Jdeme zpět po stejné cestě. U řeky Stropla je sněžný most. S Pavlem zastavujeme. Na protější straně asi 400 m od nás vidíme tři pižmoně. Stavím stativ a nasazuji teleobjektiv. Najednou se vlevo asi 300 m od nás objevuje velký samec. Hledá své kolegy. Musí jít asi 50 m od nás aby se připojil ke stádu! Trochu ve mně stydne krev, kdyby to otočil na nás.

Volání divočiny

A pak přichází ten moment. Při přechodu jednoho z bočních ramen řeky se pižmoň zastavuje a volá, řve. Mačkám kabelovou spoušť. Bohužel mám nasazen jen černobílý film, ale přesto to stojí za to. Pižmoň doráží k těm třem a všichni čtyři se vzdalují. Přichází ke mně norský fotograf. Má Dynax 9 s Minoltou 400/4,5 – v sumě asi 180000 Kč, ale bez stativu. Stativ mu půjčuji, ale ten moment je pryč. A o něm právě fotografie je.

Vracíme se zpět do Kongsvallu. Počasí se trochu zlepšilo. V jednu chvíli skoro vidíme i vrchol Snohetty. Jsme spokojeni. Vyfotili jsme pižmoně. Hlavní cíle cesty: Lofoty, Vesterály, Senja, Finmarksvidda a Lyngenské Alpy jsou ještě přes 1500 km.

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram