Zakarpatská Ukrajina

Zemička, která vždycky dostávala pěkně na zadek. Pro každou říši, která tady kdy vládla, to byl jen zdroj surovin, levné pracovní síly a nárazníkové pásmo před nájezdy souseda. Ještě dnes se setkáte s dědulou, který umí maďarsky (Uhersko do 1914), rumunsky (vojska tudy prošla v 1. sv. válce), česky (na nás, naštěstí, vzpomínají v dobrém), rusky (nesmazatelně) a nyní se učí ukrajinsky.
Byli jsme tam dvakrát a mohli jsme trochu posoudit, že i Ukrajinci to tam vedou od – 5 k – 10. U moci jsou pořád levičáci.
Oč těžší je ale život těchto lidí, o to jsou vstřícnější a pohostinnější. Jejich srdečnost a ochota pomoci je až neuvěřitelná.

Jazyk

Já se svými sedmi roky ruštiny a dřívějšími vztahy se Slovenkami jsem byl v pohodě. Na Zakarpatii se mluví rusínsky a ukrajinsky. Rusínština má blíže k slovenštině, sem tam i nějaké slovo maďarského nebo německého původu. Ukrajinština je hodně blízká ruštině. Ale vždyť jsme Slované! Oprášíte azbuku a je to.

Pár vět v Rusínštině, které nám utkvěly v paměti, překlad asi není třeba:
Chožu, chožu no koróvy nevížu, něznajetě maladěcy kdě oni póšli ?
I jutrom budu krumple s cebulu na masce i malako od mojej korovy Milky. Znaješ ty Milku ?
Da, ja vstretil medveda. Prošlu osenju. No što bych robil. On menja pasmatrel, ja jevo pasmatrel. I on išel po svojemu i ja takže išel po svojemu.
Kak to že tvoj drug něpije vodku, on uže pijanyj ? Na zdarově !! I dobro došli maladěcy.

V Solotvině a v oblasti Huculů u rumunských hranic byla domluva trošku horší, všichni drmolili maďarsky nebo rumunsky.

Ceny

Ceny:
Jako Germán v Liberci.

osobní vlak 100 km: 30 Kč autobus 100 km: 50 Kč 1 litr vodky: 70 Kč 1 litr samohonky: 30 Kč 1 marlborka: 25 Kč 1 litr benzínu: 18 Kč jídlo v restauraci: 30 – 60 Kč láhev Tokaje v restauraci: 60 Kč Disco sušenky z Opavy: 15 Kč polévka v sáčku, Vitana: 8 Kč nocleh na Turbaze: 35 Kč snídaně na Turbáze: 8 Kč nocleh + sauna na Turbaze: 40 Kč nocleh v chatce u Solotvinských jezer: 35 Kč ( mimo sezónu )

Tip na ubytování

Turbaza Javornik asi 1 km západně od vysílače, který je dobrým záchytným bodem. Na poloninu Javornik se nejlépe dostanete z Velkeho Berezneho, kam jezdí vlak z Užhorodu
Cena za noc je maximálně 1 USD a náčelník Michail vám připraví i snídani.

Zvyky a náboženství

Důležitým zvykem je stěžovat si a trpět. Životní úroveň na Zakarpatii je nižší než třeba v Rumunsku nebo Bulharsku. Často jediným zdrojem příjmů celé rodiny je někdo z příbuzných pracující v Čechách. Tito lidé jednoduše zbožňují vše co je české. Hodně dnes již zchátralých továren bylo postaveno za První republiky. To samé platí i o turistických chatách stavěných Českým svazem turistů v 30-tých letech. No a ti mladší, kteří nemůžou pamatovat rozkvět země za vlády Čechů, ti si velice dobře pamatují peníze a dárky dovezené příbuznými z Prahy, třeba jen před třemi dny.

Náboženství – pravoslavní.
Nic jiného a to díky bolševikovi. Početná židovská komunita První republiky je rozprášená a jelikož v SSSR bylo jediné státem uznávané náboženství – pravoslavní, je jasné že nalézt na Zakarpatii něco jiného je problém.
Maďarská menšina v okolí Solotviny je katolická, ale to je vše.
Vlastně není. Ve vesničce Usť Čorná jsme narazili na celkem zajímavou osobu. Když jsme už za tmy hledali u vesničanů nocleh, poradili nám ať jdeme na faru, že nás farář nechá přespat. A spali jsme. Farář byl Slovák z Prešova a pracoval téměř jako misionář. Nejen že sloužil katolické mše v rusínštině a v němčině!! Ve vesnici byla početná německá komunita (taky to bylo na vzhledu vesničky vidět), ale také vyučoval na škole, staral se o staré lidi a sháněl peníze na povodněmi poničené domy a cesty. V zimě sloužila jeho Niva jako zásobování, sanitka, autobus…

Focení

Samozřejmostí je vzít si veškerý materiál z Čech, mimo Užhorod nic nekoupíte. A kvalitu jsem ani nezkoušel.
Připravte se na horší počasí, často je pod mrakem, mlha a přeháňky. Asi nejlepší je vyrazit na podzim, kdy je počasí stálejší a nekonečné pralesy jsou v pastelových barvách. Výhodou je různorodost lesů. Monokultury, které znáte z Šumavy nebo Beskyd, na Zakarpatii nepotkáte. Poloniny začínající od 1300 metrů jsou překrásně pusté, divoké a občas „přerušené“ starou salaší nebo turbazou (občas znamená po dvou dnech ostré chůze).

Doprava

Cesta do Užhorodu je jednodušší než nedělní výlet na Karlštejn. Večer sedneš na Hlaváku na vlak, který je v 5:00 v Košicích a než stačíš dopít příšernou 10° Šariš z bufetu, tak sedíš v autobuse do Užhorodu a Mukačeva. Ale ten Šariš si dej, protože reklamní slogan jasně praví: „Čo je v móde Paríž, to je v pive Šariš“. A zakousni to tvarohem: " Kto je tvaroh, vidí za roh". Zpátky k dopravě – nejlepším spojením na Zakarpatii jsou autobusy. Jsou celkem přesné a jezdí i na delší štreky.

Další možností je železnice, která je sice levnější, ale pěšky tam budeš dřív. I když takové svezení ve vlaku plném bábušek vezoucích z hor jedlové větve a věnce na dušičky… Navíc je občas nějaké okno bez skla a záchod je turecký, no turecký – prostě autogenem vyřezaná díra do podlahy. To stojí za úvahu. Asi se rozkecám protože k tomu vlaku z Užhorodu do Velkého Berezného se váže více vzpomínek.

Málem jsem se oženil… Ta dvacetiletá průvodčí se na nás smála, už když jsme nastupovali. Lístky nám během 15ti minut kontrolovala 3× a když jsem po druhém stakanu vynikající vodky Gorilky musel na záchod, tak zaútočila. Chytila si mě v rohu chodbičky a opřela se tak umně že mi přehradila jedinou ústupovou cestu. Potvora. V té chvíli už měla jen krátkou košili s proklatě hluboko rozepnutým výstřihem (určitě vagón vytopila na těch 25° jen za tímto účelem). A začal výslech jak na KGB. Když už věděla i číslo účtu mojí mámy a velikost mých trenýrek, přešla do protiútoku. Že se jí líbím a že mě chce pozvat k nim domů a že kdybychom se vzali, že by jí nevadilo být s dětmi doma, prej bych mohl dál cestovat a že nevadí, že bydlím na kolejích, že je skromná. Dělaly se mi mžitky před očima a prvotní chtíč byl zmražen slovem „děti“. To už bylo moc, začal jsem přitvrzovat a pokoušel jsem se zdrhnout. Pomohla mi v tom bábuška, která neodbytně tahala průvodčí-satana za límec a chtěla nějakou informaci. Utekl jsem. Rychle to zapil. A víckrát do vlaku na Zakarpatii nevlezl. Vlastně jo, vlezl, ale to bylo za krapet jiných okolností.

Toho dopoledne jsme se nejdřív pohádali, jestli rozvodněný Už přebrodíme nebo použijeme starou provazovou lávku, ze které vypadly dvě prkna sotva jsme se přiblížili. Lávka vydržela a my seděli v hospodě s příznačným názvem Deci kolo peci. Hřivny jsme neměli, ale servírka brala i dolary, dali jsme si jídlo a vodku a dohodli se s ní, že jí dáme 5 USD, které tam projíme. Čekal jsem, že to bude jednodušší. Ve dvě odpoledne, kdy jsme byli už dobře načatí a vrchní začínala zavírat (hospoda fungovala od 8:00 do 14:00 a pak od 19:00) jsme objednávali už třetí rundu pro naše nové známé u vedlejšího stolu. Šel jsem s naší 5 USD platit a zaskočil mě dotaz, co si ještě dáme, ta bankovka pořád ještě nebyla prohýřená. Usměvavá servírka mi do ruky vrazila láhev Gorilky a vystrčila nás i s děduly v montérkách před hospodu. Dědové se rozloučili a my vyrazili na poštu poslat kartočki. Honza si vybral pohledy a začal psát, já před něj postavil vodku a šel jsem vyměnit dolar na hřivny. Když jsem po čtvthodině přišel mněl Honza jen jednu adresu a z lahve ubyl max. centimetr. Zakecali jsme se s místníma, něco jsme upili, ale já musel ještě někde sehnat další hřivny – na poště jsme měli sekeru. Veksl se poved, když jsem se ale vrátil, bylo jasné, že den ještě ani nezačal. Honza byl tuhej, ve flašce zbytek na dva palce a telegrafistka rozhazovala rukama, ale smála se od ucha k uchu. Asi chlastala s Honzou. Naštěstí aspoň dopsal pohledy, nevadí, že azbukou. Zbalil jsem naše bágly a poprvé docenil obrovské ucho na Honzově baťohu – měl jsem jej za co vést.

A šlo se na vlak, ani nevím jak, ale dostal jsem se k mašinfírovi do lokomotivy. Řeknu vám, že řídit vlak (aspoň ten na širokých kolejích) není žádný problém, občas jen zatočíte takovým kormidlem a občas zahoukáte. Honza se vykecával s bábuškama a nějakou dobu strávil v místnůstce s autogenem vyřezaným okýnkem do podlahy (romantický výhled na pražce) a nápisem tuvalet. Vodku jsme pak pár dní nemuseli.

Další možností dopravy je stop. Mezi odlehlými vesnicemi je stop běžný a většinou zdarma. Při stopování u měst vás taky určitě někdo vezme, ale spíš to bude za prachy a nebo dokonce taxi bez licence, což je často jediný způsob dopravy, ale cena se dá usmlouvat do přijatelných mezí.

Výhodou stopu je relativně vysoká rychlost přepravy. Jednou večer nám v celkem bezvýchodné situaci zastavil náklaďák na svážení dřeva, naše záchrana. V kabině už byli 4 cestující, takže na ložnou plochu. Ta je ovšem svařená jen z pár ingotů, rychle se chytáme každý jednoho bočního sloupku, auto se už rozjíždí. Šofér se chce ukázat že jeho Kamaz je i po 20-ti letech používání v dobré kondici a po prašné cestě se řítí do tmy. Lítáme jak hadr na holi, pod nohama hledáme pevný kus železa, není nic vidět, světla auta jsou pofiderní a všude je plno prachu. V obrovské rychlosti míjíme jiné náklaďáky a vidím, že jedeme v koloně za nějakou Nivou a žigulem. V té nejhorší zatáčce řidič vrah podřazuje a slyším jen Honzův výkřik: „Ty vole, von je snad předjede.“ Předjel, ale byl jsem opravdu šťastný, když auto v první vesnici zastavilo. Rychle jsme seskočili a řidiči poděkovali s vysvětlením, že dál už nejedeme, že nám to stačí…

Závěr

A máme po srandě, dnes se už do bývalé Československé kolonie bez víza nedostaneme. Má to ale i jednu výhodu. Koločava a další dříve Čechy hojně navštěvované vesnice Zakarpatii se vrátí do původních kolejí a neblahé vlivy průmyslu zvaného Organizovaná masová turistika budou tuto perlu Evropy ještě chvíli míjet.