Fotograf Morten Hilmer: Od armády k ochranářství

Proč se dánský wildlife fotograf Morten Hilmer zaměřil na cestování za zvířaty do polárních oblastí, a především na jejich ochranu? Co si myslí o fotografech, kteří fotí hlavně kvůli lajkům na Instagramu? Kde začít, když chce člověk jako fotograf chránit přírodu? Tomáš Hrivňák se na tohle všechno Mortena zeptal v článku.

Stativy Leofoto

Dánský wildlife fotograf a youtuber Morten Hilmer projel na psích spřeženích téměř celý sever Grónska. Poté svůj život zasvětil cestování za zvířaty do polárních oblastí, a především jejich ochraně. Pracuje pro největší ochranářské organizace, jako jsou ILCP (International League of Conservation Photographers) nebo WWF (World Wildlife Fund) a do svých fotografii vkládá emoce a respekt k přírodě.


Několik let jste strávil v dánské armádě v jednotce psích spřežení v Grónsku. Co vás k tomu vedlo?

Můj zájem o armádu nebyl bůhví jaký, ale v Dánsku je povinná vojna. O focení přírody jsem se ale zajímal již předtím. Fotil jsem hodně jako mladík a snil o tom, že budu profesionální wildlife fotograf. Postupem času jsem začal taky hodně cestovat, jenže ty začátky byly hrozně těžké. Ne ta část s focením, ale uživit se tím byla výzva. Měl jsem pocit, že musím přijít s něčím jiným, co bych mohl dělat. Vzpomínám, že jsem se tenkrát dočetl o hlídce psích spřežení Sirius a v tom momentě se to stalo mým životním snem, který ve mně zrál a rostl.

Jenže abyste se mohli stát součástí hlídky, tak se musíte stát seržantem. A tak jsem nastoupil do armády. Následně jsem se přihlásil do psí jednotky a měl to štěstí být mezi sedmi lidmi, které vybrali.

Podle čeho vás vybírali?

Každý rok se na tuto pozici hlásí zhruba padesát lidí. Takže nejdříve musíte podstoupit výběrové řízení, které trvá týden a spočívá ve fyzických testech. Navštívíte také psychologa, nebo pracujete v týmu. Na základě toho pak vyberou skupinu lidí, kterou vyšlou na šesti měsíční výcvik v Grónsku. Já jsem měl to štěstí být mezi nimi.

O zvířata a focení jste se zajímal už předtím, byla tohle vaše cesta k unikátním příležitostem na skvělé záběry?

Ne, bylo to trochu jinak. Pro mě to byla příležitost splnit si svůj velký sen o hlídce psích spřežení a procestování celého severo-východního pobřeží Grónska tímto způsobem. To, že jsem si mohl vzít s sebou i foťák byla v podstatě jen třešnička na dortu. Bylo fakt skvělé zažít ty šílené věci jako mladý muž a jít do extrémních prostředí se psy po dobu dvou let. To je jednoduše dobrodružství mého života. To byla moje motivace.

Dva roky v Grónsku zní jako hodně dlouhá doba.

Funguje to tak, že první rok se učíte vše potřebné od staršího vojáka, který tam už rok byl. Další rok se pak stáváte učitelem zase vy pro nového vojáka a až potom jedete domů.

Mohl byste prosím přiblížit, jak vypadala vaše práce?

Do Grónska se normálně chodí začátkem léta, protože práce vyžaduje hodně příprav. Naším úkolem bylo doručit hodně jídla a materiálu drobným chatkám podél severního pobřeží. Celé léto se vlastně chystáte na cestování v zimě. Během zimy pak máte dva tripy. Dva a půl měsíce jezdíte se psy na podzim a čtyři na jaře. Cestujete se svým parťákem a dvanácti psy ve spřežení.

Typický den začíná snídaní ve stanu. Pak zavoláte veliteli, potvrdíte svou pozici a vyřídíte, jestli je všechno v pořádku. Pak jezdíte asi třicet kilometrů po dobu šesti nebo sedmi hodin. Poté si postavíte stan, nakrmíte psy a jdete spát. Tohle pak opakujete každý den, několik měsíců.

„Tato fotografie vznikla v Norsku. Ten den jsem pochyboval, jestli vůbec „jaky“ najdu, protože nebyli nikde k nalezení. Nakonec jsem je však našel na místě, kde jsem je ještě nikdy neviděl. Kráčel jsem k nim, ale držel si dostatečnou vzdálenost. Sedl jsem si a fotografoval. Netrvalo dlouho a stádo se začalo přibližovat směrem ke mně. Musel jsem je dokonce upozornit, že jsem tam, protože jsem se bál, že mě najdou a zpanikaří.“ 

Neměl jste pocit osamělosti? Přece jen jste byl dlouhou dobu v nehostinné divočině jen s jedním člověkem. 

Samozřejmě, občas jsem postrádal svou rodinu. Ale víte, vždycky je co dělat. Musíte jezdit se psy a udělat nespočet věcí. Je to těžká práce. Například nejnižší teplota, kterou jsem zažil, byla –51 stupňů. Do toho máte jednou bouřku a čekáte, že vám odfoukne stan. Jindy, někteří psi bojují a je těžké je sepnout do spřežení. Pak se trochu zraníte a musíte s tím něco dělat.

Na druhou stranu jindy je to prostě krásná a úžasná krajina. Někdy jen stojíte se psy a užíváte si ty neskutečné výhledy. Pak je najednou opět všechno vzhůru nohama, protože přijde například medvěd a musíte jej odplašit.

Zjevně jste byl hodně zaneprázdněný, našel jste si čas i na focení?

Miluji fotografování a čas jsem si tedy vždycky našel. I když někdy to bylo složité, fotoaparáty přestanou fungovat, když je třeba –25 stupňů. Když bylo na severu –50 stupňů, tak jsem mohl fotit možná dvě hodiny denně, a to ráno, protože jsem spal s foťákem pod bundou. Měl jsem tedy velmi omezený čas na focení, ale když se oteplilo fotil jsem hodně.

To zní jako scénář k nějaké polární verzi Indiana Jones. Ve svém životopise na webu říkáte, že právě tohle dobrodružství ve vás vzbudilo fascinaci severskou přírodou. Jedna z vašich posledních výprav vedla na Ellesmerův ostrov v Kanadě. Proč jste se vydal právě tam?

Po hlídce psích spřežení jsem strávil další dva roky v Grónsku, kde jsem pracoval a fotografoval a také vedl jednu fotografickou expedici a spoustu výletů. Pak jsem taky fotografoval hodně v Norsku, Svalbardu a Islandu. Jel jsem dokonce i na Antarktidu a na snad každé místo se sněhem.

V určitém okamžiku jsem se díval na mapu a říkal si, že Ellesmerův ostrov vypadá prostě úžasně. Navíc tam měli být lední medvědi a vlci a všechna ta skvělá zvířata. Stalo se mým snem tam vyrazit a vidět tu krajinu, cítit tu přírodu. Tak jsem vzal všechny peníze, které jsem měl, plus trošku, co jsem neměl, a připravil tuto expedici společně s jedním přítelem. Strávili jsme tam dva měsíce a bylo to opravdu pěkné, i když jsme za celý ten čas neviděli téměř žádná zvířata. Takže místy to bylo trochu depresivní.

To nezní jako ideální situace pro fotografa divoké zvěře.

Ne, ale pro toto tluče moje srdce. Protože pokud opravdu chcete pěknou fotografii zvířat, můžete prostě dělat to, čemu říkám „photoshopping“. Kdy si zaplatíte spoustu peněz a jdete na dobré místo, abyste získali dobré fotografie. Můžete například jít na Svalbard s některými společnostmi, a pak uvidíte medvědy a můžete získat nějaké fotky. Sice vás to stojí 10 000 euro, ale vrátíte se domů s obrázky ledních medvědů, ptáků a tuleňů a můžete si být jisti, že máte nějaké pěkné záběry. Je to ale trochu předvídatelné, protože víte, že jste zaplatili spoustu peněz, a proto se pravděpodobně vrátíte domů s pěknými fotkami.

Mě ale mnohem více vzrušuje, když jdu na místa, kde příroda není organizovaná a turistická. Přesně jako na Ellesmerovém ostrově, kde jsme byli úplně sami a v podstatě jsme po celou dobu neviděli nic živého. Byl jsem vystresovaný, protože jsem si pomyslel: „Bože, utratil jsem tolik peněz a moje banka mě zabije, protože odtud nemůžu nic vytvořit.“ Ale zároveň jsem si říkal, že je to příroda a je nepředvídatelná a divoká. A díky tomu jsem ještě více zvědavý, a vracím se tam znovu a znovu.

Bylo asi hodně složité naplánovat takovou výpravu. Jak se na to může člověk připravit?

Já čerpám hodně z vlastních zkušeností. Pokud někdo chce naplánovat takovou cestu, je důležité začít s něčím jednodušším. Například, pokud chcete navštívit Grónsko, můžete začít kempováním například v Norsku, tak abyste věděli, že jste řekněme dvě hodiny od nejbližšího obydlí. To znamená, že pokud dojde třeba k bouři, můžete nechat svůj stan klidně na pospas větru a jít hledat bezpečí. Poté, co jste tohle udělali několikrát a cítíte se s tím pohodlně, podniknete další krok.

Zajedete na vzdálenější místo, protože teď víte, jak postavit stan, víte, jak být v chladu a vyhnout se omrzlinám, vyzkoušeli jste možnosti komunikace. Nyní jste připraveni být na místě, třeba pět hodin od civilizace. Na začátku se můžete trochu bát, protože jdete na vlastní pěst, ale když se budete cítit pohodlně i v této poloze, můžete podniknout další krok. Je to všechno o tom, být v komfortní pozici, být sebevědomý a mít zkušenosti. To je také klíč k pořizování dobrých fotografií, protože musíte mít energii pro kreativitu. Abyste nebyli zmrzlí a vyděšení. Zní to trochu dramaticky, ale může se to stát, pokud jste mimo svou komfortní zónu.

Váš fotografický styl je velmi bezprostřední. Jak ke fotce přistupujete?

Je těžké to vysvětlit, ale mně nejde o fotografii samotnou. Nečtu celé hodiny recenze na objektivy a fotoaparáty. Možná se ani nezajímám o nové způsoby a techniky focení. Já chci zachytit okamžik.

Jen si představte: Je ráno v lese, stále je trochu tma a v rukou máte malý šálek kávy. Kolem vás je jen ticho. Sedíte tam a čekáte, až se rozední. Z listů kape rosa. Najednou slunce vychází a vidíte drobného ptáčka sedícího na větvi. Slunce se propálí přes mlhu a vyjasňuje se. Cítíte se opravdu dobře. A toho malého ptáčka vyfotografujete. Jenže pak se vrátíte domů a už si nepamatujete ty emoce, které jste cítili venku. Takže to, co mám v úmyslu dělat, není jen zachytit obraz ptáka, ale snažím se zachytit náladu na fotografii. Nemám ambici dělat detailní portrét zvířete z blízka, pokud nejde o něco konkrétního. Ale opravdu rád dělám fotografie, kde můžete cítit sníh, chlad a samotu.

„Byla zima, všude sníh a neskutečná mlha. Věnoval jsem se fotografování divokých hus opodál, když najednou, jsem uslyšel zvuk křídel. Trhl jsem sebou a netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že se na mě řítí labuť. Měl jsem velké štěstí, protože i když jsem fotil s časem 1/250s se svým 600mm objektivem, podařilo se mi v mlze zaostřit a vyfotit neroztřepaný záběr.“

Dokážete se dostat opravdu blízko k zvířatům a vytvořit si s nimi vztah, takže je neodplašíte. Jak to děláte? 

Já prostě miluji zvířata. Protože, jsou tak přirozené. Mám pocit, že lidi jsou jediní, kteří tak velmi přemýšlí o své vlastní existenci. Příliš přemýšlíme o tom, jak vypadáme a jak se chováme, ale zvířata jsou prostě sama sebou. Pro mě jsou tím opravdu nevinná a milá, a to je důvod, proč miluji bytí v přírodě. Prostě, když jste tam brzy ráno a pozorujete, jak si hrají třeba liščata, je to jako dívat se do světa něčeho opravdu fascinujícího a krásného. Mám pocit, že možná před tisíci nebo pěti tisíci lety byli lidé více spjati s přírodou. Například původní obyvatelé Ameriky mají rčení, že jsme jen kapky rosy na velké síti.

Když jsem tam venku a dívám se na zvířata, cítím, jako bych se spojil s přírodou. A pokud zvířata vystraším, naprosto zničím ten pocit. Nemám rád, když se cítím v lese jako vetřelec, který ruší zvířata, protože já nechci být narušitel. Kromě toho si nemyslím, že by mě zvířata nechala se přiblížit. Spíš jen chápu, že každé zvíře má svou vzdálenost, kterou si chce udržet a že se to liší od zvířete ke zvířeti. Když jdu do přírody, tak tam jednoduše jdu jako host k někomu domů.

Pamatuji si na focení horských koz ve Skotsku. Lidé se vplížili ke zvířeti a já si říkal, že se k nim chovali opravdu hezky a s úctou. Ale pak najednou, když cvakli poslední fotku, jeden z fotografů vstal a zakřičel na svého kamaráda: Jó! Mám jednu fakt dobrou! Zvěř se vyděsila a utekla pryč. Já se takhle nechci chovat, protože tenhle přístup je jen o tom, že jsem si přišel pro svou fotku, ale na zvířatech mi absolutně nezáleží.

To je velice hezká mentalita, máte to tak odjakživa?

Tenhle přístup jsem získal v jeden výjimečný moment. Polární liška právě seděla poblíž mě a já se k ní snažil dostat blíž. V té době jsem měl ve zvyku se přibližovat ke zvířeti, dokud neuteklo. Jenže pak jsem si najednou uvědomil, že to není o tom, že jsem hodně dobrý ve vkrádání se. To ta liška mi ukazuje, že se v mé společnosti cítí pohodlně. Dokonce tak pohodlně, že by přede mnou mohla usnout, co je podle mě největší známka důvěry u zvířat. V té chvíli mi došlo, jaký nemotorný fotograf bych byl, kdybych to opravdu neocenil a lišku bych vyděsil. A tak jsem se rozhodl odejít a řekl sem si, že obrázky jsou bezcenné, pokud zvíře vyděsím a uteče. Ale pokud dokážu odejít a lišku při tom nevzbudit, pak pro mě tento obrázek něco znamená, protože jsem byl jen pouhá moucha na zdi, když jsem tu fotografii pořídil. Myslím, že tuhle velkou empatii pro zvířata jednoduše máte nebo nemáte. Já jí mám spoustu.

Děláte hodně projektů pro ochranu přírody, který považujete za nejdůležitější?

Jeden z nejvýznamnějších projektů, které jsem já osobně udělal bylo, že jsem vydal knihu pro děti a spustil můj Youtube kanál. To možná mnoho lidí nepokládá za ochranářskou činnost, ale já si myslím, že je to něco, kde se dá jednoduše začít. Protože když přispíváte, řekněme jako já na sázení stromů, je to super. Ale pokud je příští generace pokácí, je to bezcenné. Přivést mladé lidi a děti k fascinaci přírodou, je pravděpodobně jednou z nejdůležitějších věcí. Je to totiž nová generace vyrůstajících voličů, a pokud něco máte rádi, budete to chránit.

Co může člověk udělat, když chce jako fotograf chránit přírodu? Kde začít?

Co mohou všichni fotografové udělat je, že místo toho, aby jen ukazovali pěkné fotky na Instagramu a doufali v další lajky, mohou vyprávět také příběh o fotografii. Protože existují tisíce skvělých fotek ptáků a je těžké udělat opravdu výjimečný záběr. Ale když k fotce také něco řeknete, vzbudí to v lidech zájem a fascinaci.

Kromě toho můžete vytvořit e-knihu pro děti na Amazonu, je to téměř zdarma, a pak můžete oslovit možná i tisíc dětí. Představte si fotografa přírody, pro kterého je focení zatím jen koníček při práci. Má úžasnou galerii fotografií zvířat kolem svého domu, ale když je zveřejní na Instagramu, může být frustrovaný, že nemá moc velký dosah, aby něco změnil. To je ale v pořádku, jděte do toho a vytvořte e-knihu pro děti, kterou můžete rozdávat zdarma, nebo ji nabídnout za pár euro a pak o ní informujte na sociálních sítích. Bude se prodávat snadno, takže se vám zřejmě vrátí náklady a hlavně bude inspirovat spoustu malých dětí z celého světa.

Říkám to proto, že je opravdu těžké se dostat do velkých organizací na ochranu přírody, protože musíte ukázat, že máte nějakou práci za sebou. Ale víte, je toho mnohem víc, co lidé mohou udělat. Mělo by obrovský efekt, kdyby každý fotograf něco udělal. Můžete vytvořit a prodat kalendář a peníze pak darovat na ochranu přírody. Nebo můžete nějakou fotografii vytisknout a udělat aukci mezi svými přáteli a ty peníze pak darovat. To je ochrana přírody ve své nejčistější formě a je brilantní.

Děkujeme za rozhovor.

Více fotografií najdete na mortenhilmer.com­. Své oblíbené fotografie soustředil Morten Hilmer v knize „Silence of the North“, kde  titulní stranu zdobí „Labutí tanec“. Popisný text necháváme záměrně v anglič­tině.

Morten Hilmer

SWAN DANCE

“When I opened my eyes that morning and looked out of the window, I was greeted by an amazing sight – the country was covered by a thick layer of fresh snow, and the vegetation was thick with ice crystals. I knew where the Whooper Swans spent their days, and I prayed that they would not fail me today, of all days. I put my 600mm lens on the camera and set the exposure manually to make sure that both the white and dark shades would be perfect. I spent a long time getting close to the swans. A few steps, kneel down, wait and then a few more steps. It was quiet this morning, and to get the chance to sit down and just observe the dazzling swans in this white scenery was simply an indescribable experience. My eye was caught by a minor drama among a group of swans – it reminded me of a short dance between two of the birds, with the other swans forming an attentive audience. Swan Dance is one of my favourite pictures, and when I look at the poster on my wall at home, my thoughts drift back to an unforgettable Danish winter morning.”

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • čumáčková
    čumáčková
    28.11.2019 08:46

    Moc pěkný rozhovor

  • Z9
    Z9
    28.11.2019 15:43

    Parádní článek. Úžasný člověk - určitě stojí za to zhlédnout i jeho videa z "reálu focení" na youtube

  • jan.zitniak
    jan.zitniak
    06.12.2019 14:21

    Tiež hodnotím ako krásny rozhovor s krásnym človekom. Vďaka za sprostredkovanie.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (3)

Tisknout článek

Tip na článek

Doporučujeme: Nejlepší širokáče pro zrcadlovky
Doporučujeme: Nejlepší širokáče pro zrcadlovky

Ši­ro­ko­úhlé ob­jek­tivy ne­boli ši­ro­káče jsou mezi fo­to­grafy ob­lí­bené, ale ne vždy je snadné se mezi nimi vy­znat. Proto při­ná­šíme pře­hled nej­lep­ších ši­ro­ko­úh­lých ob­jek­tivů pro Ni­kon a Ca­non.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram
Setkani fotografu

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace