Podrobná recenze FX bezzrcadlovky Nikon Z6

Menu

Zde Nikon ničím nepřekvapil, což je víceméně dobře, protože u zrcadlovek má menu poměrně dobře udělané a tady maximálně přibylo pár položek a pár jich ubylo, ale nic podstatného se nezměnilo. Kdo pracoval se zrcadlovkou Nikon, bude jako doma.

Povšimněte si propracovaného nastavení videa, kde je možnost nastavení podle menu fotografování. Některé parametry lze nastavit vždy v menu fotografování a menu videa si je přebere a nemusíte jednu věc nastavovat dvakrát.

Video

Nikon Z6 je v současnosti jednou z nejlepších možností pro nahrávání videa, nabídne 4K při 30 fps rozlišení, externí nahrávání přes HDMI, 10 bit 4:2:2 výstup apod. Překonává ho pouze Panasonic – Lumix S1 umí 4K při 60 fps a na přelomu května a června 2019 zatím nedostupný Lumix S1H, který bude umět 6K video, resp. 5,9K 16:9 při 30 fps.

My na FotoAparát.cz nejsme přímo videografové, takže se zaměříme na základnější parametry videa. Konkrétně se zaměřím na kvalitu a na ostření.

Při ostření mě zaujaly dvě funkce – citlivost určuje, jak rychle foťák zareaguje na to, že zaostřovací bod nemá zaostřeno; rychlost ostření potom určuje, jak rychle bude foťák ostřit poté, co zjistí, že zaostřovací bod nemá zaostřeno.

První video ukazuje obě hodnoty nastavené na nejvyšší hodnotu – tedy nejrychlejší. Ostřicí pod je umístěn mírně vlevo od středu obrazu.

Druhé video ukazuje přeostřování s oběma hodnotami na střední úrovni.

Poslední video ukazuje, jak pomalé to může být.

Ještě je zde ukázka přeostřování z blízka na dálku. Všímejte si, že se foťáku někdy „nechce“ přeostřit, což se dá popohnat tím, že namáčknete tlačítko spouště – to poznáte tak, že obraz je přeostřen nenadále a rychleji.

Foťák navíc na rozdíl od Z7 a další konkurence nemá crop při nahrávání 4K videa, takže data jsou odečítána z celé plochy snímače a výsledné video není přiblížené (např. 1,5× jako další foťáky). Nikon ve videu umožňuje Flat profil, ze kterého lze vytáhnout větší dynamický rozsah a lze ho dobře dobarvit v postprodukci. Výhodou jsou i dva konektory na mikrofon a sluchátka – některé modely mají pouze jeden kombinovaný konektor. Z6 umí i zpomalené video – Full HD rozlišení při 120 fps. Do budoucna se počítá i s RAW videem.

K videu přidám ještě poslední poznatek, který zároveň poslouží jako oslí můstek k další kapitole. Když se foťák přepne do režimu videa, objektivy se Z-kovým bajonetem začnou ostřit tišeji – vibrace se přenesou trošku do nižších frekvencí a na videu to potom nejde tolik slyšet. F-kové objektivy to nedělají a na video nejsou až tak vhodné, protože ostří více „trhaně“.

Ostření

Poslední aktualizace přinesla vylepšení ostření, které zahrnovalo jednak Eye AF, tedy ostření na oko, a podporu ostření při nižší hladině osvětlení. Obě tyto aktualizace vypadají dobře, bohužel jsem foťák musel odevzdat před tím, než aktualizace vyšla, takže na následujících řádcích nebude aktualizace reflektována.

I když je ostření při videu solidní, při fotografování se dají nalézt slabiny. Předně ostření na pohybující se objekty s nepředvídatelným směrem pohybu, tam se foťák ztrácí nebo nestíhá ostřit. Nevýhodou je i absence 3D sledování objektu, jako známe ze zrcadlovek Nikonu. Dále jsou to mírné problémy na AF při slabém osvětlení, kde ostření nezaostřilo nebo mělo problémy ve světle, kde Nikon D750 neměl problém – tohle by se ale po aktualizaci mělo zlepšit.

Aktualizace přinesla i jedno důležité vylepšení – Eye AF. Ten na teoretické rovině funguje tak, že foťák sám identifikuje tváře a oči v obraze a umožní fotografovi vybrat, na které oko chce ostřit, případně to vybírá automaticky podle toho, které oko je nejbližší. Na oko by mělo být vždy zaostřeno, což je výborná funkce pro portrétní fotografy – tedy pokud funguje, jak má, což jsme neměli možnost vyzkoušet.

Každopádně foťák je pro portrétní fotografy vhodný i bez Eye AF a důvody jsou rovnou dva. Prvním je, že bezzrcadlovky díky ostření na snímači netrpí back- a front-focusem, takže se na ostření můžete mnohem více spolehnout. Druhým důvodem je nastavitelná velikost ostřících bodů, takže při focení portrétů si můžete nastavit „pin“, který je opravdu malý a umí zaostřit přesně na oko, takže nechytá řasy či obočí, což při minimální hloubce ostrosti často znamená oko mimo hloubku ostrosti.

Velkou výhodou nejen pro portrétní fotografy je rozmístění ostřicích bodů téměř po celé ploše snímače – cca 81 % plochy. To je výborné, navíc ostřicích bodů je ve foťáku tolik, že doporučuji zapnout přeskakování každého druhého ostřícího bodu, což zrychlí změnu ostřícího bodu.

Ostření je obecně celkem rychlé a spolehlivé, obzvláště s novými „Z-kovými“ objektivy. Se staršími „F-kovými“ objektivy je ostření trhanější a hlučnější, což se projeví hlavně u videa. Každopádně Z6 i Z7 umí dobře ostřit i se staršími objektivy přes FTZ adaptér.

Pár slov utrousím i o focus peakingu, který je sice pěknou funkcí, ale po otestování Z7 i Z6 musím konstatovat, že má pár „much“. Vypadá to totiž, že funguje pouze na detekci kontrastu a není schopný detekovat méně kontrastní hrany. Jinými slovy se můžete dostat do situace, kdy tušíte, že máte správně zaostřeno, ale focus peaking nic neukazuje, protože zaostřená oblast není dostatečně kontrastní. Tohle ale zase umí vyřešit 100% náhled na zaostřené místo.

Rychlost snímání

Jako maximální rychlost sériového snímání je uvedeno číslo 12 snímků za vteřinu. Toho je možné dosáhnout pouze při vypnutém ostření a bez měření expozice. Pro většinu fotografů je však důležitější snímání při přeostřování.

Pro nejnáročnější je zde mód H+, který umožňuje snímat rychlostí 9 fps při přeostřování. Buffer se v takovém případě naplní cca po 25 fotkách při kombinaci RAW+JPEG. Následně se snímkovací frekvence značně omezí, nicméně foťák je schopný stále reagovat.

Jako mnohem zajímavější mi přijde režim H, který sice sníží snímkovací frekvenci na 5,5 fps, nicméně v tomto případě umí nejen konstantní přeostřování, ale má bezedný buffer. Po asi 90 snímcích, tedy 16 vteřinách focení, jsem usoudil, že by to mohla být pravda. Foťák se při tom nijak nesekal a po vyfocení byl použitelný.

Pro podobné rychlé focení může stát za zvážení tichá závěrka, pochopitelně ne z důvodu hluku, ale kvůli tomu, že mechanická závěrka neodstřihne senzor od světla a díky tomu může déle zpracovávat informace a lépe ostřit nebo vyhodnocovat expozici. Pocitově mi to tak přišlo, nicméně se mi tato hypotéza ověřuje těžko. Každopádně je potom potřeba si dávat větší pozor třeba na osvětlení, které může v kombinaci s elektronickou závěrkou vytvářet na obraze různé pruhy apod.

Stabilizace senzoru – IBIS

Bezzrcadlovka má zabudovanou stabilizaci obrazu přímo v senzoru, což s sebou přináší několik výhod. Tou hlavní je, že nemusí být stabilizovaný každý objektiv, takže jsou všechny objektivy levnější, lehčí a menší.

Stabilizace se umí vypnout a zapnout sama, protože foťák pozná, že se nachází na stativu. Každopádně si můžete vypnutí/zapnutí stabilizace navolit na „i“ menu, kde uvidíte, jestli foťák zaregistroval postavení na stativ a stabilizaci vypnul. Tohle fungovalo dobře, což je pro fotografa používajícího stativ velké plus, protože si nemusí neustále kontrolovat vypnutí stabilizace na každém objektivu, když je foťák na stativu.

Celkově se síla stabilizace pohybuje okolo 4,5 EV, což pomáhá udržet z ruky 10× delší časy než bez stabilizace. To je slušný výsledek.

Velikost souborů

RAWy mají okolo 30 MB, lze jim nastavit bezztrátovou i ztrátovou komprimaci při až 14bitové hloubce obrazu, JPEGy na vyšší kvalitu mají okolo 6 MB, což je v obou případech rozumné. Horší to je u 4K videa, kde 10 vteřin zabere cca 150 MB místa, minuta vyjde na cirka 900 MB, což není zrovna málo.

Výdrž baterie

Ta se odvíjí od používání. Pokud cvakáte jednu fotku za druhou, není problém se dostat přes tisícovku. Pokud hodně pečlivě komponujete, hrabete se v nastavení a k tomu si ještě prohlížíte fotky, bude problém se dostat na oficiálních 310 sn. Náhradní baterie je/jsou tedy více méně nutností.