Kdy má smysl použít neostrou fotografii, která mnohdy evokuje novodobý impresionismus? Nebo alespoň potlačit vše v okolí ústředního námětu? A jakou roli v rozostřené barevné fotografii začíná hrát barva? Článek je návodem jak na fotografii, která by splňovala zadání v seriálu Okem profesionála: Chvála neostrosti

Chvála neostrosti

Název tématu jsem si vypůjčil od svého přítele a bývalého kolegy z ITF v Opavě Petra Velkoborského, které dobře charakterizuje název jedné z jeho výstav. Ptal jsem se sám sebe, coby vyznavače ostrých, procloněných snímků, proč někteří fotografové záměrně rezignují na to, co je jednou z charakteris­tických esencí tohoto média? Petrově snaze oprostit se pomocí různých předsádek, filtrů, pohybovou neostrostí atd. od zbytečných a podružných detailů, snaze sledovat více atmosféru prchavé chvíle, jsem záhy porozuměl, když jsem se pokoušel zbavit popisnosti u jednoho námětu, kde důležitější roli než objekty, jejich tvary, struktura a prostředí, hrály barvy a stopy světla. Nepomohla ani změna úhlu záběru, ohnisko objektivu, ani menší clona nebo výřez. Stále něco rušilo. Teprve silné rozostření a minimální clona zredukovala členitou scénu na několik měkkých tvarů a barev, které se v některých místech zvláštně rozpíjely, jakoby to byla kresba akvarelem do vlhké vrstvy papíru.

Než se pustíte do tohoto zdánlivě „nejprimitivnějšího triku, jak vytvořit nezvyklou (barevnou) fotografii, přemýšlejte, na jaké náměty a situace se bude takové abstrahování, zjednodušování, hodit. Stejně tak, jaké tvary a barvy vedle sebe budete rozostřovat.

Míra rozostření je samozřejmě subjektivní vjem, ale obecně platí, že malé rozostření působí jako chyba, jako špatně zaostřená fotografie. Mělo by být zřetelné, že jde o záměr. Přehnané rozostření může být zase již příliš nezřetelnou abstrakcí nebo dokonce plochou, kde se vše slévá v jednu barvu (ale i to může být někdy zajímavé…).Volte delší ohnisko objektivu, kde lze snáze dosáhnout rozdílu mezi zaostřeným a neostrým snímkem.Necloňte (nebo minimálně), tedy použijte nejnižší clonové číslo (otevřená clona) vašeho objektivu a správnou expozici korigujte časem závěrky, nižším stupněm citlivosti (ISO), případně pomocí šedého neutrálního ND filtru na objektivu (expozici vám prodlouží také polarizační filtr).Nebojte se trochu experimentovat s nezvyklými světelnými situacemi, kdy např. scény v protisvětle, světlé plochy (kupř. světelné zdroje – semafory, výstražná světla), barvy, expandují do tmavších partií.Vyhledá­vejte náměty a situace, kde jsou výrazné barvy blízko sebe – hledejte např. kombinace dle pravidel barevných kontrastů či harmonie.Záměrné neostrosti můžete samozřejmě dosáhnout rozostřením i v pozitivním procesu při zvětšování z klasického filmu, ale barvy zde budou vzájemně pracovat trochu odlišně než při fotografování (vizkapitola Konec temné komory?).Neos­trost lze snadno stvořit i v postprocesu v nějakém grafickém programu (např. Photoshop – Filtry – Rozostření – Gaussovské rozostření), ale opět je expanze barev a různé efekty přezáření, afokalizace atd. trochu odlišná než při skutečném optickém rozostření!

V tom oceánu možností, jak pojmout skutečnost i to, co je za ní, které nám médium fotografie nabízí, však občas rádi zahlédneme kus pevniny, alespoň malý ostrov, na kterém bychom se mohli zastavit a rozhlédnout… Možná proto mnoho fotografů (a ještě více diváků) dává přednost takovým ostrůvkům ostré reality před někdy zcela neuchopitelným světem neostrých tvarů a barev, jak o tom pojednávala předešlá kapitola. Je to však především přirozená reakce, touha a princip našeho zraku, soustředit se nejprve na to, co je ostré.

Lokální ostrost, jak se také tento způsob snímání nazývá, kdy jen vámi vybraná partie, „ostrůvek“ na vaší fotografii je ostrá a zbytek je potlačen v neostrosti, patří bezesporu do vizuálně velmi působivé výbavy většiny fotografů. Je to nejen forma akcentování určité zvolené partie a potlačení rušivých prvků pozadí (ale někdy i popředí). Je to rovněž cesta, jak vytvořit záměrnou neostrostí zajímavé barevné prostředí, náladu k vámi ostrostí vypíchnuté dominantě.

Nejběžnějším nástrojem k dosažení lokální ostrosti (= malé hloubky ostrosti) je užití delšího ohniska objektivu (širokoúhlé objektivy zobrazují, z podstaty své konstrukce, nevelký rozdíl mezi ostrostí a neostrostí) a minimálního clonového čísla. Efekt rozdílu rozostření a zaostřené roviny nebývá příliš zřetelný u velkých a vzdálených celků (zaostřeno přibližně na nekonečno), mnohem více vynikne u bližších záběrů, výrazně u makro snímků. Pokud použijete ještě k přiblížení mezikroužky nebo nějaký makroměch atp., pak skutečně lze dosáhnout snímků, kde jen pár milimetrů bude ostrých. To vše pochopitelně je funkční, pokud objekt, na který zaostřujete, je přiměřeně vzdálen od popředí a pozadí. Zmíněnou přiměřenost je však potřeba vztahovat na poměr vzdáleností – vzdálenosti, ze které fotografujete, a vzdáleností pozadí a popředí od objektu. Při fotografování čmeláka v přírodě může být pozadí skutečně daleko za čmelákem a obvykle bude možné je rozostřit. Bude-li čmelák ve sbírce entomologa, bude podložka, na kterou je připevněn, sice velice blízko něj, ale při fotografování z velmi malé vzdálenosti bude hloubka ostrosti velmi malá a díky tomu bude i v tomto případě možné pozadí rozmazat. A pro dosažení dostatečné ostrosti samotného objektu bude potřeba fotografovat co nejvíce kolmo k objektu.

U běžného fotoaparátu je ostré tedy vše, co se nachází v rovině zaostření – což je rovina kam zaostříte a která je kolmá k ose objektivu a paralelní k rovině filmu resp. senzoru. Ze základů fotografování také dobře víte, že vyšší clonou zvyšujete hloubku ostrosti (vzdálenost, která se jeví ostrá před a za zaostřenou rovinou). Nemíním vás ovšem unavovat vzorečky pro výpočet hloubky ostrosti resp. hyperfokální vzdálenosti, ani připomínat jistě známou skutečnost, že čím menší digitální senzor (např. u kompaktů), tím je i při nízkém clonovém čísle hloubka ostrosti vyšší (díky kratší ohniskové vzdálenosti adekvátní velikosti čipu) a proto je výrazné využití efektu lokální ostrosti (nízké hloubky ostrosti) u fotoaparátů s malým senzorem značně omezeno. Moje technologická odbočka směřuje záměrně k jedné z cest k dosažení „ostrůvků ostrosti“ která, jak si ukážeme, je v mnohém silnější a výtvarně originálnější, než výše stručně popsaná a klasicky užívaná minimální hloubka ostrosti.

Milovníci velkoformátové fotografie dobře znají tzv. Scheinpflugovo pravidlo, kdy rovina ostření (ve které leží bod, na který zaostříte) má společnou průsečnici s rovinou filmu (senzoru) a rovinou objektivu. Vhodným naklopením roviny objektivu vůči rovině filmu či senzoru je možné dosáhnout toho, že např. k horizontu ubíhající cesta a pole se zobrazí jako ostré od popředí až do nekonečna. aniž byste museli použít vyšší zaclonění k dosažení dostatečné hloubky ostrosti. Z principu konstrukce většiny objektivů a zrcadlovky (či kompaktu), kde rovina objektivu a filmu/senzoru jsou vždy rovnoběžné, je zřejmé, že lze tuto velmi účinnou metodu ostření použít jen se speciálními tzv. tilt-shiftovými objektivy či jiným zařízením, kde lze nejen rovinu objektivu naklánět, ale také posouvat osu objektivu nahoru či dolů, což je významné např. u fotografování architektury a ke srovnání sbíhajících se linií. Tilt-shiftový objektiv je de facto (poměrně drahá) náhražka za velkoformátové fotoaparáty, kde rozsah těchto náklonů (tilt) a posunů (shift) jak objektivem, tak třeba i zadní stěnou (filmem, senzorem) je ještě daleko větší. Proto, obzvláště u krajinářské fotografie, architektury, ale i např. v reklamě mají velkoformátové přístroje nebo jejich digitální zmenšené varianty stále své významné uplatnění. Osobně někdy používám již zmíněný hybrid klasické velkoformátové kamery, na kterou pomocí adaptéru připínám tělo fullframové digitální zrcadlovky a využívám možností náklonů velkoformátu a přednosti digitální kamery resp. kvalit jejího senzoru.

Každé pravidlo, jak známo, se dá porušit, má-li to přinést neotřelý výsledek. Nejen proto se mezi fotografy vžilo označení „anti-scheinpflug“, kdy náklony roviny objektivu a filmu/senzoru jdou zcela opačným směrem, tj. tak, že se se snímanou rovinou předlohy (objektu) neprotínají ve společné přímce. Při výrazném naklonění jedné nebo obou rovin fotoaparátu (u velkoformátu lze naklánět roviny jak vertikálně tak horizontálně a oba tyto směry navíc kombinovat) dosáhnete zřetelného efektu zaostření jen malé plochy a zbytku obrazu potlačeného v postupně intenzivnější neostrosti. Našeho čmeláka nebo jiného broučka a jeho podložku v entomologově sbírce tedy hravě rozostříte, i když jej budete fotografovat zcela kolmo k předloze, až třeba na jeho hlavu, kam zamíříte velmi subtilní rovinu ostrosti.

Oblíbeným uplatněním metody „anti-scheinpfluga“ bývá např. portrét, kdy rovina zaostření je zacílena pouze na oči (či ústa) a jejich výraz, barvu, tvar. Pohled do očí, jak jistě sami dobře víte ze svého života, je mimořádně důležitý psychologický moment, vstup anebo také bariéra k tomu, komu se díváte do očí, s kým komunikujete, koho portrétujete. Velmi působivě používají tento princip lokální ostrosti někteří módní fotografové, potlačujíce neostrostí mnohdy i samotnou kreaci módního návrháře, ze které pak zazní jen zaostřený detail a rozostřené barvy a tvary oděvu. V reklamě obecně a zejména v tzv. produktové fotografii je tak tento postup účinným nástrojem k akcentování pozornosti na fotografovaný výrobek nebo jen jeho malou část. Využití tohoto náznaku informace, tedy neúplného sdělení o fotografovaném produktu, aktivizuje často mnohem větší pozornost konzumenta, než když mu předložíte zcela zřetelně, prvoplánově, co vaše fotografie chce prodat. O této psychologii tajemství nebo náznaku jsem se již zmínil na jiném místě a bezesporu patří do sféry jak komerční, tak umělecké. Zbavení fotografie přílišné popisnosti otevírá v divákovi pramen imaginace.

Jednou z kreativních cest k využití neostrosti patří bezesporu pohybová neostrost. Po jejím využití volají situace, kde chcete pracovat s dynamikou času a přenesete díky zneostření dominantního objektu význam na jeho tvar a zejména barvu. Opět bude důležité vzájemné sčítání či odčítání popředí (chodce) a pozadí, zejména z hlediska barev (viz kapitola Barvy se odečítají). Navíc pracujete se vzájemným mícháním barev, kde se může uplatnit nejeden z barevných vztahů (teplotní, barevné kontrasty, harmonii apod.). Asociace a symboly spojené s fotografovanou barvou objektu, který je pohybem neostrý, navíc nabývají na významu, neboť se vytrácí věcná vazba. Logicky tedy aplikujte pohybovou neostrost nejen tam, kde chcete akcentovat rovinu času, pohybu, ale také potlačit nebo dokonce změnit původní význam fotografovaného objektu. Pohybová neostrost divákovi zpravidla pomáhá soustředit pozornost na něco statického, ostrého (obdoba lokální ostrosti). Chcete-li akcentovat pohybující se a neostré objekty, vybírejte takové situace (případně inscenujte, natírejte, oblečte protagonisty do vhodných barev apod.), kde uplatníte jak princip barevné dominanty barvy, tak výše zmíněné kontrasty (vedle komplementárního kontrastu se asi nejvíce uplatní světlostní či proporční), atakující pozornost diváka. Naučíte se tak vhodně dávkovat významovou i emocionální (expresivní) složku obrazu.

(k tématu bylo použito textu z knihy Jana Pohribného, Kreativní barva, kterou vydal v r. 2016 Zoner Press)

     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • MilVal
    MilVal
    07.01.2019 11:16

    Díky za tento článek a dovysvětlení k soutěžnímu tématu. Budu to zkoušet.

  • Watrs
    Watrs
    09.01.2019 21:50

    Pěkný článek, díky.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (2)

Tisknout článek

Tip na článek

ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO, 7. DÍL
ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO, 7. DÍL

Sedmý díl no­vého se­ri­álu „Škola barvy od Mi­s­tra Jana Po­hrib­ného“ je vě­no­ván 1. části té­matu „Barva jako sym­bo­lický i lé­čivý ja­zyk“. Cvi­čení: Vy­tvořte kre­a­tivní fo­to­gra­fie, kde klí­čo­vou roli bude hrát šedá (již jako hlavní ná­mět nebo po­zadí), pří­padně v kom­bi­naci s další bar­vou (barvami). Snažte se po­cho­pit, jak dů­le­žitá je právě kom­bi­nace ne­ut­rální barvy a jiné vý­razné barvy, která může být vůči šedé na­prosto mar­gi­nální a přes to jí ne­pře­hléd­neme (prin­cip ba­revné do­mi­nanty).

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

Další články ze série
FotoAparát.cz - Instagram