Podrobný test bezzrcadlovky Nikon Z7

Mechanická vs. elektronická závěrka

K diskuzi výše musím připojit i pár poznámek o rozdílech mezi elektronickou a mechanickou závěrkou. Při testování byl podle mě znát rozdíl, pokud se fotilo v rychlém snímání při přeostřování na jeden nebo druhý typ závěrky.

Když se fotí na klasickou mechanickou závěrku, foťák ostří na čip, takže musí být otevřená. Potom se fotí fotka, takže se závěrka musí zavřít, rychle otevřít-zavřít pro vyfocení snímku a zase otevřít pro další přeostření. Celý tento proces se opakuje pro další snímky. To zkracuje čas, kdy jde světlo na čip, tedy na ostření.

Elektronická závěrka nic takového nepotřebuje, pouze na určitý čas nepřenáší obraz do hledáčku či na LCD, ale ukládá ho. Má tedy na ostření více času, a i když tyto rozdíly nejsou velké, může to jít poznat.

Mechanická závěrka

Vzhledem k tomu, že je závěrka běžně otevřená a pro vyfocení snímku se musí nejdříve zavřít, mi přišlo, že foťák reaguje na zmáčknutí spouště o něco později než zrcadlovka. Naopak při elektronické závěrce bylo focení mnohem responzívnější.

Elektronickou závěrkou zde pro upřesnění myslím režim tichého snímání, které díky absenci zrcátka není téměř vůbec slyšet. To je v některých situacích velmi praktické, ale někdy to může být nepříjemné – například když fotografovaná osoba neví, v jaký moment jste ji vyfotili.

Elektronická závěrka

Posledním, ale možná nejdůležitějším rozdílem mezi oběma závěrkami jsou neduhy na obraze, které se objevují při použití elektronické závěrky. Může se jednat například o pruhy na snímku. Navíc v tomto režimu není ze stejných problémů možno používat blesky.

Externí blesky

Dobrou zprávou je, že blesky fungují na Z7 jako na zrcadlovkách – a může se jednat i o modely jiných výrobců. Pouze si je potřeba dát pozor na zapnutý režim tiché závěrky (blesk se neodpálí) a na chybějící tlačítko nastavení blesku na těle.

Je zde jeden problém, který bezzrcadlovky do světa externích blesků přinášejí. Bezzrcadlovky totiž nereagují na infračervené „terče“ či „rošty“ vysílané lepšími blesky, aby se usnadnilo ostření. V absolutní tmě je pro ostřicí systém každá pomoc dobrá, takže Nikon, ale i jiní výrobci osadili blesky emitorem vysílajícím červené světlo na focený objekt. Ostřicí systémy na DSLR se toho chytnou a díky tomu zaostří. Bezzrcadlovky tohle bohužel neumí a ono přisvětlení na ně nemá skoro žádný efekt, což ještě více ztěžuje ostření ve tmě.

EVF

Pod touto zkratkou se skrývá elektronický hledáček. Já jsem běžně odpůrcem elektronických hledáčků, protože nedokážou nabídnout aspoň podobné parametry jako jejich optičtí kolegové.

Zde to ale neplatilo. Hledáček Z7 je jedním slovem výborný. Jedinými chvílemi, kdy jsem si uvědomoval, že hledáček je elektronický, bylo, když jsem se do něj podíval, ale nechal jsem si vypnutý foťák.

EVF umožňuje i několik vymožeností jako 100% přiblížení, náhled aktuálního histogramu nebo zesvětlení obrazu ve velké tmě. Hledáček je navíc ještě větší než v D850, k čemuž snad není ani co dodat.

Na internetu se objevily nějaké informace o „blackoutu“ tedy dlouhém ztmavení hledáčku po/při vyfocení fotky. Nevím, kdo s tím přišel, protože Z7 má stejný „blackout“ jako zrcadlovky, pouze u nich se o tom nemluví.

Výdrž baterie

Zde se projevuje jedna z hlavních slabin bezzrcadlovek – vhledem k absenci optického hledáčku musejí pořád snímat, což požírá baterii. Pomalu, ale jistě. Každé zapnutí bezzrcadlovky znamená nějaký, byť nepatrný, úbytek na baterii.

Zatímco zrcadlovku může fotograf omylem nechat zapnutou celou noc a ráno s ní jde fotit, u bezzrcadlovky ji ráno musí nabít. Je těžké výdrž bezzrcadlovky měřit podle počtu vyfocených snímků – zde se projevují návyky jednotlivých fotografů (někdo se hodně dívá do hledáčku, někdo hodně cvaká). Takže zatímco první fotograf bude mít 200 snímků, druhý 1000 – a to jen protože pokaždé namísto jednoho snímku jich vyfotil pět.

Já jsem první typ a navíc jsem často používal displej a neustále jsem něco nastavoval a zkoušel, takže jsem neměl problém vysát baterku za 200 snímků. Při šetrnějším zacházení a častějším focení než koukání na displej, případně při chování foťáku, kdy nepřepíná mezi displejem a hledáčkem, ale promítá jen do hledáčku, by se výdrž mohla dostat klidně na 400–500 snímků, což je však stále zhruba polovina oproti zrcadlovkám.

Ještě upozorním, že do Z7 se dávají baterie EN-EL 14b, které se používají i v dalších zrcadlovkách jako třeba Nikon D750. Verze „b“ však znamená, že se baterie dají nabíjet přímo v těle bezzrcadlovky. To se může některým uživatelům líbit, nicméně já bych chtěl spíše fotit než nabíjet, takže více baterií a externí nabíječka je dle mého v tomto segmentu stále lepším řešením. Ale jako nouzovka je tohle řešení výborné.

ISO a šum

Nyní přecházíme k testům samotného čipu a jako první se podíváme na šum při zvyšujících se hodnotách ISO.

ISO 64 (rozklikněte do 100% výřezu a dále se můžete pohybovat šipkami)

ISO 100

ISO 200

ISO 400

ISO 800

ISO 1600

ISO 3200

ISO 6400

ISO 12800

ISO 25600

ISO Hi1

ISO Hi2

Jak je vidět na výřezech, první výraznější šum se začíná projevovat na ISO 1600, to se mírně stupňuje při ISO 3200. ISO 6400 začíná narušovat kresbu velmi jemných struktur, ale celkově je ještě použitelné. ISO 12800 je na hranici použitelnosti, nicméně 25600 už je za její hranicí. Rozšířené hodnoty Hi1 a Hi2 je lepší vůbec nepoužívat, v druhém případě je výsledkem jen šum.

Odšumování

Kdo fotí do JPEGu, bude se zajímat o to, jakou hodnotu odšumování má na své Z7 nastavit. Možnosti jsou celkem čtyři – žádný, mírný, střední a vysoký stupeň odšumování. ISO jsem nastavil na 12800, což je dle předchozího testu hraniční hodnota, takže to podá dobrou představu o tom, jestli samotný foťák tuto mez ještě neumí učinit bezproblémově použitelnou.

První snímek je s vypnutým odšumováním, takže je vidět hodně jasového i barevného šumu. Na druhou stranu jsou detaily snímku překvapivě celkem dobré.

Druhý snímek je nastavený na mírný odšum, což se zde projevuje velmi silným sléváním detailů u nejjemnějších struktur. Na druhou stranu to zjemní velkou část barevného šumu a přeci jen to ještě zanechá náznaky kresby u jemných struktur a rozumnou kresbu u nejemných struktur.

Třetí a čtvrtý snímek prezentují odšum na střední a vysokou hodnotu. Jak je vidno, kresba mizí téměř úplně a vše se slévá do jediného fleku.

Výsledek je podle mne jednoznačný – pokud fotíte do JPEGu, zvažte maximálně mírnou úroveň odšumování. Mnohem lepším řešením je však RAW a nastavení míry odšumu na míru konkrétní scéně. Navíc velmi jemnou eliminací barevného šumu se dá ze snímku vytáhnout celkem dost a detaily utrpí jen minimálně,

Dynamický rozsah

V této kapitole si ukážeme, jaký má Z7 dynamický rozsah, zdali pomůže Active D-Lighting (ADL) či HDR a co dokážeme dostat z RAWu.

Pokud fotíte do JPEGu, nejspíše oceníte dvě funkce. První z nich je ADL, který nedělá nic jiného, než že snižuje kontrast snímku (podobně jako šoupátku v LightRoomu), pouze to dělá automaticky a jen do JPEGu.

Zde jsou dvě fotky, jedna na nízký stupeň ADL, druhá na vysoký a celkem nepřekvapivě je mezi nimi rozdíl, byť jen drobný. ADL tedy dokáže pomoci, ale není všespásný. Naopak pomůže těm fotografům, kteří mají rádi prokreslené stíny i světla, potom je vhodné ADL nastavit na automatický režim.

O krok dále je funkce HDR, která umí skládat více snímků o různých expozicích dohromady. V tomto případě se jedná o hardwarovou záležitost a umí tedy z fotky vytáhnout i něco navíc oproti obyčejnému RAWu. V tomto konkrétním případě vidíme, že dynamický rozsah je lepší než u obyčejného ADL.

Nutno podotknout, že HDR je možné pouze do JPEGu, foťák ho blokuje, pokud se fotí do RAWu. Kdo fotí do RAWu, jistě zná funkci expozičního bracketingu, na který u Z7 však chybí přímé tlačítko.

Pro úplnost přidávám ještě ukázku toho, co všechno se dá vytáhnout z RAWu. Kontrast logicky zmizel, nicméně je až téměř neuvěřitelné, co všechno se dá ze snímku získat. Konkrétně jsem v tomto případě nastavil v Camera Raw maximální vytáhnutí černé, stínů, bílé a světel.

Vliv ISO na dynamický rozsah

Abychom analýzu dynamického rozsahu dovedli do úplného konce, mrkneme se ještě na vliv hodnoty ISO na dynamický rozsah. Všechny předchozí snímky byly foceny na ISO 64, které dává maximální možnosti dynamického rozsahu. V Camera Raw jsem zase vytáhl na maximum černé, stíny, bílé a světla.

Pro jeho úspěch si obrázek připomeneme a vedle něj ještě připojíme 100% výřez z původně tmavé oblasti, kterou jsem v ACR zesvětlil. I když se ze tmy vytáhla kresba, je velmi čistá a v podstatě ani silným zásahem neutrpěla. To jen podtrhuje výborný dynamický rozsah snímače.

Druhý obrázek je na ISO 800. Celkový výraz snímku se nezměnil, nicméně když se podíváme na výřez, už se v něm objevují první náznaky jasového šumu, který mírně degraduje kvalitu. To naznačuje, že pro velké hrátky s dynamickým rozsahem v postprocessingu je ISO 800 maximální vhodnou hranicí.

ISO 6400 už s sebou přináší tolik šumu, že je nejen samotný šum, ale i horší dynamický rozsah vidět na první pohled na velkém snímku. Na výřezu je šum už velmi znatelný. Jinými slovy není vhodné tahat tolik detailů ze stínů, pokud fotíte na ISO 6400.

O dost hůře je na tom ISO 25800, které jsem zde dal spíše pro zvědavé fotografy. Na toto ISO je totiž mnohem lepší nechat tmu tmou, protože se v ní takto skryje velké množství šumu. To dokládá i výřez, kde téměř chybí kresba.

Abych to celé shrnul – Z7 má díky ISO 64 opravdu výborný dynamický rozsah, což jde ruku v ruce s neexistujícím šumem. Tato kombinace umožňuje se snímkem při postprodukci dělat téměř cokoliv a výsledky budou výborné. S narůstajícími hodnotami ISO je možné ze snímku vytáhnout méně a méně kresby ze stínů, nicméně i tak jsou výsledky velmi dobré a mezi bezzrcadlovkami na absolutní špici.

IBIS

Další zkratka, pod kterou se tentokrát skrývá zabudovaná optická stabilizace čipu. Schválně jsem tuto kapitolku nechal na později, protože funkci stabilizace je velmi dobře vidět právě na předchozích výřezech.

Ty jsou pochopitelně ze stativu. Zabudovaná stabilizace je chytrá, což znamená, že dokáže rozpoznat přítomnost stativu a nestabilizuje, kdy nemá. V opačném případě by byly všechny snímky ze stativu rozmazané. To je plus, protože kdo myslí na neustálé vypínání a zapínání stabilizace?

Stabilizace spolupracuje se všemi objektivy, a to i s těmi, které mají zabudovanou optickou stabilizaci v sobě. V takovém případě v určitých osách stabilizuje objektiv a v jiných osách čip. Zkrátka to funguje tak, aby to ustabilizovalo co nejvíc.

Celkově stabilizace fungovala velmi dobře. Kvalifikovaným odhadem je její účinnost 3–4 EV, k papírovým 4,5 EV je možné se ve specifických situacích také dostat. Jinými slovy foťák bez problémů fotografovi umožní použít aspoň cca 10× delší časy, než jaké by zvládl čistě z ruky. A nejdůležitější z mého pohledu na tom je fakt, že tato stabilizace nevyžaduje žádné ústrojí v objektivu, které by ho zdražovalo a mělo negativní vliv na jeho hmotnost.

Velikost fotek

S vysokým rozlišením jsou vysoké i nároky na úložiště. Jedna fotka v nekomprimovaném RAWu má okolo 85 MB, JPEG v maximální kvalitě má okolo 25 MB. Bezztrátová komprimace RAWu ubere zhruba 35 MB, což jednoznačně potěší.