Podrobný test bezzrcadlovky Nikon Z7

Menu

Abychom už tak velmi dlouhou recenzi neprodlužovali, tuto kapitolu velmi zkrátíme konstatováním, že nastavení je v podstatě stejné jako u zrcadlovek Nikonu – tedy přehledné, je možného procházet pomocí rollerů apod.

Jedinou velkou změnou je nabobtnání menu videa. To se velmi podobá menu focení a obsahuje spoustu nového nastavení – více v kapitole o videu níže.

Video

Nikon Z7 je snad první foťák od Nikonu, který nejenže nezklame videografy, ale dokonce je velmi potěší. Troufl bych si říct, že Nikon udělal mnoho kompromisů mezi fotografií a natáčením videí ve prospěch videa, takže například autofokus ostří hodně plynule (což možná může uškodit rychlosti – osobně mi přijde, že plynulost je na úkor rychlosti).

Bezzrcadlovka je pro video vhodnější z mnoha důvodů – nejde jen o ostření, ale i třeba o nižší hmotnost, takže je snazší používat bezzrcadlovky se stabilizátory.

V redakci nemáme žádného profi videografa, takže pomineme všechny vymoženosti jako externí nahrávání 4K videa v 10bitové hloubce apod., ale podíváme se na video hlavně z uživatelského pohledu.

Nikon Z7 rozhodně dokáže nahradit základní „domácí kameru“. Jednak má spoustu nastavení, takže si vyhrají hračičkové, maximální rozlišení videa je 4K při 30 fps. Foťák umí až 5× zpomalené video ve full HD při výsledných 24 snímcích na sekundu.

Dále bych chtěl podotknout, že video má velmi podobné nastavení v MENU jako focení. Pro focení i video lze nastavit zvlášť věci jako redukce šumu, korekce zkreslení a vinětace objektivu, Active D-Lighting, Picture Control, vyvážení bílé, pojmenovávání souborů, ostření, VR, měření expozice a navíc zde je třeba nastavení mikrofonu a podobně.

Jako běžného kameramana mě zajímá hlavně ostření. To je ideálně plynulé a v dobrých světelných podmínkách foťák „nehledá“, ale plynulé přeostří, což je obří plus. Přechod bych označil za „jako z filmu“, tedy s ideální rychlostí přeostření.

Musím zde poznamenat, že video zkouším hlavně s nativním objektivem řady S. Ten je enormně tichý při přeostřování a enormně plynulý. Když přeostřuji se (starším) „F-kovým“ objektivem, tak ten nepřeostřuje až tak plynule a trošku se při ostření trhá či kouše.

Kdo chce ostřit při videu ručně, automaticky se mu zapne focus peaking, takže vidí, kde má přesně zaostřeno. To je výborné a hlavně se staršími objektivy, které neostří tak rychle, nebude problém ostřit aspoň ručně, když někdo chce velmi plynulé přeostřování.

Pro otestování možností foťáku jsem zašel do extrémních podmínek. Nastavil jsem ISO na 25600, raději vypnul AF a nastavil 4K. Ve video menu zůstal zapnutý „odšum“ a další korekce na normální hodnoty.

4K video při ISO 25600

Ostření

Jedním z klíčových rozdílů mezi zrcadlovkami a bezzrcadlovkami je bezpochyby ostření, jelikož zrcadlovky mají dedikované ústrojí na detekování správného zaostření. To s sebou často přináší i problémy jako front- a back-focus, který je způsoben právě tím, že se ostření neměří přímo v rovině čipu.

To se u bezzrcadlovek mění, takže z tohoto pohledu špatné ostření nehrozí (i když se v menu Z7 překvapivě položka Jemné doladění AF nachází). Na druhou stranu dedikovaná jednotka pro ostření fungovala na principu detekce fáze, což se bezzrcadlovky snaží přenést na čip. Senzory ze svého principu fungování fungují na detekci kontrastu.

Obě detekce mají své plusy i minusy a rozebírat bychom je mohli celý den. Každopádně Nikon Z7 má hybridní systém ostření, který benefituje z obou principů ostření. To na papíře znamená, že by měl být velmi rychlý a neměl by hledat (neustále přeostřovat) – díky detekci kontrastu. Také by měl zaostřit vždy úplně přesně (díky detekci kontrastu).

Ve foťáku lze nastavit rychlost (tedy plynulost ostření), zde je použito pomalé (superplynulé) ostření

Jak to ale vypadá v praxi? Nejdříve si projdeme všechny silné stránky tohoto systému. Jako jeho největší přednost vnímám možnost volit si velikost ostřicích bodů – od malého „pinu“ až po velkou oblast. To pomůže hlavně portrétním fotografům, kteří chtějí zaostřit na oko, ale někdy se jim do ostřicího bodu dostane i třeba obočí a objektiv zaostří na ně, místo na oko.

Dalším obřím plusem je jistota dobrého zaostření – minimálně u AF-S módu. Fotograf se nemusí bát žádného back- či front-fokusu s žádným objektivem.

Třetí velkou výhodou je ostření s manuálními skly (rozepsáno níže v samostatné kapitole).

Poslední obří výhodou je velká plocha, kterou ostřicí body zabírají. Mimo úplné okraje snímku ho pokrývají celý. Není tak problém zaostřit do úplného rohu nebo se svěřit do pomyslných rukou 3D sledování objektu – nyní není žádný problém ho udržet na ostřicích bodech.

Počet ostřicích bodů je nyní pro fotografa už irelevantní, protože jich je prostě dost a moc. Možná jich je až příliš mnoho, protože jsem si musel zapnout položku vybírat každý druhý ostřicí bod při výběru toho bodu, kam chci zaostřit. Pokud jsem je nechal všechny aktivní, pohyb ke správnému bodu trval příliš dlouho. Nicméně díky joysticku bylo ostření vždy komfortní a bezproblémové.

Pomalu se přesouváme k minusům. Prvním je jistě zhoršené zaostření na pohybující se objekty. Zrcadlovky tohle zvládají lépe. Například přímé porovnání Z7 a D850 dopadá lépe pro DSLR. Z toho vyplývá, že pro sportovní fotografy jsou zrcadlovky stále na prvním místě.

Na testování jsem si schválně vzal objektiv Nikkor 200–500mm f/5.6, který úplně ideálně prověřil schopnosti ostření. To jsem srovnával s Nikonem D750, který má velmi solidní ostřicí systém. Výsledkem bylo, že při neideálních podmínkách Z7 na dlouhé ohnisko více „hledala“ a zaostření jí trvalo poznatelně déle, i když se jednalo často o zlomky vteřiny.

Největší rozdíl byl při slabém světle. V konstantních podmínkách jsem vyzkoušel ostření Z7 a D750 přímo proti sobě a D750 jednoznačně zvítězila. Z7 funguje na úrovni nekřížových bodů D750, minimálně co se týká úrovně světelných podmínek. Ale křížové body na D750 fungují mnohem lépe. V situaci, kdy středový křížový bod na D750 zaostřil ve tmě prakticky hned, jakýkoliv ostřicí bod na Z7 hledal a zaostřil až na několikátý pokus. Špatné světelné podmínky nové bezzrcadlovce tedy až tak nesvědčí.

Podobně na tom je i kombinace obou předchozích situací, tedy mírně horších světelných podmínek a pohybujícího se objektu.

Ostření se starými a manuálními objektivy

Bezzrcadlovky jsou v několika ohledech přívětivější než zrcadlovky a jednou z těchto oblastí je ruční ostření s manuálními objektivy. Jednak bezzrcadlovky umožňují zvětšit náhled focení scény přímo v hledáčku a jednak hodně bezzrcadlovek disponuje funkcí focus peaking, která zvýrazňuje zaostřené hrany.

Nikon Z7 focus peaking má a je celkem propracovaný. Je k dispozici vždy, když uživatel ostří ručně, a to jak u videa, tak u fotografie. Focus peaking má celkem čtyři úrovně síly, tedy jak moc jsou kontrastní hrany zvýrazněné. Varianta off a Peak1 mi přijdou téměř shodné – ani v jednom případě zvýrazněné hrany nevidím. Peak2 je zvýrazňuje mírně, ale viditelně. Peak3 už zvýrazňuje hrany hodně.

Pro peaking je možné nastavit celkem 4 barvy, které se objeví na dobře zaostřených hranách – žlutá, červená, modrá a bílá. Každý si zřejmě vybere svou oblíbenou, která nebude splývat s focenými scénami (já si vybral modrou, protože se okolo mě vyskytuje nejméně).

Dalším pomocníkem je možnost zvětšení náhledu focené scény. Zvětšit se dá buď lupou, nebo programovatelným tlačítkem – třeba tlačítkem pro start/stop nahrávání videa, které obraz přiblíží na 100 % a potom oddálí na normální velikost.

Třetím pomocníkem při manuálním ostření je jednoduchý náhled vzdálenosti, na kterou je právě naostřeno. Fotograf v hledáčku / na monitoru vidí úsečku od „makra“ po „nekonečno“ a na ní se pohybuje ukazatel, takže je celkem snadné odhadnout, na jakou vzdálenost je zhruba aktuálně zaostřeno. Neukazuje to však žádné konkrétní hodnoty.

S těmito pomocníky je velmi snadné zaostřit ať už se starými či modernímu manuálními skly či s moderními objektivy, které ostření mají, ale je vypnuté.

Ještě bych si dovolil malou poznámku, že focus peaking zvýrazňuje jen kontrastnější hrany (podle nastavení). Ani na nejsilnější nastavení však nechytne málo kontrastní hrany nebo hrany v šeru.

Se všemi staršími objektivy Nikkor, které nemají vlastní ostřicí motorek, je nutné na bezzrcadlovkách ostřit ručně. Díky pomocníkům, představeným výše, to však není zásadní problém, nicméně to možná někoho nepotěší.

Ostření a rychlost snímání

Vzhledem k předchozím poznatkům je jasné, že ve sportovním odvětví budou ještě nějakou dobu vévodit zrcadlovky. Proto nevnímám jako důležité, aby měl Nikon Z7 enormně rychlé snímání nebo velký buffer.

Že se buffer rychle zaplní po páru vteřinách focení v maximální kvalitě a při maximální rychlosti jsme se mohli dočíst hned po uvedení, takže se zaměříme na trošku jiný aspekt – jak rychle dokáže snímat a zároveň přeostřovat?

Teoreticky by totiž mohl být v této disciplíně velmi dobrý, protože ostření probíhá přímo na čipu, takže se zde nepere nutnost, aby světlo šlo zároveň na ostření a zároveň na čip, což je u zrcadlovek nereálné.

S rychlostí snímání při současném zaostřování jsem si hrál a došel jsem k závěru, že nejlépe foťák ostří při 4 snímcích za vteřinu. Při přepnutí na 5 fps sice začne fotit rychleji, ale potom se častěji ztratí, takže je „bezpečnější“ fotit na 4 snímky za vteřinu.

Pokud fotíte v tomto módu, prakticky nemůžete dojít na konec bufferu, spíše budete limitování tím, že foťák objekt ztratí nebo se fotograf bude chtít zaměřit na jiný objekt a přeostření si vyžádá čas. Jinými slovy v praxi jsou úvahy o velikosti bufferu převážně zbytečné.