Rozhovor: Tomáš Třeštík

Býváte označován jako jeden z předních českých fotografů, čemu přesně se věnujete?

Věnuji se lidem, nefotím krajiny a část mé práce jsou reklamní zakázky, takže klasické reklamy na to, co vidíte třeba v časopisech a na billboardech. Pak jsou tedy portréty, už asi tři roky pracuji v časopise Reportér magazín, pro který dělám titulky a rozhovory dovnitř. Ono je to celkově hodně pestré a různých věcí okolo je plno, ale v zásadě se má práce skládá hlavně z té reklamní a časopisové části.

Co je pro vaši tvorbu typické? Je podle vás možné ji na první pohled odlišit od ostatních fotografů?

V reklamní fotografii podle mě ne, takové typy fotografií často vychází z požadavků klienta. Ono v takových případech by se dalo říct, že fotograf nebývá nutně autorem koncepce, stylu a tak dále, je to spíše věcí kompromisu. Pokud by šlo přímo o moji tvorbu, jako je třeba série fotek na balkóně, tak ano, tu člověk pravděpodobně pozná. Sám si pak fotím ještě takový deníček, svoje děti a svůj život okolo, to má určitou formu, ale není to nic neobvyklého. Sám bych řekl, že nemám přímo osobní rukopis.

Kde berete inspiraci pro vaše fotografie?

Baví mě koukat okolo sebe, pozorovat. Baví mě i vizuálně pře­mýšlet o světě okolo a to mě inspiruje. Sedím v tramvaji a pozoruji lidi. Je důležité se nekoukat jen tak, ale i o tom přemýšlet, jako třeba, co má ten člověk na sobě. Každá vteřina, kdy máte otevřené oči, je miliarda vjemů, které buď vnímáte, anebo ne. Mohu přemýšlet, jaké máte vy náušnice a proč jste si dneska neudělala culík, to jsou věci, o kterých mne baví přemýšlet a které se byť nepřímo mohou objevit v tom, jak fotím. 

Mimo jiné v dnešní době je strašně snadné dostat se k nějaké inspiraci, všichni máme v telefonu Facebook, Instagram nebo třeba Pinterest, které nám přináší triliony zajímavých fotek. Mimo jiné tu mám spoustu knížek a časopisů, které si pravidelně kupuji a pak je jen tak prolistovávám a koukám, kde bych našel inspiraci. 

Proč jste se zaměřil hlavně na reklamní fotografii?

To je dobrá otázka. Jsem asi praktický v tom, že jsem měl pocit, že chci dělat fotku, chci se jí živit a reklamní nebo komerční fotografie je jeden ze způsobů, jak to dělat. Myslím si, že jeden velký důvod je, že reklamní fotka není jen o fotografování, je to o nějakém kontaktu s lidmi, vlastně i o diplomacii, nějaké schopnosti se domluvit. Na takových fotkách se nepodílí jen fotograf, je to práce všech lidí, a jak jsem už zmínil, mám rád lidi, takže s nimi i rád spolupracuji. A baví mě být součástí party, která se snaží něco společně vytvořit.

Je něco, co portrétní a komerční fotografii spojuje?

V reklamní fotografii se samozřejmě vyskytují i portréty, záleží na zadání, takže i v reklamě fotím především lidi. Portréty fotím pro již zmiňovaný časopis a pak také fotím své děti, což jsou také portréty. Portréty jsou vlastně těžiště toho, co dělám. To ale neznamená, že fotím takové ty klasické, jak by si asi mohl laik představit, že někdo sedí před foťákem a kouká do něj. Pro mne je portrét fotka z balkonu nebo třeba moje dítě, které zrovna kouká na televizi.

 Portrét je podle vás „královská disciplína“ fotografie, proč zrovna portrét?

To ani nevím, že jsem řekl (smích). Asi to je určeno tím, že to je něco, co mne baví. Rozhodně neříkám, že jiné obory jako třeba krajinářská fotografie jsou horší, to ne. Ale myslím si, že v portrétu se dá nejvíce realizovat. Vnímám to tak, že krajina a zátiší jsou takové věci bokem, kdy vůbec nejde o lidi, a je to vyjádření fotografa o jeho vlastním pohledu na svět, který si on sám může nějak ovlivnit. 

Dokumentární a reportážní fotka už je něco, co sám fotograf těžko ovlivní. Tyto obory jsou postaveny na tom, že do nich autor už moc nezasahuje. Kdežto portrét, to už je spolupráce fotografa s další osobou a to je to, co mě na tom baví. Přijde mi, že najednou jsou k tomu potřeba určité vlastnosti, aby to fungovalo. Obecně je to spojené s tím, že mám rád lidi, rád se s nimi bavím, rád nové lidi poznávám a to focení jako takové je pro mě vlastně úplně to poslední. Baví mne se jich ptát, stát se na chvíli součástí jejich světa a přitom je fotit. Primární jsou pro mne lidi a ne ta fotka.

Co je podle vás klíčové pro dobře vypadající portrét?

Asi správná atmosféra a vztah s těmi lidmi. Pokud bude člověk pitomec, tak z toho asi žádná dobrá fotka nebude. Myslím si, že pro dobrý portrét je vhodné, když má člověk dávku empatie, vycítí náladu a umí se vcítit do pocitů toho, koho fotí. Je podstatné se o portrétovaného člověka zajímat, fotky jsou často jako dialog. Je třeba mít zájem o svět okolo.

Konkrétně teď v té reklamní fotografii, máte nějaké klienty nebo zakázky, na které rád vzpomínáte?

Já mám rád vlastně všechny. Mě se stává opravdu výjimečně, že by se třeba něco pokazilo nebo že by byl klient nespokojený anebo by se třeba choval jakkoliv hnusně. Zřejmě mám na klienty štěstí.

Tak třeba včera jsme nafotili poslední fotku do kalendáře Sport Invest, to je skvělý klient. Už druhý rok po sobě s nimi fotím kalendář. Je to firma, která zastupuje české sportovce, jako je třeba Ester Ledecká, Petr Čech, Martina Sáblíková a to je krásná spolupráce. Sešli jsme se, přemýšleli jsme, jak to celé udělat, já jsem přišel s návrhy, shodli jsme se, jak na to jít. Klient pak do celé zakázky vstupoval nedestruktivně, naopak s pochopením a s tím, že vím, co dělám. Dali mi velkou svobodu, nechali mne vymyslet design, dekorace. Tohle celý je dlouhý a náročný projekt, ono přece jen není úplně jednoduché dostat na jedno místo dvanáct špičkových sportovců.

Nebo teď jsem fotil pro letiště Praha, to bylo taky skvělé. V tom je ale zase trochu rozdíl, já mám dva typy klientů, a to buďto ty, kteří mne kontaktují sami, nebo pak ty, kteří kontaktují reklamní agenturu, která se pak ozve mně. Takže z určité části je pak spíš klientem daná reklamní agentura.

Reklamní fotografii učíte i na nejrůznějších kurzech, s čím mají začínající reklamní fotografové podle vás největší potíže?

Už asi pět let vedu reklamní fotku na VOŠ Michael a jestli mají moji studenti nějaké potíže? To bych asi přímo neřekl, já se je snažím naučit změnit jejich způsob přemýšlení a obecně všechno to, co by člověk pohybující se v této oblasti měl znát. Už jsou pryč doby, kdy bylo nutné se naučit, jak něco vyvolat, chemicky vysvětlit polaroidovou fotku. Na internetu je dnes spousta videí, se kterými se během odpoledne naučíte ovládat foťák a to dneska umí i moje dcera. Být fotograf není o tom umět nastavit clonu, čas a citlivost. Tomu tak bylo dřív, ale dneska už opravdu ne… tohle už umí i váš telefon. 

Focení je o přemýšlení o světě. Zvlášť pak komerční focení je o způsobu jednání s lidmi, o schopnosti být zajímavý pro klienty, umět si vůbec ty klienty najít a umět s nimi komunikovat, natož si je pak udržet. Kdybych to zjednodušil, dobrý reklamní fotograf vlastně nemusí umět ovládat foťák nebo svítit. Ano, měl by to umět, ale zasekávat se na takových věcech je pro určitý typ fotografů ztráta času. 

Co já chci po svých studentech je, aby fotili. Snažím se, aby se co nejdříve rozkoukali a zorientovali. Měli by fotit věci, které jim přinesou něco do budoucnosti. Ono když to zjednoduším, tak když se někdo zasekne na tom, že chce fotit svoji kočičku, protože ji má třeba rád, tak v pořádku, ať ji v prváku klidně fotí. Pokud ji ale bude fotit dál i v druháku a třeťáku, tak se asi nikam dál neposune, možná se z něho stane vyhledávaný fotograf kočiček. Jestli to je to, co chce, tak klidně, ale nevede to k tomu, aby se člověk stal reklamním fotografem. 

Jsem radši, když vidím mladé kluky – jako mám třeba teď v druháku, kteří se oba jasně profilují na rap, zajímá je hudba a pohybují se v tom světě okolo toho, mají kámoše s kapelami a fotí jim třeba obaly „cédéček“ nebo koncerty. To jsou přesně věci, které dělají práci, přes tyhle zakázky se člověk dostane k dalším, pozná nové lidi a postupně se posune dál a dál.

Snažím se je ne učit – to nejde -, ale spíše jim domlouvat, aby se uměli prodávat v tom daném smyslu, aby vlastně pochopili, co samotná reklamní fotka je. Všichni jsou často vystrašení z toho, že musí mít techniku, ale tu jim půjčí škola na začátku a tři roky ji vůbec nemusí řešit. 

Měl jsem to stejně a dlouhou dobu jsem takto fotil reklamy, než jsem si vydělal na vlastní výbavu. Je také spousta světových fotografů, kteří nemají svoje vybavení. Základ je si uvědomit, kde je jejich místo. Je normální mít u velké zakázky svého osvětlovače a říct, že něco neumím správně nasvítit. Já sám si také občas nechám poradit, protože prostě nevím všechno, to je samozřejmé. 

Tyhle všechny drobnosti si musí studenti osvojit, aby byli sebevědomější a ztratili takovou tu podvědomou hrůzu z oboru.

Sám jste vystudoval FAMU, používáte stejné vyučovací metody, na jaké jste byl zvyklý na vysoké škole anebo učíte zcela jinak?

Asi trochu ano, i když popravdě teď už ani nevím, jak se na FAMU vyučuje dnes. Nenutím je se nic zbytečně biflovat nebo umět vyvolat film v temné komoře, ale to je také ovlivněno dobou. Takže to mohu jen těžko posoudit.

Známá je vaše série fotografií pořízené na vašem balkoně, která čítá už přes 2500 fotografií. Co vás k tomu inspirovalo?

Já měl vždycky rád série fotek. Líbí se mi, když to má nějaký rytmus, a už dříve jsem fotil svoje kamarády u jedné stěny v mým bytě. Pak jsem se přestěhoval a tady ten balkon jsem znal, protože jsem tu bydlel jako dítě. Prvního člověka jsem na něj postavil víceméně náhodou. Tenhle pohled je prostě hezký, na jednu stranu to funguje, na druhou už pak ne, takže rychle jsem si všiml, že pro fotku je to kompozičně hezké místo. Postupně jsem tam začínal fotit další lidi. Že to je projekt, jsem si uvědomil poměrně rychle a dlouho jsem u něho vydržel.

Další Vaší známou sérií jsou Letenští, což zachycuje bezdomovce kdysi obývající stráň nad opěrnou zdí Letenských sadů. Jak byste práci s takovými lidmi popsal a je něco, co Vám takováto zkušenost dala?

Na celou tuhle problematiku se díky tomuto dívám trochu jinak a o něco smířlivěji. Přiznám se, že dříve mě opravdu štvali. Vadilo mi, že smrdí, a nebylo mi příjemné se na ně dívat. Ale jakmile člověk pozná pár takových osudů, je hned vstřícnější. 

Ty kluky znám. Bohužel z té party, co jsem fotil, už tři kluci zemřeli. Ta úmrtnost u nich je opravdu vysoká. Doteď ale mám tady v parku dva, se kterými se zdravím, občas jim donesu nějaké oblečení a zdálky sleduji, jak se mají. Jestli mi to něco dalo, tak rozhodně větší respekt vůči nim.

Jakou techniku používáte? 

Opravdu dlouhou dobu – asi už 10 nebo 12 let – fotím Canonem, mám vlastně všechno dobré, co tahle značka dělá, takže všechny objektivy řady L, celý rozsah od rybího oka až po „třístovku“. Já si nerad fototechniku půjčuji, takže všechno, co používám, se snažím mít své. Mám jeden foťák do studia, a to Canon EOS 5DS, se kterým fotím stylizované portréty. Dále vlastním EOS 4D, to používám jako takový reportážní foťák a pak Mark III mám na focení balkonovek. Nově se učím s novou bezzrcadlovkou Canon EOS R, tak to mám prozatím jako takový „deníčkový“ foťák.

Takže obecně preferujete spíše zrcadlovky než bezzrcadlovky? 

Preferuji zrcadlovky, protože jsem s nimi začínal v době, kdy ještě nebyly běžné. Teď si tak hraji s novou bezzrcadlovkou, je možné, že na ně přejdu. Samozřejmě je příjemné, že jsou menší, ale jak fotím opravdu často a foťák držím v ruce skoro pořád, tak je i přes minimum změn to ovládání pro mne strašně jiné a trvá mi, než si na něj zvyknu tak, že mě nebude při práci brzdit.

Máte ve své fotografické výbavě něco na první pohled nenápadného, bez čeho si žádné focení nedovedete představit?

Není to sice fotografická výbava, ale vždycky mám s sebou repráček a ten si vozím na všechna focení. Skvěle navozuje atmosféru. To je věc, bez které se neobejdu.

V dnešní době se fotografie přece jen neobejdou bez postprodukce. Jak to vnímáte vy a jak moc se u svých snímků postprodukci věnujete?

Ono u reklamní nebo komerční fotografie míra postprodukce závisí právě na klientech. Na tom, co chceme vyjádřit a tak. Portréty pak samozřejmě upravuji taky. Spousta lidí si myslí, že fotka je to, co jim vyleze z foťáku, a dál s tím potom pracovat je špatně. To je naprosté nepochopení fotky jako takové. Já všem vysvětluji, že fotka je to, co jsem v tu chvíli, kdy jsem mačkal spoušť, viděl ve své hlavě. Ta moje představa, to je fotka. To, co vidí čip, který někde vyrobili Japonci, to je úplně to poslední, co mne zajímá. 

Montáže a různé manipulace dělám jen v případě, pokud je to jako součást té fotky a je to přiznané. Vyvolání fotky, úprava barevnosti a křivek, to je prostě samozřejmost. U některých fotek si dělám postprodukci já, něco předávám dál své retušérce. Vždy retušuji lidem pleť, i když záleží na situaci. Pokud fotím bezdomovce s pupínkem na čele, tak mu ho tam taky nechám, ale pokud se jedná třeba o herečku, tak ho z fotky odstraním, tím nezměním podstatu fotky. 

Když se teď na vás dívám, tak máte osvětlenou tvář a za vámi je tmavé pozadí, tak nějak to vnímám já, ale foťák to vyfotí jinak, protože má jiný dynamický rozsah než oko. Pozadí za vámi by se úplně slilo do černa, měla byste vypálený obličej. Takže já bych fotku vzal a udělal to jinak, trochu bych přidal žluté, protože mám pocit, že tu je teplá atmosféra a žárovkové světlo je také žluté. Dále i přesto, že to fotoaparát nevidí, tak za vámi jsou nějaké kabáty, nějaké světélko a to je podle mne pro tu atmosféru důležité, takže bych to v editoru vytáhl. To jsou úpravy, které mi přijdou samozřejmé a naprosto legitimní, není třeba je vůbec obhajovat.

Fotka bez úpravy je jakýsi polotovar, se kterým je třeba pracovat, ale tak, abych neměnil atmosféru. Já bych vám nepřebarvil vlasy, protože máte tuhle barvu, tak proč bych to dělal? Nebudu vám dělat větší ani menší oči, protože bych tím úplně změnil vaši podstatu. Jestli úpravami fotku přibližuji tomu, jak vnímám danou realitu, tak je to moje právo.

Ovlivnila vaši tvorbu nějakým způsobem tvorba vaší matky, režisérky Heleny Třeštíkové?

Asi ano, od začátku jsem se pohyboval okolo filmu, což bylo samozřejmě zajímavé.

Je o vás všeobecně známé, že jste vášnivý sběratel nejrůznějších věcí. Vztahuje se vaše sběratelství i na fototechniku jakou jsou třeba fotoaparáty nebo objektivy, popř. na něco jiného? 

Překvapivě ne (smích), spousta lidí se mě na to ptá. Ano, nechal jsem si foťáky, které pro mě byly nějakým způsobem důležité, mám svůj první i druhý pořádný foťák, nechal jsem si i svoji filmovou Leicu. Ale jinak k tomu nemám žádný hrubý sentiment a foťáky nesbírám, i když mě to vlastně celkem mrzí, byla by to hezká sbírka. Ono by se dalo říct, že sbírky jsou pro mě takový únik právě od focení k něčemu jinému. 

A nedalo by se říct, že každý fotograf je svým způsobem sběratel?

Ano, ono je to vlastně také sbírka. Sbírám fotky, sbírám okamžiky a i ty fotky na balkoně, to je sbírka lidí. Když to vezmu více do hloubky, tak mám svou sbírku fotek hereček, fotografů nebo třeba zpěváků. 

Když byste si měl vybrat, jaká by byla vaše nejoblíbenější fotografie? 

Určitě všechny aktuální fotky mých dětí, to jsou fotky, které mám rád. Líbí se mi snímky mé ženy, rád ji fotím, protože se mi líbí jako ženská a rád se na ně dívám. Ale jinak ne, nerozplývám se nijak nad svými fotkami.

Děkujeme Tomášovi za rozhovor. Více na https://www.facebook.com/tomas.trestik

S Tomášem Třeštíkem se můžete potkat tuto sobotu 24.11. na Setkání fotografů v Praze Chodově:
 

• Velký sál (11–12h): Tomáš Třeštík a jeho tvorba (www.setkanifotografu.cz)