Stanislav Pokorný – KRAJINA část 1.

Stanislav Pokorný 15 let předsedal Asociaci profesionálních fotografů České republiky. Jeho oblíbeným žánrem je krajinářská fotografie, které se nyní převážně věnuje. Celý život nosí po kapsách obaly od bonbonů Bon Pari, které mu slouží jako filtry před objektiv. Tvrdí, že osobní invence je pro fotografii naprosto klíčová. Jak se dívá na dnešní krajinářskou fotografii? Proč je současným vývojem tohoto žánru znepokojen? Co je u krajiny důležité a co dnešní fotografové podceňují a zanedbávají? A co nové trendy, jsou vůbec nové? Nebo tu byly již dávno a jen se v různých podobách opakují? O tom všem už v rozhovoru...

Stanislave, odkdy se věnujete fotografii a jak vypadaly vaše fotografické začátky?

Ve fotografii funguji profesionálně od roku 1975. Prošel jsem ateliérem Freda Kramra a profesora Miroslava Vojtěchovského, jimž jsem cca 7 let asistoval. Od toho se zákonitě odvinulo to, že jsem dlouhá léta fotografoval na zakázku převážně sklo. Pak přišla etapa různých životních zvratů, nemocí a dalších starostí, kdy fotografie musela jít trochu stranou a řešily se jiné, v danou chvíli důležitější věci.

Jakému žánru se věnujete nyní?

Jako oddychový žánr jsem vždy fotografoval krajinu, u které jsem zůstal. Takže se zabývám krajinářskou fotografií pro interiéry, pro kalendáře a publikace. Spolupracuji s komorou architektů i s jednotlivými architekty. Zabývám se převážně volnou tvorbou, která je v těchto oblastech k užití.

Jak vnímáte krajinu dnes z pohledu mladých fotografů?

To je velmi složitá otázka. Krajina dnes je žánrem, který fotografuje kdekdo. Každý, kdo si koupí fotoaparát, fotografuje makro, děti, holky (pokud možno nahé holky, dodává Stanislav) nebo krajinu. Bohužel krajina u většiny amatérských (slovem amatérský nevyjadřuji to, že by se onen autor fotografií neživil – spíše je to naopak) fotografů upadla do oblasti kalendářové fotografie. Čím barevnější, čím ostřejší, čím pestřejší a čím větší celek, tím lépe. Fotografové se dnes nevěnují vzdělání ani samovzdělávání a systematicky na sobě nepracují, vycházejí z toho, že fotoaparát za ně vše udělá sám. Fotografie tím ztrácí výtvarný pohled, ztrácí určitou dynamiku a je všude stejná. Léta jsem učil na škole a učím ještě dnes. Zásadní věc, kterou říkám studentům je, že pokud si za den prohlédnou 50, 100, 200 nebo 500 webových prezentací stávajících “fotografů”, tak všude uvidí stejné fotografie. A pokud večer vezmu 10 fotografií od různých autorů a ukáži jim je, tak mi nikdo nebude schopen říci, od koho ta konkrétní fotografie je. Protože autoři nemají svůj vlastní rukopis, všichni kopírují, všichni dělají fotografie stejné a ničím se od sebe neodlišují. Tedy samozřejmě s řadou výjimek, které ovšem potvrzují pravidlo. Ale tyto výjimky necpou každé cvaknutí na web nebo sociální sítě a neočekávají stovky či tisíce lajků od svých kamarádů a známých.

Mít vlastní rukopis je tedy klíčové?

Ano, to je to nejpodstatnější. Fotografie jako taková je přece výrazem něčeho, co autor chce sdělit. Není kopírováním skutečnosti. Že si stoupnu na kopec a vyfotím krajinu. Tu krajinu vidí každý. Než spoušť zmáčknete, tak byste měla vědět, proč to fotíte a jak snímek bude v konečné fázi vypadat. Není moc lidí, kteří dokáží čekat. Dnes jde převážně o turistickou fotografii. Jedete na 4 dny do Alp, nafotografujete to a dáte na internet. Přidaná hodnota autorů ve fotografiích dnes chybí. Ten způsob práce, že musíte jet do Alp 5× nebo 10× a výsledkem jsou 3 fotografie, to už dnes neplatí.

Jak vy osobně vkládáte do krajiny něco navíc? Fotografujete třeba na dlouhý čas?

Fotografováním na dlouhý čas jste mne docela pobavila (směje se Stanislav), to přeci není žádný vklad do fotografie. Když se podíváte na weby řady fotografů, zejména mladších, tak všichni fotografují dlouhým časem. Všichni chtějí mít rozmazané mraky a vodu. Navíc všichni zjistili, že kdysi byla černobílá fotografie a tudíž dělají všichni černobílou fotografii. A ve valné většině případů špatně, protože jim chybí základní znalosti o zákonitostech světla, na nichž je fotografie a její konečný účinek založena.

Jak tedy na skvělý snímek?

Fotografie je o práci se světlem, o vlastním pojetí a uměleckém záměru, a ne o kopírování někoho jiného. Samozřejmě prohlížením fotografií se můžete inspirovat, ale musíte dané téma podat trošku jinak a fotografovat s nějakým vlastním záměrem.

Skrze fotografie bychom měli vyjadřovat to, co cítíme?

Fotografie jako výsledek je určitým odrazem duševního stavu autora. Je výrazem jeho pocitů a určitým výronem jeho emocí. Snímek by měl jasně vypovídat, co chtěl v tu danou chvíli fotograf snímkem říci.

Chybí dnešním fotografiím hloubka?

Rozhodně jim nechybí hloubka ostrosti,chybí jim hloubka myšlenky i emoční hloubka fotografie samotné. Digitální doba přinesla to, že fotografie jsou ostré. A autoři zjistili, že ve Photoshopu se dá fotografie ještě více doostřit a přeostřit. Takže na snímku vidíme věci, které běžně lidské oko nevidí. Fotografie se stává určitým způsobem nepřirozenou. Nikdo nikdy neřekl, že fotografie musí být nutně ostrá. Proto fotoaparát umožňuje pracovat s hloubkou ostrosti, umožňuje nastavit různá clonová čísla a různé časy tak, aby snímek byl tvůrčí. Fotografování je tvůrčí proces, to není práce stroje. Svoje nejlepší fotografie jsem kdysi udělal na pozitivní barevný papír Cibachrom krabicí od bot jako dírkovou komorou, nemusel jsem k tomu mít fotoaparát.

Co dnešní fotografové zanedbávají?

Člověk, který si dnes koupí fotoaparát, neví nic o fotometrii. Neví, jakým způsobem fotoaparát měří expozici a proč ji měří zrovna tak, jak ji měří. Nezná způsoby měření expozice, neví, kdy je má využít. Neví, co je to expozice na světla a co je expozice na stíny a proč a kdy je ta která k užití. Dneska máme HDR, tak uděláme všichni HDR fotografii a bude na ní všechno. Takže na snímku svítí sluníčko jak zepředu, tak zezadu a fotografie se stává absolutně nelogickou.

Ale co ženy fotografky, které nejsou tak technicky založené jako muži?

U mužů a u žen působí a funguje jiná hemisféra mozku. Ženy pořizují fotografie emocionálně, ženy o technice příliš nepřemýšlí. Žena krajinářka funguje úplně jinak než chlap krajinář.

Takže technika není až tak důležitá?

Nedávno jsem navštívil besedu fotografa, kterému jsem dělal výstavu. Při besedě o jeho tvorbě řekl divákům, že jestli chtějí mít fotografie ostré jako on, musím si pořídit objektiv od 60 000,– Kč výše, jaký má on, jinak je zbytečné se o to pokoušet. To je pro mne naprosto nepřijatelný argument. Jestli budu fotografovat dírkovou komorou, kompaktem nebo zrcadlovkou je úplně jedno, pokud vím, co a jak chci vyfotografovat.

Jaký máte názor na dnešní trend snových krajin, kde je všechno zamlžené, snové?

To není nic nového, to už tady všechno bylo. Stejně jako tu vždy bylo HDR, jen s tím rozdílem, že se různé expozice snímaly postupně na jedno políčko filmového diapozitivu. Vždycky je tady nějaký boom. Jako byly boomem rozmazané mraky, nebo černobílá fotografie. Dnes jsou boomem mlžné fotografie, které jsou snové a rozostřené. Není to nic nového. Takové snímky dělala už americká fotografka Imogen Cunningham, která při fotografování aktů a portrétů, aby měla fotografii neostrou, kopala do stativu v době expozice. Dokonce byly dříve oblíbené objektivy, které nekreslily ostře, protože měly řadu optických vad. Sklo lámalo světlo jinak, takže fotografie v důsledku toho, jak se světlo halilo, byly zamlžené. Někdo si to prohlédne a rozhodne se, že to bude dělat také tak. Jen s tím rozdílem, že digitálně a za pomoci počítačových programů bez předchozího uměleckého záměru. Podle poučky, kterou dnes člověk slyší na každém kroku – prostě to vyfotím a pak to nějak dodělám v počítači. Běhá mi z toho mráz po zádech.

Jak se tedy odlišit?

To je přeci v moci každého autora, každého skutečného fotografa. On je ten, kdo nechá své dílo vyznít určitým a zcela konkrétním způsobem, on jediný může zvolit výrazové a sdělovací formy a prostředky, které ho charakterizují a odlišují od jiných. Celý život nosím po kapsách obaly od bonbonů Bon Pari. Bonbony byly barevné a měly i odpovídající barevné celofánové obalové papírky. Všichni utráceli velké peníze za barevné filtry a já používám leta letoucí tyhle celofánové papírky od Bon Pari a dělám přes ně barevné rozostřené fotografie (směje se Stanislav). Je to vše jenom o nápadech. Stejně jako se kdysi rozmohly zoomy a všichni při expozici zoomovali a fotografie takzvaně rozjížděli. Tohle jsem dělal už kdysi s fotografem Honzou Andělem v roce 1971 nebo 1972. Uřízli jsme skleněný trychtýř, který jsme koupili v lékárně a dali jsme ho před objektiv. Jak to sklo bylo špatně lité, tak vznikl efekt rozjeté fotografie, která byla ostrá pouze ve svém středu, a to v poměru, jak velká byla na konci díra po uříznutém konci trychtýře.

Co říkáte na boom fotomontáží, kdy je krajina pouze doplňkem vymyšlené reality?

Fotomontáž je svébytný proces a svébytná disciplína a jejím výsledkem je i svébytné charakteristické dílo a též tady vždycky byla. Dříve se fotomontáž dělala v temné komoře, používaly se masky a vykrývaly se zvětšeniny a exponovaly se tam jiné motivy. Nebo se vícenásobně exponovalo přímo na jedno políčko filmu. To bylo charakterictické například pro fotografie skla profesora Vojtěchovského, jeho fotografie se poznaly vždy a všude. Následně jsem tuto jeho techniku používal i ve své fotografické tvorbě. Fotomontáž tedy není opět nic nového, pouze je zde dnes počítač, který vše fotografům zjednodušuje, umožňuje a usnadňuje.

Děkuji za rozhovor!

www.stanpokorny.com

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • vojtek
    vojtek
    01.04.2018 10:48

    Cakal som viac od fotiek napriek peknemu rozhovoru.

  • E.B.E
    E.B.E
    02.04.2018 21:47

    Přiznám se, že článek jsem si prohlídl až po přečtení komentáře :-) ...bohužel musím souhlasit. Mrkl jsem i na odkaz...ale aspoň je vidět fotografův styl.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (2)

Tisknout článek

Tip na článek

Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R
Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R

S di­gi­tál­ními bez­zr­ca­dlov­kami s pl­no­for­má­to­vým či­pem a vy­so­kým roz­li­še­ním se roz­trhl py­tel, na­bí­zíme tedy pře­hledné po­rov­nání bez­zr­ca­dlo­vek Ca­non EOS R, Ni­kon Z7, Sony A7R III a Pa­na­so­nic Lu­mix S1R.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace