Jak jsem fotil Urban Challenge

Jako dar z nebes se objevila informace o konání workshopu s příhodným názvem „Fotíme Urban Challenge“. Den konání pátek odpoledne, v době příprav na závod! Ideální příležitost si prohlédnout místo činu a pod vedením Marka Musila si zopakovat focení akčních sportů přímo v prostorách areálu bývalé Pragovky v Praze ve Vysočanech. Jedno místo bylo ještě volné, tak nebylo na čím uvažovat.

V den workshopu bylo nádherné počasí, slunečno, sem tam mráček, bezvětří, prostě ideální podmínky na pobyt v přírodě. Vybydlený areál bývalé fabriky, který už se pomalu také mění na přírodu, však působil trochu temně a jen místy, kde se sluneční paprsky provrtaly vegetací nebo dírou ve střeše, bylo možno pozorovat zajímavé osvětlení nebo hru barev. Do zahájení workshopu zbývalo asi půl hodiny, vstup do opuštěných hal volný, přece tu nebudu sedět a čekat. Litovat, že nemám stativ, nemělo valnou cenu, a tak jsem byl nucen improvizovat. Temné haly a ostré kontrasty od pronikajících paprsků slunce si vyžadují techniky HDR, použití expozičního braketingu (bohužel z ruky), vysoké ISO a pro získání alespoň nějakých ostrých záběrů sériové focení. Fotíme samozřejmě do RAW formátu. Na následujícím snímku je obrázek jedné z hal, která byla poměrně dobře osvícená a ukazuje divákovi krásu technické stavby v posledním tažení.

Na dalším obrázku byla užita technika slepení více expozic. Světelné kontrasty mezi okny a vnitřním prostorem byly příliš vysoké na jednu expozici. Současně je vidět, jak příroda neodvratně proniká všude, kde má jen minimální podmínky k životu.

Na jiném místě, v jiné hale a o několik hodin později, se projevují i barvy podvečerního sluníčka. I zde vegetace již překročila hranici budovy a roste z toho, co zde zanechala výroba.

Tento snímek byl pořízen už v průběhu workshopu, ke kterému bych se měl asi vrátit.

Ač uchvácen areálem Pragovky, kde jsem byl naposledy jako student strojní průmyslovky obdivovat výrobu převodovek, jsem se musel rychle přeorientovat na současnost, na moderní akční sporty, které jsme se zde chystali fotit. Jako modely jsme měli k dispozici dva borce ze společnosti In Motion Academy, kteří nám neúnavně předváděli své umění z oblasti parkouru. Bylo vidět, že se focení neúčastní poprvé, protože nám sami navrhovali, jak který trik vyfotit, co bude vypadat dobře a akčně a co naopak ne. Zde je nutné podotknout, že komunikace mezi fotografem a sportovcem (trochu se zdráhám říct modelem), je naprosto klíčová. Bez vzájemného porozumění a dobré komunikace lze získat dobrou fotku jen náhodou a to jistě není cílem. Fotograf musí vědět, jak který trik vypadá, ve které fázi je nejzajímavější a i když se prakticky vždy fotí serií, je třeba zvolit správné místo, dát pozor na vhodné pozadí a správně nastavit foťák. U těchto rychlých sportů je rozhodující čas, používali jsme obvykle časy kratší než 1/800s, ISO 400 – 800, režim priorita času nebo manuál. Určitou nevýhodou u mé D7100 je malý buffer, který dovolí udělat v sérii jen několik snímků v RAW formátu.

Následující obrázek je ukázka souhry dvou aktérů na stěně.

Některé akce přímo vybízejí k tomu, aby si fotograf trochu procvičil skládání více expozic.

Nesmím však opominout druhé dva sportovce, kteří nám předváděli své umění v trialu. Čili jízdě na speciálním kole v jakémkoli terénu a to pokud možno maximálně nevhodnému pro jízdu na bicyklu.

Příležitostí pro tento druh sportu je v areálu velmi mnoho. Na následujícím snímku je ukázka, že parkour a trial lze úspěšně kombinovat.

Pokud jde o umělé překážky, pro trialistu není problém vyskočit s kolem na osobní auto nebo skákat po patnících či pneumatikách jako by se nechumelilo. Poskakování po autě jsme využili na závěr workshopu, který byl zaměřen na práci s externími blesky. Organizačně to bylo trochu náročnější, protože nás absolventů kursu bylo dvanáct a měli jsme tři skupiny blesků, které dostaly skutečně zabrat. I tak se focení povedlo a šikovnější z nás získali pěkné fotografie trialistů zahalených kouřem se zbytky slunečního světla. Pro ilustraci jsem vybral fotografii, která sice sama nevyužila připojený blesk, ale zachytila atmosféru, při pořizování tohoto druhu fotek. Vysoké ISO však poznamenalo kvalitu obrazu.

Tak, kvalitní přípravu na závod jsem měl za sebou, teď se jen dostavit co nejdřív na start a uplatnit natrénované dovednosti v praxi. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak jsem si představoval. Základním problémem byla skutečnost, že se závod odehrával tak, jak bylo prezentováno. V uzavřeném areálu, kam měli diváci přístup jen velmi omezený, bylo možno sledovat možná šest nebo osm překážek z celkových dvacetišesti. V ostatních prostorách, které byly celkem rozumně široké veřejnosti uzavřeny z bezpečnostních důvodů, se mohli pohybovat jen fotografové akreditovaní pořadateli. Po tomto zjištění se začaly velmi hodit informace z předešlého dne, kdy jsme měli možnost sledovat stavbu a rozmístění některých překážek, ke kterým byl přístup zapovězen a co hůře, které hlídali ostražití pořadatelé vybavení vysílačkami a kdoví čím ještě. Nakonec se však podařilo, někdy díky štěstí, jindy po pár přátelských slovech nebo objevenou skulinou v ostraze některé překážky a jejich překonávání vyfotografovat. První snímek je ze startu, to bylo na zahřátí a bez výše uvedených omezení.

Snadno přístupná překážka byla brzo po startu a symbolizovala místo, kde se závod koná. Dlužno podotknout, že přes noc výrazně napršelo a tak se některé překážky zkomplikovaly možná víc, než pořadatelé chtěli. Toto však nebyl ten případ, to je jen louže.

Horší to bylo třeba na hromadě pneumatik, které nejenom klouzaly, ale po dešti byly plné vody. To jsme již v zapovězeném území vyhrazeném jen pro pořadatele.

Fantazii při tvorbě překážek nebylo možné pořadatelům upřít. Běh podzemním protiatomovým krytem téměř za tmy nebo přenášení pivních sudů z místa na místo, to běžce obvykle jen tak nepotká. Ani relativně jednoduché překážky, jako například „běh“ pod nataženou sítí, nebyly po dešti zrovna nejpříjemnější (zde s akreditovaným kolegou, jinak bez diváků).

U další překážky, opět mimo divácký prostor, byli závodníci asi raději, že se nikdo nedívá. Po čtyřech kilometrech běhu energie mnoho nezbývá a teď tohle.

Běhalo se téměř celý den a pořadatelé se postarali nejen o závodníky, ale i o zábavu pro děti, fanoušky i náhodné diváky. V prostoru startu a cíle mimo areál Pragovky předváděli své umění na BMX například Dominik Nekolný s parťákem, viděli jsme ukázky triků na Slackline a mnoho dalšího. Divácky nejzajímavější část tohoto sportovního dne však zůstala většinou skryta za plotem areálu, v potemnělých halách, na vegetací prorostlých nádvořích nebo jen trochu dál od diváků, kteří by rádi závod sledovali. Asi lze pochopit obavy organizátorů o bezpečnost diváků, mezi kterými bylo i mnoho rodin s dětmi, ale při troše dobré vůle a dobrém značení diváckého prostoru se dalo zpřístupnit mnohem více. Pro fotografy, pokud se bude konat i druhý ročník, jednoznačná rada. Zajistěte si akreditaci, pak se dostanete všude a pokud tam opět nebudou diváci, budete mít možnost si zafotit jako málokde jinde. 

Vladimír Bruna