Stanislava Brůhová začínala na fotoaparat.cz

Stanislavo, kdy jste začala navštěvovat portál fotoaparat.cz a proč? 

Bylo to, tuším, v roce 2002, kdy jsem se na tento server odvážila vložit svoji první fotku. Dnes, v době sociálních sítí a všeobecného sdílení nejen fotografií, ale mnohdy i většiny vlastního soukromí pomalu s celým světem, je to těžko představitelné. Tehdy (alespoň pro mne) byla velká odvaha zveřejnit na internetu svou fotografii, jít „s kůží na trh“. Nicméně osmělila jsem se a vložila fotografii – a hle: zázrak! Hned během prvního večera se mi ozvalo pár lidí, napsali mi něco ve smyslu „fajn fotka“ a většina z nich mne velmi mile přivítala jakožto nováčka do komunity fotoaparat.cz.

„Jóó, to byly doby,“ promluvila stařenka pamětnice.

Co vám strávený čas na portálu dával?

Velmi rychle jsem do komunity fotoaparat.cz pronikla a věnovala diskusím i několik hodin denně. Bylo to pro mne velmi příjemné. Sledovala jsem, co ostatní k jednotlivým fotografiím píší, pochopitelně jsem vnímala, jaké fotky kdo vkládá, poměřovala jsem se v duchu s ostatními. Obdivovala jsem, kritizovala, radila, ptala se, učila jsem se, nechávala se inspirovat, napodobovala, zkoušela.

Posunula jste se díky radám a kritice ostatních fotografů ve své fotografické tvorbě? V čem konkrétně nejvíce?

Ano, určitě. To byla v mé fotografické tvorbě právě zásadní etapa. Podařilo se mi čerpat z kritických připomínek, řídit se radami a posunovat se dál. Na pár „kluků“ jsem se doslova navěsila (byly to tehdy uznávané autority na fotoaparat.cz) a ptala se jich, jak bych měla postupovat, jak dosáhnout toho a toho, jak oni sami zpracovávají své fotky a oni mi ochotně radili. Nestalo se mi, že by mne někdo odbyl nebo odmítl.

Co jste prožívala, když jste své fotografie nahrávala do galerie a věděla jste, že je ostatní budou komentovat? Měla jste nějaká očekávání? Nebo obavy?

Obavy jsem neměla nikdy, to bych tam přeci fotky nedávala. Vždycky jsem se těšila, co ostatní řeknou. Doufala jsem, že se fotografie bude líbit, nicméně jsem vnímala i kritické ohlasy. Pakliže se člověk chtěl někam posunout, tak musel potlačit vlastní ješitnost. Jednou jsem například vložila portrét dívky, na který jsem byla patřičně hrdá, a někdo mi napsal „no, má obličej jak hrušku“, urazila jsem se a měla zkaženou náladu. Když jsem se zklidnila, tak jsem se na fotografii znovu pozorně zadívala a ona měla skutečně obličej jak hrušku! A ke všemu mou chybou, neuhlídala jsem nevhodný stín…

Jak jste reagovala na přehnanou kritiku? A setkala jste se i s opravdu neomalenou a nekonstruktivní kritikou, která vás zasáhla?

Asi jsem měla štěstí, ale ze začátku, kdy jsem byla zranitelná, na mne byli všichni hodní. A později, kdy už jsem se na fotoaparat.cz otrkala, pronikla do tajů místní komunity a poznala, kdo je kdo, jsem si z toho nic nedělala. Mojí zásadou bylo vždy vystupovat slušně a korektně, to si pak nikdo netroufl být vulgární. Nejhorší bylo, když se lidé začali hádat, napadat a inzultovat, přičemž už ani nešlo o fotografování. Někteří si hojili jakési mindráky a zraňovali, ale to byly „známé firmy“ a člověk si z nich nesměl nic dělat. Nehledě k tomu, že tehdy fungovalo i jakési rytířské prostředí, kdy se ženských či nováčků, kteří byli neomaleně napadeni, ostatní zastali.

Co konkrétně vás na fotoaparat.cz nejvíce bavilo? Komunikace s ostatními fotografy? Články? Nebo sledovat, jak u vaší nově postnuté fotografie přibývají body a komentáře?

Nejvíce mne bavila právě komunikace s ostatními fotografy. Tehdy byla komunita na serveru podstatně menší, téměř všichni jsme se znali a už jsme navzájem číhali na své nové fotografie. Každý měl svůj styl, většina měla nějakou specializaci, takže už jste jejich fotky poznali, aniž byste se dívali na popisek. Vznikaly tak virtuální sympatie a přátelství na dálku a pro mne bylo docela legrační, když jsem pak některé své „staré kamarády“ potkala někde na workshopu, poprvé je uviděla naživo a oni byli úplně jiní, než jak jsem si je představovala.

A pochopitelně, že mne hodně zajímalo, co ostatní píší k mým fotkám.

Měla jste někdy chuť s fotografováním přestat?

Ne, nikdy.

Když se podívám na vaší osobní galerii tady na portálu, vidím tam mnoho portrétů, ateliérových stylizovaných fotografií, fotomontáží, aktů, ale sem tam i nějakou krajinku a zátiší, který žánr vás baví nejvíce?

Inu, to je trochu zavádějící. Já vždy hodně cestovala, takže krom výše zmíněných žánrů fotografuji hodně i architekturu, krajinu, pouliční fotografii, dokumentární snímky, prostě vše, co k cestování patří. Tady na fotoaparat.cz, ale byli úžasní krajináři, skvělí street fotografové, mistři ateliérových šerosvitů, na ty jsem neměla. A jelikož jsem ve zdejší komunitě chtěla zaujmout, vybočit z řady, tak jsem vkládala povětšinou fotky atypické, které tu moc nikdo neměl, to jsou ty moje montáže, koláže a ateliérové blbůstky.

A co mne baví nejvíce? Prožívám jakési tvůrčí vlny, ve kterých se mé fotografické preference trochu střídají.

Jakému žánru ve fotografii se věnujete nyní nejvíce? Živíte se fotografováním? 

Jelikož se fotografováním neživím, mohu si dovolit luxus fotit to, co mne zrovna baví, anebo s focením trochu přibrzdit, nabrat dech a pak se do toho zase vrhnout. Měla jsem období, kdy pro mne stylizované ateliérové focení bylo jako droga. Na několik let jsem kvůli tomu všechny své ostatní volnočasové aktivity zcela odstavila. Vlna se převalila a já nyní ateliér nechávám odpočívat. A vrhla jsem se na cestovatelskou fotografii. Jezdím, fotím a po návratu o tom píšu reportáže. Po několika knižně vydaných cestopisech teď píši už jen na web. Nicméně můj fotoateliér nyní dříme jen lehkým spánkem.

Když se zpětně podíváte na své první fotografie ve zdejší galerii, vidíte velký posun ve své tvorbě?

Na tento typ otázek se přeci vždy odpovídá: „To by měli posoudit jiní…“

Navštěvujete portál fotoaparat.cz i dnes?

Na fotoaparat.cz dnes již nahlédnu jen velmi sporadicky. Jsem hop anebo trop. Nerada dělám věci polovičatě. Několik let jsem na tomto portálu opravdu „žila“ a nyní to již pominulo. Moji kamarádi jsou povětšinou také pryč.

Co považujete za svůj největší úspěch ve fotografii?

Já si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť úspěšná. Fotím si pro radost a díky vybavení, které mám, jsou mé fotky kvalitnější než ty, které pořizují lidé na mobily. Ale mluvit o úspěchu?

Co byste vzkázala příznivcům fotografie a fotoaparat.cz?

Jako ženská jim vzkazuji, ať se tolik netrápí s technikou a u snímku upřednostní spíše náladu, nápad, kouzlo okamžiku. A na fotoaparat.cz ať komunikují, navzájem si komentují fotografie a nebojí se zeptat těch zkušenějších.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů.