Martin Stranka - Obrázky z hlavy

Člověk tvoří proto, protože hledá nějakou rovnováhu, ventil, potřebuje se vyjádřit. Pokud to nejde slovy, tak to může jít skrze tvorbu, skrze fotku. Slova znásilňují myšlenky. Vysvětlovat lze matematiku, fyziku a tyhle exaktní vědy. Ale umění se cítí, vnímá a není třeba jej vysvětlovat. Nejednou se mi stalo, že na vernisáži po mně pořadatel chtěl, abych o fotkách, které vystavuji, mluvil konkrétně. Já jsem ale odmítl. Neznamená to, že jsem uzavřený, jsem docela extrovertní člověk. Ale v tomhle směru si připadám jako nahý a necítím potřebu lidem popisovat podstatu té konkrétní fotky. Proč někomu podsouvat moje pocity, mojí představu? Ať ta fotka na lidi působí sama o sobě, ty fotky jsou o emocích a všichni máme emoce podobné... říká Martin Stranka

Martine, jak se nazývá žánr, kterým se zabýváš?

Škatulky, kategorie, to moc nemusím. Ale pojďme si o tom povídat. Mě to totiž samotného zajímá, co je to za žánr. Když posílám například fotky do soutěží, tak obsahují kategorie typu fine art, a tak podobně. Kategorii fine art se asi moje tvorba přibližuje nejvíce. Snažím se na svých snímcích zachytit jakousi poetickou krásu, symboliku v kombinaci s nějakou hutnější emocí. Někdo fotí makro, někdo fotí přírodu, někdo architekturu, ale co konkrétně fotím já, opravdu nevím. Je to možná jistá forma portrétu, protože na všech mých snímcích jsou lidé. Na druhou stranu je to možná trošku surrealistický pohled na svět. Ale já tvrdím, že surrealistickou fotku nedělám, všechny ty fotografie jsou totiž moje vlastní realita. Z mého pohledu je to, co fotím, naprosto reálná věc. Z pohledu ostatních to mohou být dost nereálné scény. Vybavuji si malířku Fridu Kahlo, která malovala své autoportréty s širokým obočím, byla to tuším Mexičanka. Její tvorbu všichni tlačili do kategorie surrealistický portrét. Ji samotnou to velmi pobuřovalo, ona tvrdila, že to je její vlastní realita, že nejde o surrealismus.

Víš, hledala jsem název žánru, kterým se zabýváš a já jsem ho prostě nenašla.

Konkrétní šuplík, kam bych mou tvorbu zařadil, ti asi neřeknu. A já se ptám, proč lidé mají potřebu vše škatulkovat? Protože je to pak uchopitelnější? Je to pochopitelnější? A já mám možná rád tu volnost, fantazii, volný pohled na tvorbu. Takže to může být fantasy? Fantasy je pro mě Pán prstenů (směje se Martin). V mé tvorbě vidím několik kombinací žánrů. Pro mě osobně jsou moje fotky forma deníku. Pro mě osobně to klidně může být dokument mého vlastního vidění, a najednou jsme u dokumentu. Ale samozřejmě já vím, jak je celosvětově vnímán dokument a vím, jak vypadá dokument, je to něco co neprochází postprodukcí, co se neupravuje a zobrazuje to čirou realitu. Ale moje fotky jsou pro mne také realita. Opravdu se neodvážím zaškatulkovat to, co fotím, protože polovina lidí by si stejně řekla, že to k tomu vůbec nesedí.

Ty vlastně do svých snímků promítáš svoje nitro a myšlenky? 

Zcela a úplně, ano. Je to, dá se říci, realizace vlastního vnitřního světa. Když se mne lidé ptají, co dělám, řeknu, že fotím. A pak se zeptají „A co fotíš?“, a to je pro mě náraz do zdi, protože nejsem schopen to lidem ani popsat. V ten moment beru do ruky telefon a lidem své fotky ukazuji, aby měli představu, co vlastně fotím. A takhle to dělám už skoro deset let. Když se snažím o popis, řeknu, že jsou to lidé zasazení ve snovém prostředí, ale v reálném světě. Když lidem ukážu fotky, které fotím, tak řeknou „Jo tak tohle fotíš!“, a sami nejsou schopní pojmenovat, co to je.

Jak dlouho ti trvá realizace jedné fotky?

Například fotka s mrtvým ptákem v dlani, tak celé i s focením a postprodukcí to trvalo tak dvě hodiny. Tam šlo o okamžik, kdy jsem zachytil mrtvého ptáka tak, jak jsem si přál a postproces bylo pouze převedení fotky do černobílé škály.

Pak jsou ale také fotografie, které procházejí velkou postprodukcí, a to může trvat řádově i měsíce. Musím se postupně dopracovat ke scénám, které v reálném světě třeba ani neexistují a já je musím vytvořit. Nepracuji na té fotce denně osm hodin od rána do večera jeden měsíc, to určitě ne. Ale když to vezmu od počáteční myšlenky, která mne napadne, přes shánění lidí, míst, prvků, až po moment, kdy vypnu photoshop a fotka je hotová a můžu jí zařadit do portfolia, tak to může trvat průměrně třeba jeden měsíc. A jsou věci, ke kterým se vracím třeba po půl roce. Rozdělám fotku jako obraz, pracuji na ní, pak s prací na fotce přestanu, jelikož nejsem schopný pokračovat, a pak tu fotku najdu ve složce, rozdělanou, nedokončenou, vrátím se k ní s jiným stavem mysli a dokončím ji. Ale více méně vznik mých fotek je poměrně dlouhodobý proces.

Můžeš mi přiblížit vznik jedné konkrétní fotky od zrození nápadu přes realizaci a zpracování?

Vybral jsem fotku s malým srnečkem. Tohle byla první fotka, kde jsem začal pracovat s více objekty, než s jedním člověkem. K focení se zvířaty jsem se dostal přes kamaráda, který fotil koně, dnes už fotí podobné fineartové věci jako já. Tenkrát mi v diskusi řekl o své známé, která má na farmě různá i divoká zvířata. Mě na fotce nebaví taková klasická domestikovaná zvířata, jako je kůň, kráva, pes nebo kočka. Ale vždycky mě bavil kontrast mezi člověkem, tou jeho umírněností a zemitostí, oproti tomu divokému zvířeti, které není až tak úplně ochočitelné. Člověk je celkem stádoidní, je takovou ovečkou ve stádě, zvláště pak ve městě. Moje představa toho fotit malého divokého srnečka byla taková, že ho nebude ani možné vyfotit, že se bude schovávat, a že bude utíkat.

Realita byla ale úplně jiná. Byl jsem v šoku, když jsem přijel s kamarádem na farmu a přišla nás uvítat mladá žena v náručí s dítětem a po boku s cupitajícím malým srncem. Já špatně vidím na dálku, takže jsem si nejdřív myslel, že po boku té paní jde pes, až pak jsem si všiml, že je to malý srnec. Nevěřil jsem vlastním očím. Toho srnce zachránili a on se nechal takhle ochočit. Spousta lidí si ale myslí, že srnec na fotce je buď vycpaný, nebo je pod práškama. Ale je to absolutně živý srnec. Na facebooku mám fotku, kde toho srnce krmím z ruky a kde lidé mohou vidět, že byl opravdu živý. Tohle pro mne byl start série fotografií s člověkem v kombinaci s divokým zvířetem. A je to zatím jedna z mých nejúspěšnějších sérií fotek. Zůstal jsem u scén velkých otevřených prostorů, kam jsem dosadil zvíře v kombinaci s člověkem. Je to vlastně jakýsi únik z městského života, ve kterém žiji už pár desítek let. Vnímám, že fotky se zvířaty mají obrovský úspěch a smršť zpráv od lidí a galerií po uveřejnění této fotografie na sociálních sítích byla až dechberoucí. Do fotek se zvířatama jsem se opravdu zamiloval. Už mi těch zvířat ale moc nezbývá. Jelen, srna a liška jsou pro mě poetická zvířata. Někdo mi dokonce nabízel nafotit si vlka, na to se chystám.

Jak jsi vybral modela k této fotce?

Slovo model je trošku zavádějící. Pod tím slovem si spousta lidí představí profesionální modely a modelky. Já pracuji jenom s mými přáteli. Jsou to mí stávající přátelé, nebo lidi, kteří se díky focení stali mými přáteli. Pro mě je to mnohem osobnější rovina, než abych fotil s lidmi, pro které by to byl jenom byznys. Focení si vždy užívám a věřím tomu, že si ho užívají i ostatní. Na zhruba osmdesáti procentech mých fotografií jsou lidé otočení zády k fotoaparátu, nebo jsou v póze, kdy jim není vidět do tváře. Na fotkách mě anonymita prostě baví. Ačkoliv ten model zde na fotce se srncem je velmi sympatický a hezký mladý muž, tak to při focení pro mne nehraje roli. Dokonce je to člověk, který se pokusil o sebevraždu, naštěstí se mu to nepovedlo. Bude to asi znít zvláštně, ale i tohle je pro mne obrovská přidaná hodnota snímku. Já toho člověka znám, vím, co si prožil a já s těmi pocity můžu ve fotce dál pracovat. Vím, co za tím je, téměř nikdo jiný to neví a není ani důvod, aby to všichni věděli. Nerozebírám to s posluchači na přednáškách, že na tom a tom snímku je člověk, který prožil to či ono. Když ti ale takovouhle věc odtajním, najednou tu fotku budeš vidět úplně jinak. V těch fotkách je v podstatě obrovská osobní zkušenost s těmi danými lidmi. A teď, když jsem ti tohle řekl, tak mi řekni, co je tohle za kategorii? Kdyby to mělo kategorii, bylo by to možná obrovsky svazující. Do těch fotek schovávám často nevědomky věci, jako do svého deníku. Jsou to prostě obrázky, obrázky z hlavy (směje se Martin).

Když jste přijeli na místo focení, jak to probíhalo?

Snadněji, než jsem myslel. Mladého srnce jsem nemusel nahánět, nebyl plachý a neutíkal. Z toho, jak budu to divoké zvíře fotit, jsem měl opravdu strach, vzal jsem si s sebou pro jistotu teleobjektiv. Tomu srnci vůbec nevadil lidský kontakt a stačilo jen počkat na ten správný moment.

Takže ty sis vybral stanoviště, odkud budeš fotit, model se posadil k tobě zády a ty jsi čekal, až k němu srnec přijde?

Ano, vybrali jsme místo na kraji lesa a čekali jsme.

Měl model v ruce něco dobrého, na co srnce nalákal?

V ruce nic dobrého neměl, ten srnec je tak dobře krmený, že by mu to bylo úplně jedno. Ale měl jsem s sebou kamaráda, který mi pomáhal a majitelka farmy na srnečka volala, aby se podíval směrem, jakým jsem potřeboval. Na ten správný moment jsem si zkrátka počkal. Hrálo nám do karet i to, že zrovna zapadalo slunce. To je ten moment, kdy si říkáš, že to prostě musí vyjít. A vyšlo to.

Jak pak zpracováváš fotografie?

S fotkou základně nejdřív pracuji v Adobe Lightroom, udělám korekce objektivu, chromatických vad a tak dále. V Lightroomu strávím tak pět až deset minut. Pak pokračuji několikadenní postprodukcí ve Photoshopu.

V čem tkví tajemství úspěchu fotografa podle tebe?

Být sám sebou. Já vím, že to je možná už fráze. Ale nemyslím si, že je tak prázdná, jak se zdá být. Být sám sebou, v tom se skrývá tvořit co nejryzejší tvorbu. Budeme-li se snažit kopírovat někoho jiného, už to není něco, co by vycházelo z nás samotných. Budeme vytvářet něco, co je líbivé, nějaký mainstream a přizpůsobovat se nějakému trendu nebo proudu. Z pohledu tvorby je asi nejuspokojivější ta cesta vlastní ryzí tvorby. Občas dostávám e-maily, ve kterých mi někdo píše: „Koupil jsem si foťák, kde mám začít? Co mám fotit?“ Na to ale neexistuje žádný manuál. Neexistuje žádná jediná správná cesta nebo jediný správný postup, jak dojít k nějakému úspěchu. Já říkám, dělejte to, co vás baví, protože když budete dělat to, co vás baví, budete to dělat často. A když něco děláte často, budete to dělat stále lépe a lépe. A když to budete dělat lépe a lépe, jednou v tom budete třeba nejlepší. A pokud budete nejlepší, tak o vás někdo projeví zájem. Galerie, klienti, sběratelé umění a tak dále. Podle mě je ta cesta v tom, dělat to, co má člověk prostě rád. Je to velice prosté. Pokud budete dělat fotku pro peníze, tak to je velmi krátkozraké a myslím si, že to je slepá ulička. Prostě být sám sebou a třeba nepochopen okolím, to je právě ta unikátnost. Ten rukopis, který pak vznikne, je pro fotografa asi to nejcennější. Jsou fotografové, kteří mají tak silný rukopis, že jejich fotku každý pozná. Když vidíte napodobeninu Jana Saudka, řeknete si, že to je klasická saudkovina. A to je to, co vyhrává. Ten člověk má velmi silný rukopis. Ta cesta tedy vede tudy, vlastním stylem. Nemůžu říct, že dosažení úspěchu se stalo úplně samo, bylo to samozřejmě mým přičiněním, mou vlastní tvorbou.

Jaké uplatnění tvoje fotky nachází? Obálky knížek, interiéry?

Je to typ fotografie, která často nalézá uplatnění, které zmiňuješ. Obal hudebního alba, obal knížky, ty fotky fungují velmi dobře i jako tisky na výstavách a v interiérech. Já obdivuji lidi, kteří umí dělat skvělou fashion fotku, ale zase s takovou fotkou se dají hůře dělat výstavy. Fashion fotka se taky nepoužívá jako obal knihy nebo hudebního alba. Čtvercový formát mých fotek možná nabádá k použití na hudební album, u obálek knih se pak musí sáhnout k ořezu fotky. Také jsem zjistil, že moje fotky jsou na obaly knih téměř ideální, je tam vždy spousta prostoru na typografii – názvy knih a alb. Ale není to nic, co by bylo dělané záměrně. Nikdy nedělám fotku s tím, že by mohla být použita jako obálka alba či knihy. Je to shoda okolností, která mi hraje do karet. Úspěch v životě je častokrát souhra okolností a náhod.

Komerční zakázky jsou podobného charakteru jako tvoje osobní tvorba, nebo je to něco úplně jiného?

Jsem velmi vděčný za to, že mě nikdo netlačí k tomu, dělat něco jiného, než to, co je mi blízké, ani v té komerční tvorbě. Když mě klient osloví, tak mne většinou oslovuje proto, protože viděl moje fotky. A pokud viděl moje fotky, tak ví, co zřejmě chce. Také se mi stalo, že klient viděl moje fotky, já zpracoval zakázku v mém stylu a klient nebyl nakonec spokojený. Ale to se mi stalo naštěstí jenom jednou. Samozřejmě to byla pro mne zkušenost a předem musím opravdu vše do detailu vykomunikovat. Já přece taky nemůžu jít za cukrářem, aby mi udělal svíčkovou. Už nějakou dobu si ode mne kupuje fotky Národní divadlo pro své plakáty. Od tohoto roku si mne pustili blíže k tělu a dělám pro balet Národního divadla a Státní operu konkrétní plakáty. A to je super, je to velmi kreativní práce. Teď jsme dokončili vizuál pro Malou mořskou vílu od Andersena, a celé je to laděné ve stylu který dělám. Nechali mi úplně volnou ruku. Jsem za to opravdu vděčný, nemusím dělat něco, v čem se necítím dobře a třeba to ani neumím. Fotil jsem scénu v nádherném obrovském sálu Jiřího Kyliána ze šestnáctého století, který spadá pod Národní divadlo. Trámy v tomto sálu, střecha a krovy byly potírané býčí krví, opravdu epické místo. K tomu mi propůjčili úžasnou baletku a baleťáka, představitele pohádky Malá mořská víla. Skákali a padali, byli neskutečně disciplinovaní. Načrtl jsem jim, jak bych si to celé představoval, byli pro. Když jsem si vymyslel, že budou skákat z několika metrů, byli naprosto nadšení. Osm hodin jsme fotili, bylo to úžasný.

Jaké máš rád světlo? Máš rád denní světlo, nebo ateliérové záblesky?

Musím říci, že si rád pomáhám umělým světlem a rád experimentuji. Baví mě hrát si se světlem a se stínama, fotografii to dodává obrovskou hloubku. O čem jiném je fotka, než o světle a o stínech? Mám zábleskové světlo s výkonem 600 WS. Ale samozřejmě denní světlo je denní světlo. Když fotograf vychytá dobrou denní dobu a dobré světlo, tak si tím zábleskem jenom trochu pomůže a scénu přibleskne, aby neměl třeba tolik práce v postprodukci. Když už jsem zmiňoval focení na plakát Malé mořské víly, tak když jsme fotili v sále Jana Kyliána, bylo tam i denní světlo, ale pohyby baleťáků při skocích byly tak rychlé, že nebylo možné se spolehnout pouze na denní světlo. Takže jsem potřeboval vysokorychlos­tní blesk.

Kde se inspiruješ?

Funguju na elementárních principech. Nevyhledávám záměrně nějaké vyhrocené situace, ani dramatické scény. Moje mysl je tak trošku „chorá“ v dobrém slova smyslu, je inspirací sama pro sebe. Jsem člověk, který ráno vstane, ihned zapínám počítač a pouštím hudbu. A hudbu vypínám přesně v momentě, kdy jdu spát. Prostor, kde bydlím, je ateliér i bydlení dohromady a ta hudba je neustálý podkres celého dne a v momentě tvoření fotek je pro mě hudba absolutně nezbytná. Neumím si představit tvořit bez hudebního doprovodu.

A jak to děláš venku?

To je dobrá otázka. Venku si často nevybereš a mnohdy tam prostor pro hudbu není. Venku jsem rád v prostředí přírody, kde je ticho a klid, což je k nezaplacení. Být venku v přírodě, v lese je inspirace samo o sobě, ačkoli to zní velmi jednoduše. Sednu si, opřu se o strom a třeba tři hodiny nedělám vůbec nic, jenom jsem, a to stačí. Samozřejmě tohle dělám, když jdu do přírody sám, ne za účelem focení. 

Děkujeme za rozhovor!

   

http://www.martinstranka.com

     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • ferda64
    ferda64
    01.05.2017 20:00

    A já jsem si myslel, že jsem nějaký exot, když pro správné rozpoložení a fotografické vidění světa potřebuju správnou hudbu, která mou neuspořádanou mysl přeladí, a vidím, že nejsem sám.
    Bez té správné hudby vidím svět kolem moc realisticky, bez nálady. Teprve hudba ve mě probudí schopnost "vidět neviditelné" skrze objektiv.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (1)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Články v sérii:

Další články ze série

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace