Jan Šibík - Street fotografie

Honzo, jak bys definoval street fotografii?

Street foto je v podstatě banalita, člověk chodí po ulici a fotí momentky. Ale to neznamená, že to nemůžou být skvělé fotky. Většinou se zde nepracuje se souborem, takže nejde o nic hlubšího, jako třeba u reportážní fotografie. Každému bych ovšem doporučoval věnovat se i street fotografii, protože to člověka naučí vidět různé situace a vyfotografovat je. Je to, dá se říci, takový trénink. Většina z nás tráví nejvíce času převážně ve městech, ať už ve městě bydlíme, nebo někam cestujeme. Street fotografie se tímto tedy přímo nabízí. Podle mě street fotografie nejde moc do hloubky, ale je to skvělý trénink. Pro mě je to zároveň odreagování a zábava.

Takže ty takhle také trénuješ?

Ano. A dokonce mám dvojí podobu tréninku. Věnuji se street fotografii i v zahraničí. Tady v Praze street foto fotím většinou mobilním telefonem.

Proč mobilem?

Prvním důvodem bylo rozšířit nabídku workshopů. Vím, že je u nás obrovský zájem o focení mobilem, že je to populární, takže to má potenciál. Věděl jsem, že když nabídnu lidem naučit je fotit mobilem, získám nové klienty, jiné než kteří fotí zrcadlovkou. Také jsem začal sledovat zahraniční fotografy, kteří fotí mobilem a je opravdu zajímavé, kolik světově známých fotografů někdy sáhne po mobilu. Ne, že by mobilní telefon vyměnili za fotoaparát. Někdy ho ale použijí a překvapilo mě, jak skvělé fotky mobilem dokáží udělat. Jsou zde dvě věci, ze kterých se dá těžit a obě jsou naprosto jasné. Ta první je, že mobilní telefon má člověk vždy u sebe na rozdíl od foťáku a druhá je ta nenápadnost při focení. Když fotíš fotoaparátem, jsi pro lidi fotograf. Ale když fotíš mobilem, tak pro lidi nejsi fotograf. To je obrovská výhoda.

A když pak narazíš na nějakou opravdu pěknou scénu, není ti líto že jsi jí zachytil „jenom“ mobilem?

Právě proto mobilem fotím většinou jenom street foto. Když jedu fotit nějaké důležité téma do zahraničí, třeba uprchlíky, tak na mobil téměř nesáhnu. Právě z toho důvodu, aby mi nebylo líto, že jsem přišel o parádní fotku. 

Máš raději reportáž, nebo street foto?

Já myslím že se to společně prolíná. Nevidím zde zas tak velké rozdíly. Street foto je zároveň reportáž. A reportážní fotky můžou být street foto. Nevidím v tom zásadní rozdíl.

Ale na street fotky ti nevadí použít mobilní telefon a na důležitou reportáž bys mobil nepoužil. 

Nechci mluvit kategoricky, jako že bych nikdy nepoužil mobilní telefon na reportáž. Když fotím nějaké důležité téma, jako třeba uprchlíky, kterým se věnuji již rok a byl jsem za nimi tak devětkrát v zahraničí, tak tam je potenciál výstavy nebo knihy. A vím, že kdyby do mých souborů reportážních fotek najednou vstoupily fotky z mobilu, tak by to nebylo kompatibilní. Když jsem reportáže začal dělat zrcadlovkou, tak v tom chci pokračovat, to je ten důvod. Ale když fotím tady po Praze, třeba na Staroměstském náměstí, na Karlově mostě nebo podél náplavky, tak tam mě nenapadne vzít si s sebou zrcadlovku, tam celou dobu fotím mobilem. A je dost pravděpodobné, že v budoucnu udělám malou knížku třeba s názvem Jan Šibík mobilem… Prostě ty fotky z mobilu a zrcadlovky nechci míchat.

Je street focení náročné na zkušenosti fotografa?

Ano, jako každý žánr. Jakékoliv focení je náročné. Já mám takovou svojí větu, že fotografování bolí. Bolí, protože dělat dobré fotky je sakra obtížné. Musíš tomu hodně obětovat, nejenom peníze, volný čas, ale musíš být schopná vstát ve čtyři hodiny ráno kvůli světlu, které fotkám velmi pomáhá.

Ne každý na ulici se chce fotografovat, někteří lidé mohou reagovat agresivně, stává se ti to? A jak to řešíš?

Stává, a je to pro mě úsměvné. Mnohem častěji mi někdo vynadá v Praze na Václaváku, než někde v uprchlickém táboře, kde situace jsou na hraně, kde lidé bojují o život a přicházejí o své nejbližší. Ti by měli stokrát větší právo mi zakázat fotit. Přitom tam se to většinou nestává.

Paradoxně mi lidé nadávají a zakazují fotit u věcí, které jsou zcela bezvýznamné. Lidé jsou přesvědčeni, že na ulici k focení potřebuji jejich souhlas, ale to není pravda. Když je nějakým způsobem fotkou neponížím, nebo když tou fotkou neuvedu v omyl, například tak, že bych fotku nějaké slečny použil ke článku o prostituci v Praze, tak fotografovat na ulici mohu kohokoli i bez jeho souhlasu. Nesmím fotografii z ulice použít samozřejmě také pro reklamní účely. Ale 95% lidí je přesvědčeno, že jejich souhlas potřebuji. Někdy se jim to snažím vysvětlit, ale většinou to nemá smysl. Paradoxní je, že když oni sami fotí svou manželku nebo děti, tak v záběru mají spoustu dalších lidí, ale to si neuvědomují. Když je na to upozorním, že jim vadí, že je fotografuji, ale před chvílí fotili své dítě a v záběru jsem byl i já, tak řeknou, že to je něco jiného, že fotili své dítě. Je to přehnané hájení naší svobody západní civilizace. Je to úsměvné, protože to co sami ti lidé kritizují, tak to samé často porušují. Já se samozřejmě lidí na ulici neptám na to jestli je smím fotit. Podle mě se nedá udělat dobrá fotka, pokud se lidí zeptáš, jestli je můžeš fotit. Můžu se zeptat nějaké rodiny, jestli můžu v jejich rodině fotit. Řeknou buď ano, nebo ne. Ale nemůžu se ptát před každým focením na ulici. Navíc u street fotografie jde o jednotlivé momentky jednotlivých lidí, které potkávám. Když bych se ptal, tak část lidí ti řekne, že ne a druhá část se postaví do pozoru. Obě varianty jsou téměř nepoužitelné. Při workshopech lidem říkám takovou radu: Snažte se být co nejrychlejší a co nejnenápadnější. Když fotím mobilem, tak teď jsou velmi populární tyčky na selfie. Je to obrovská kašpárna, každý chce být někde vyfocen u památek a podobně. Ale fotograf to může využít ve svůj prospěch. Můžeš sehrát komedii, že fotíš sama sebe a můžeš se dostat k lidem velice blízko. Každý je přesvědčen, že fotíš svoje selfie a vůbec netuší, že fotíš je. Takže tohle je například velká výhoda mobilu.

A jsou různé další triky, které se dají u street focení použít. U malých zrcadlovek zase můžeš zapnout náhled na displej, vidět jak záběr bude vypadat a přitom dělat, že se díváš jinam. Ti lidé si nejsou jistí jestli je fotíš a tím je zmateš.

Představ si situaci, chlap si vyjde s milenkou, ty je vyfotíš a vyvěsíš na svůj Facebook. Oni fotku uvidí, mohou z toho dělat nějaký problém? 

Nemůžou dělat žádné problémy. Vyfotil jsem je na veřejném prostranství a tou fotkou jsem neuvedl v omyl. Zatím je to takhle, ale samozřejmě tiskový zákon se může změnit. Například v Maďarsku byl před dvěma lety tiskový zákon změněn. Bez souhlasu lidí je zákázáno fotografovat lidi na ulicích. Já jsem tehdy měl mít v Maďarsku workshop a tak jsem volal fotografům do Maďarska, jestli tam vůbec budu moci fotit. Oni mi řekli, že premiér Orbán chtěl mít pod kontrolou to, aby novináři nemohli fotit policii při zásahu, a tímto se to schovalo pod tento zákon. Od té doby jsem byl v Maďarsku dvakrát, a fotí se tam lépe než v Praze. Nikdo mi tam neřekl za celou dobu ani slovo, měl jsem tam dva týdenní workshopy. 

Jak ke street focení přistupovat? Jak udělat pěknou fotku? 

Trénovat pohotovost, trénovat nenápadnost a funguje tady samozřejmě tak, jako u jiných fotografií, hlavně světlo. Ale pohotovost a nenápadnost jsou podle mě dva nejdůležitější faktory, jak být úspěšný ve street fotografii. Myslím si, že street fotografie by měl být především trénink. Fotografové kteří chtějí aby u jejich street focení byl nějaký progres, tak by měli po nějaké době začít hledat určité téma na ulici. Když pak fotky skládáš do jednoho souboru a máš téma, vyjádříš tím mnohem více, než mnoha různými fotkami. Když jsou dobrý fotky a něco s nimi odvyprávíš, bude to daleko výraznější a působivější, než když nafotíš jednotlivé různé momentky, i když ty momentky budou samy o sobě pěkné.

Jaké situace či lidé tě na ulici nejvíce zaujmou při focení?

Ti, kteří se nějak odlišují od většinového průměru. Rád fotím staré lidi, rád fotím děti. Ale u dětí člověk stále lavíruje na hraně kýče. Sama o sobě zajímavá tvář nějaké devadesátileté babičky však ještě nic neznamená. Vždy při workshopu říkám, že to potřebuje něco navíc, něco k tomu přidat. K zajímavé babičce hledám ještě něco do záběru, aby vznikla zajímavá situace. Hledám tedy zajímavé lidi, a řekl bych že mě hodně přitahují i outsideři, lidé z okraje společnosti. Ale samo o sobě to nic moc neřekne, je třeba k tomu ještě něco přidat, svůj pohled, kontrast, něco, při čem vznikne na snímku nějaký paradox.

Kde můžeme vidět tvoje street fotografie?

Mám spoustu fotek z mobilu z ulice, které dávám pravidelně na Instagram. V rámci workshopů například často chodím na Karlův most, kde jsem si vybral téma žebráků na Karlově mostě. O tomto tématu vyšla dokonce dvanáctistránková reportáž v magazínu Reportér. To jsem žebráky fotil celý rok, ráno, v noci, na sněhu, v dešti. Většinou ale za tématy jezdím dál, do zahraničí. Hlavní témata v horizontu posledních let byly Arabské revoluce, uprchlická krize, válka na východní Ukrajině. Momentálně pracuji na tématu Luník 9, což je největší cikánské ghetto ve střední Evropě. Je tam velice obtížné fotografovat, ti lidé to nechtějí a jsou agresivní. Bez doprodovu nějakého člověka který u nich má respekt se tam nedá fotit. I v rámci zahraničních workshopů vždy hledám nějaké téma. Teď v říjnu budu mít workshop v Indii a v Kalkatě budu fotit téma rikšů. Už jsem toto téma fotil v Indii dvakrát. Dodnes je v Indii asi ještě dva tisíce rikšů. Chci aby si lidé, kteří už se mnou na nějakém zahraničním workshopu byli a mají téma street fotografie rádi, zkusili nějaké téma, a tím tématem budou právě rikšové.

web: www.sibik.cz

instagram: https://www.instagram.com/jansibik/