Fotografické sdělení VII - působení barev

  

Úloha barev v životě

O jedné z možných rolí, kterou hrají barvy v našem vnímání jsme se již letmo zmínili v třetím dílu, v kapitole Primární a sekundární význam sdělení, a sice v souvislosti se symbolikou barev (např. černá – barva smutku). Psychofyziologické působení barev na člověka bývá nazíráno z různých úhlů (např. z pohledu medicíny, psychologie, designu a bytové architektury, oděvní módy aj.) a v tomto směru tedy existuje řada rozmanitých tvrzení a teorií. Uvádí se např., že červená barva, zejména je-li jí mnoho, je rušivá a rozčilující, modrá a zelená uklidňuje, žlutá a oranžová vyvolávají radost, fialová a purpurová vytvářejí napětí apod. Podobně se traduje, že např. zelená a modrá se k sobě nehodí, zatímco doplňkové barvy navzájem ladí, nebo že geometrické obrazce jsou poněkud vzrušující a dokážou opticky klamat, ale působí čistě a moderně, a že květinové vzory jsou uklidňující a teplé, ale mohou působit i chaoticky atp., atp. Je však nepochybné, že ač si to zcela neuvědomujeme, barvy na nás působí často a významně. Uvědomíme si to především tehdy, když vidíme takové barvy, nebo takové jejich kombinace, na něž nejsme tak běžně zvyklí.

Z běžné zkušenosti jsme si zafixovali vnímat barvy ve vztahu k předmětům. Často předmětům přisuzujeme barvy jako jejich objektivní vlastnost a proto i podle barvy předmětu též často odhadujeme jeho vlastnosti (červené rajské jablko je zralé, zelené nezralé, hnědé jablko je shnilé, červené vejce je patrně nabarvené atp.). Barvu předmětu často i přeneseně používáme na nějakou obecnou vlastnost – protože nebe, moře či led (v silné vrstvě) se jeví jako modré, a oheň je většinou červený, oranžový, nebo žlutý, spojujeme si modrou s chladem, červenou a oranžovou s teplem. Není to ale asi tak zcela pravda – vezměme v úvahu např. to, že nejteplejší část plamene není ta červená, ale vlastně modrá, že studený sníh je přece bílý, nehledě na to, že vodní hladina bývá modrá díky odlesku modré oblohy v ní. Možná zde hrají roli i nějaké atavismy, zděděné po prapředcích.

Něco jiného než barva jako vlastnost předmětů je však barva jako taková (barvivo, pigment), jejíž použití si volí člověk libovolně sám (barva textilu, nátěr materiálu, barevný obraz, barevná úprava interiéru a předmětů denní potřeby). Dost obtížně se však běžně dosahuje úplného zrušení onoho výše zmíněného spojení barev s předměty z každodenní zkušenosti. To může být i zdrojem problémů při vnímání emotivního obrazového sdělení, protože spojení barvy s předměty máme podvědomě zafixováno velmi silně.

Při vědomé volbě barev se uplatní vztah konkrétního člověka k barvám. Tento vztah má kořeny v několika zdrojích: v již dříve zmíněném symbolickém působení barev, vyplývajícím ze společenských konvencí, dále v emocionálních vazbách, vzniklých (zejména v dětství a do jisté míry výchovou) přenosem z emocionálního zážitku s objektem určité barvy (např. zmíněné „teplé“ barvy ohně či zralých plodů, negativní bílá např. ze zážitku z lékařské ordinace ale naopak pozitivní bílá spojená s čistotou, svátečním ubrusem, vůní jasmínu apod.), pak přímé fyziologické působení, související se zrakovým ústrojím a příslušným mozkovým centrem zajišťujícím primární vyhodnocení zrakového vjemu (uklidňující a zraku příjemná je zelená, příp. modrá, dráždivá je červená, určité disharmonické kombinace barev jsou neseny nelibě, téměř tak výrazně jako v hudbě), a konečně zcela individuální působení, vyplývající z rozsahu a kvality praxe s barvami (malíř obrazů, grafik nebo i zahradník či lesník má např. vypěstovánu větší schopnost rozpoznávání a zapamatování barev a vytváří si k nim svůj „vlastní“ vztah).

Všechny tyto vlivy se uplatňují u každého jinak, jinou měrou a v závislosti na řadě dalších okolností. Proto nelze jednoznačně a jednoduše definovat, že určité barvy působí tak nebo tak. Každý člověk však má, resp. přejímá určité názory na barvy, jejich kombinace a použitelnost, tzv. barvonázor (např. v úpravě svého bytu, v oblékání apod.) a dodržuje nebo ctí určitou barevnou morálku (dobové konvence), alespoň v některých oblastech (např. v úpravě veřejných nebo veřejnosti viditelných prostor a objektů, např. barvě plotů, oken, fasád apod.)

Barvy ve fotografii

Barvy v praktickém životě sice denně vidíme, ale většinou se nad nimi příliš nezamýšlíme. Kupodivu ale barvy na fotografickém snímku vnímáme mnohem pozorněji. Koneckonců i černobílý snímek prohlížíme s jistou dávkou pozornosti, mj. právě proto, že jde o zcela zřetelně ohraničený (okrajem fotografie) prostor sdělení. Podobně jako v černobílé fotografii hrají hlavní úlohu linie a tvary, v barevné fotografii jsou to právě barvy, které nejsilněji působí na diváka. Věnování značné pozornosti barvám souvisí s procesem analyzováním obrazu a s nápadností („vtíravostí“) některých barev (někdy může být divákův pohled dokonce jaksi „magicky“ přitahován k určitému barevnému objektu, a to i na „úkor“ jeho věcného významu). Dále to souvisí i s tím, že z praxe podvědomě tušíme, že barva v sobě zpravidla nese důležitou informaci o zobrazeném předmětu. Jak jsme již dříve rozebírali (v druhém a třetím dílu), divák se při prohlížení fotografie (především té černobílé) snaží hlavně najít význam, obvykle teprve pak zjišťuje (a připouští) i emocionální účin. To vyplývá z toho, že u fotografie je v mysli mnohého diváka silně zafixováno, že fotografie je poměrně velmi věrný obraz skutečnosti (tedy zafixováno mnohem více než např. u obrazů, grafik, soch apod.)

K takovému vnímání fotografií dochází přesto, že dnes již každý dost dobře ví, že to co vidí na fotografii (tedy i na převážně informativní fotografii, např. v časopise nebo v novinách), možná nemusí zcela skutečnosti odpovídat (vzhledem k dnešním relativně snadným možnostem digitálních úprav fotografického obrazu). Vůbec nemáme v úmyslu podsouvat snad novinářské obci nějaké záměrné manipulace s fotografiemi, jen bychom chtěli poukázat na to, že nejsledovanější „obrázkové“ sdělovací prostředky (zejména televize, ale i tisk) působí často a opakovaně tak sugestivně, že zpravidla až příliš nekriticky obrazové informace přejímáme (a proč ne, že – vždyť máme zato, že podávat objektivní pravdivé informace je přece jejich úkolem !) Postupně si však stále více lidí uvědomuje, že formulace jako „vždyť to bylo v televizi“, nebo „vždyť tam k tomu byly fotky“, mnohdy nemusí být argumentem dokládajícím naprostou pravdivost (nejednostrannost) sdělení.

Barvy na fotografii jsou samozřejmě vnímány v souvislosti se zobrazenými objekty (předměty). Podle vztahu mezi úlohou objektů (tj. věcí včetně jejich tvarů) a úlohou barev je možné se v barevné fotografii posouvat od sdělení čistě informativního až po přímo působící sdělení emotivní – lze pak uvést tyto typické případy:

a) informativní sdělení (popis skutečnosti) – sice jako barevný snímek, přičemž by ale byl možný i nebarevný a to bez významné ztráty informací (některé technické fotografie, např. vzhled automobilu apod.),

Nůžky Nůžky Nůžky Nůžky
b) informativní sdělení (popis skutečnosti) – které by však na nebarevné fotografii ztratilo mnoho ze své informativní hodnoty (barevná fotografie technická, vědecká, lékařská, přírodovědná aj. – např. vzhled zařízení, živočicha nebo jeho orgánu apod.),
Levandule Levandule Levandule Levandule

c) emotivní sdělení významové, tj. s využitím věcného charakteru barevné skutečnosti – rekvizity (např. fotografie emotivně aktivního objektu, u nějž barvy hrají hlavní nebo důležitou úlohu – buď jako barva nosné „nálady“ nebo „atmosféry“ snímku, vyjádřená prostřednictvím jeho převládajících barev, např. barev oblohy, moře, lesů, mlhy, ohně, dýmu, aj. a nebo jako působivé barevné kombinace objektů nebo v rámci objektu),

Oheň

Oheň

d) emotivní sdělení přímé, tj. barevná kreace nevycházející z věcného významu barevné skutečnosti – rekvizity (např. barevná abstrakce, autorská stylizace apod.)

Pro lepší ilustraci by zde asi dobře posloužila slova malíře Pabla Picassa (z knihy Francoise Gilotové a Carltona Lake: Život s Picassem), kterými vysvětloval svůj právě vytvářený obraz: „…Je to malířský nápad. Málo záleží na tom, zda ze základního prvku se stane sklenice nebo láhev. To je pouhý detail… To, co teď vidíte, je základní prvek: skvrna zelené, výpad fialové a tahle černá čára, která je spojuje. Tyhle prvky zápolí mezi sebou, všude je samá pleticha… Kromě boje mezi tvary zelené a fialové ještě probíhá boj mezi samotnými barvami…“.

Vůně levandule

Vůně levandule

Z toho všeho ovšem plyne, že před vznikem každé barevné fotografie by autor měl mít zcela jasno v tom, co především chce sdělit nebo vyjádřit a tedy i jakou úlohu v tom mají sehrát právě barvy.

Pro informativní fotografii je zachování vazby mezi barvami na fotografii a barvami a vlastnostmi originální předlohy velmi důležité. Mnohdy na fotografii právě díky barvě dobře poznáme materiál, prostorové vztahy a vlastnosti originálu (které by z černobílé fotografie zjistitelné nebyly, nebo jen s velkými obtížemi).

Naopak v emotivní fotografii, kde se projevuje autorova fantazie, resp. jeho výtvarné cítění, se tato vazba často nedodržuje, barvy a jejich kombinace nemusí být podřizovány jejich výskytu ve věcné realitě.

Při této příležitosti by bylo vhodné opět poukázat na „malířský“ přístup k barvám.

Uveďme proto jeden pohled na působení barev na diváka a na princip vzniku barevné harmonie, jak to vyjádřil Vasilij Kandinskij (1866–1944), ruský malíř a významný teoretik umění: „…Barva je klávesnicí. Oko je paličkou. Duše je piánem, se svými mnohými strunami. Umělec je tou rukou, jež rozezní duši pomocí té či oné klávesy…“.

V souladu s našimi kořeny vztahu k barvám (uvedenými v předchozí kapitole) uplatňují se u barev ve fotografii tyto čtyři základní principy působení:

  1. věcný – barva vyznačuje věcnou povahu předmětu(tráva je zelená, západ slunce je červený, skvrnitě hnědé železo je asi zrezavělé apod.)
  2. symbolický – vlastnost přiřazená barvě konvencí (např. bílé šaty nevěsty, smuteční nebo sváteční černá apod.)
  3. asociativně emotivní – působení barev je zde nepřímépřímé a je velmi rozmanité; pramení z individuálních emocionálních vazeb a vztahů, získaných opakovanou interakcí s barvami (již od dětství), včetně vlivů společenského prostředí (např. módy, reklamy, designu apod.)
  4. výtvarný – přímý účinek barvy (vč. vztahu barvy k další barvě), tj. bez ohledu na barvu nějaké věci; souvisí s „praxí“ s barvami a s fyziologií zraku (prolíná se s předchozím principem)

Informativní barevná fotografie využívá princip uvedený v bodě 1, příp. v bodě 2

Emotivní barevná fotografie cíleně využívá (jako efekt přímý) princip uvedený pod body 3 a 4, případně (jako efekt související s emocionálním obsahovým prvkem) také pod body 1 a 2

(Termín efekt byl objasněn již v druhém dílu seriálu v souvislosti s emotivním sdělením)

S barvami ve fotografii lze rozmanitě pracovat (a o to je vlastně barevná fotografická tvorba spíše složitější než fotografování ve škále monotónní – černobílé). Výše uvedené čtyři okruhy působení barev zpravidla můžeme různě kombinovat a současně je možné (pomocí stavby a skladby obrazu) i ovlivňovat podíl těchto čtyř okruhů ve výsledném sdělení. Používání barev má značný význam pro zřetelnost (čitelnost) a srozumitelnost fotografického obrazu, protože jejich pomocí lze přispět k dobrému rozlišení objektů a také k vyjádření prostoru. To je důležité hlavně u informativní fotografie, nicméně i emotivní fotografie z těchto možností práce s barvami často velice úspěšně těží.

Příště si povíme o skladbě fotografického obrazu se zvláštním přihlédnutím k barvám.

Použitá a doporučená literatura:

Baran, Ludvík: Barevný svět a jeho reprodukce ve fotografii, SPN (FAMU), Praha 1976
Kisselbach, Theo; Windisch, Hans: Nová škola fotografie, SNTL, Praha 1979
Šmok, J.; Pecák, J.; Tausk, P.: Barevná fotografie, SNTL, Praha 1975
Štulík, Václav; Tausk, Petr: Jak fotografovat, SNTL, Praha 1973
Tausk, Petr: Základy tvorivej farebnej fotografie, Osveta, Martin 1973
Zaoral, Zdeněk: Fotografujeme, Pěnkava Intermedia, Praha 1993

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram