Robert Vano - Portrét v přirozeném světle

Robert Vano, mistr ve svém oboru. Na workshopech, které jsou vždy zaplněné do posledního místa, učí náruživé fotografy, jak fotografovat portrét v přirozeném světle. Ještě nikdy však o tom, jak přesně fotografuje portréty, když svítí stvořitel, nemluvil tak konkrétně, jako v tomto rozhovoru. Takže, pokud to s portrétem myslíte vážně, doporučuji pozorně číst. A ač s Robertem vedu rozhovory pravidelně již více než pět let, opět mě dokázal něčím překvapit... A to tím, jak dostává portrétované lidi do té správné nálady.

Roberte, mám tady připravené otázky na téma Portrét v přirozeném světle. Fotografy tohle téma zajímá a žádný konkrétní článek od tebe k tomuto tématu není.

Ano, tak po tomhle článku už nikdo nebude chodit na moje workshopy… konstatuje Robert

Co fotograf k fotografování portrétů v přirozeném světle potřebuje? Co ty k focení tohoto typu portrétů používáš?

Na portréty v přirozeném světle potřebuji ten správný objektiv, který mi umožní fotit v jakémkoliv světle, tedy portrétní světelný objektiv. A potřebuji expozimetr, to je všechno.

Jaký objektiv používáš Roberte?

Objektiv na portréty, to je ohnisko 85mm a světelnost f1,4.

Proč používáš expozimetr?

Protože expozimetr měří světlo, které dopadá na fotografovaný objekt, a fotoaparát měří světlo, které se od objektu odráží. Abych zachytil člověka přesně tak, jak ho vidím, tak musím mít expozimetr. Nejsem mistr, abych hodnoty, které k fotografování konkrétního portrétu potřebuji, mohl uhádnout.

Podle naměřených hodnot na expozimetru si nastavíš všechny hodnoty na fotoaparátu v manuálním režimu? 

Ano, přesně tak.

Kdybys fotografoval portrét na prioritu clony, jak bude vypadat?

Nikdy bych portrét na prioritu clony nefotil. A proč? Protože mám zažitý svůj způsob, jak fotím. Tak jako bych nikdy neuvařil svíčkovou z kuřete, protože svíčková se dělá ze svíčkové. Takže když fotím portrét, měřím expozimetrem světlo, které na portrétovaného člověka dopadá. Určitě je možné fotit portrét na prioritu času nebo clony, ale já to tak nedělám. Když bych fotil na prioritu času nebo clony, tak světlo, které dopadá na portrétovaného, se musí odrazit a doputovat ke mně do foťáku. A čím déle to světlo jde, ztrácí svojí intenzitu, tak jako tvůj hlas, když na někoho voláš. Ty fotky by byly pořád stejný, a to by mě štvalo. Změřím si tedy světlo, nastavím foťák, a je to. Nemusím se dívat na displej, jestli fotka vyšla a říkat lidem, které fotím „vydržte, vydržte“ a přenastavovat foťák. Tohle můžeš dělat se svojí slečnou, ale profesionál tohle dělat nemůže. Každá minuta je třicet dolarů a nikdo nebude sedět a držet. A to, co vidíš na displeji foťáku, tak to není správně. Foťák totiž může být špatně nastavený a musíš to pak celé upravovat v RAWu, když máš třeba špatné nastavení vyvážení bílé. Pak fotograf týden sedí u počítače a upravuje fotky v RAWu, a všem říká, že fotí jenom v RAWu. Já nic nedělám, já změřím světlo, odfotím to a portrét je přesně tak, jak má být.

Takže ten portrét vyjde přesně tak, jak toho člověka v danou chvíli v daném světle vidíš?

Ano, přesně tak, jak ho vidím. My totiž vidíme světlo, které dopadá. Zatímco inteli­gentní foťák měří světlo, které se odráží. A když je tma, tak to foťák celé udělá světlé a vypadá to jako v nebi a nevypadá to tak, jak to ve skutečnosti je. A já fotím tak, jak to je. Tohle mě tak rozčiluje, protože všichni fotí na manuál a přitom nemají expozimetr. A furt tam něco šroubujou a říkaj lidem, ať počkaj. Wait, wait. Já nejsem žádný waiter, každá minuta mě stojí třicet dolarů, já nemůžu čekat, mně je sedmdesát, já musím rychle, mám málo času.

Roberte, jaké světlo je nejlepší? Kdy a kde fotit portrét?

Světlo je pořád nádherné, protože je od pána Boha, můžeš fotit stále. Jestli lidi nemůžou fotit pořád, tak mají špatný objektiv. Ale samozřejmě záleží na tom, kde člověk fotí. Pro mě je nejlepší světlo ráno, když vstávám. Brzy ráno se dá dvě tři hodiny po východu slunce skvěle fotit, anebo pak dvě tři hodiny před západem slunce. Ale když musím fotit přes den a je slunce, tak fotím ve stínu. Já nikdy nefotím přes den na slunci, na slunci se opaluji.

Jak moc záleží na výběru modelky nebo modela?

Ne vždy si můžeš vybrat. Ale když si můžeš vybrat, tak to je super. Pro mě je výběr modela či modelky velmi důležitý. Když jsem se ptal svého učitele pana Horsta, kdy budu mít dobrou fotku, tak mi řekl, že to je jednoduché. Budeš mít dobrou fotku, když budeš mít dobrou holku. Když budeš mít krásnou holku, tak budeš mít krásnou fotku. A když máš ošklivou holku, tak máš ošklivou fotku. A takhle to je, a můžeš fotit, jak chceš. Někdy fotograf cvaká, cvaká, má už osm set fotek a pořád ty fotky nejsou hezký, protože ta holka není hezká. Může cvakat třeba týden. Když je ta holka jako Quasimodo, pořád bude jako Quasimodo. A když fotíš krásnou holku, stačí jeden dva snímky, a máš krásnou fotku. Fotka není o tom, jak se člověk cítí, ale jak vypadá.

Je důležité vidění a talent fotografa?

Ano, ale myslím si, že u všech profesí se rodí jenom jedno procento lidí s přirozeným talentem od pána Boha, kteří se nemusí nic učit. Vše ostatní je o cvičení. To je jako když chodíš do posilovny. Když chodíš čtyři roky do posilovny a zvedáš činky, nemusíš myslet a narostou ti svaly. Stejné je to u fotografie, když nafotíš dva kinofilmy za den, tak máš 72 snímků, za rok máš 26 280 snímků a z toho se deset fotek určitě povede, i když náhodou. Takže taky nemusíš na nic myslet, ale musíš cvičit, cvičit, cvičit, je to o cvičení.

Jak rozvíjet své vidění ve fotografii?

Tím, že člověk cvičí. Čím více cvičí, tím více dělá chyb, a tím se naučí vidět a má stále lepší a lepší fotky. Každý má jiné otisky prstů a jiné myšlení v hlavě, takže každý vidí jinak. Na to není recept, jako není recept na to, jak být dobrý rodič.

Ale určité recepty přece jsou, třeba kompozice, která působí.

Já tohle neřeším, cvičím, cvičím, cvičím a deset fotek se povede, i když náhodou (směje se Robert). Co je dáno je rámování, a to nikdo neumí. Místo toho pořád řeší hloubku ostrosti a to tamto. Některé věci jsou samozřejmě dané, třeba když roku 1503 Leonardo posadil Mona Lisu k oknu a od té doby se nic nezměnilo. Kdyby lidi zalistovali do historie, tak tam je všechno napsáno. On rozdělil obraz na třetiny, řekl, že krásný je ten člověk, který má všechno souměrné. Ale takových lidí je málo. A lidé souhlasili. Souhlasili, že krásná hlava je oválná. Ale co když přijde holka a má hlavu jako televize? No tak to jí musíš poslat domů. Protože jí neuděláš nikdy oválnou. Můžeš dělat v liquify jak chceš, bude nakonec vypadat jako vajíčko.

Jaké pozadí u portrétu ty upřednostňuješ?

Portrét vždy fotím na šedém pozadí.

A když fotíš portrét venku?

Líbí se mi když, je tam nějaké rozmázlé pozadí.

Jak portréty upravuješ?

Portréty, které fotím pro sebe, téměř neupravuji. Ale když fotím pro klienta, tak záleží na něm. Pokud chce vypadat takhle nebo takhle, tak ty fotky upravím ve Photoshopu. Takže retušuješ? Když má pupínky, tak ano. Klientovi většinou pošlu všechny náhledy, co jsme vyfotili. On si vybere a řekne mi, jak chce ty fotky upravit. Ale když fotím pro sebe, tak si vše určuji já. Na focení si vybírám lidi, kteří se mi líbí. A ta fotka se nemusí retušovat, proto fotím jenom mladé lidi. Ale klienty si nevybíráš.

Kromě retuší děláš ještě jiné úpravy?

Moc úprav nedělám. Když je potřeba, tak trochu hnu s kontrastem, ale jinak moc ne. Jak už jsem říkal, když fotím pro sebe, fotky nemusím téměř upravovat. Vyberu si místo, které se mi líbí, kde budu fotit člověka, který se mi líbí. Čím lépe se rozhodnu, tím méně mám pak práce s úpravami. U klienta musím poslouchat to, co chce klient. Jestli chce mít za sebou Tatry, tak tam musím namontovat Tatry. Ale to já neumím, takže to většinou dělají grafici.

Co odrazná deska, používáš jí?

Někdy ano.

Byla jsem u toho, když jsi před lety portrétoval houslového virtuosa Jaroslava Svěceného právě v kavárně Slavia, kde teď sedíme. U focení byl přítomen tvůj asistent s odraznou deskou. Jak moc je pro tebe důležitý asistent? A je přítomen u každého focení?

U každého focení mám asistenta, i když třeba nic nedělá. Potřebuji se alespoň mít na koho koukat. Vždy se pro asistenta nějaká práce najde. Nosí mi věci, nabíjí baterky, stará se o vše, co je potřeba, Já musím mít klid na focení. Takže asistenta mám vždy po ruce, je pro mě důležitý.

Myslíš si, že je důležité, aby portrétovaná osoba měla vidět světlo v očích?

Ano, to je nejdůležitější. Musí mít jiskru v očích. Leonardo da Vinci řekl, že oči jsou okno do duše. A když tam není jiskra, tak portrétovaný vypadá jako mrtvý. Vždy máme jiskru v očích, i teď, když tady spolu mluvíme. Vždy se člověku nějaké světlo v očích odráží.

Viděla jsem fotky, které byly focené v ateliéru a portrétovaný neměl vůbec žádnou jiskru v očích. 

Moje fotky? Ne, tvoje ne Roberte, to byly fotky někoho jiného. No tak na ty se nekoukej. To je jako s televizí, musíš přepnout kanál (směje se Robert).

Roberte, poslední otázka, na co u focení portrétů nikdy nezapomínat?

Aby modelka měla jiskru v očích, a fotograf ať má nabité baterky. Nedávno jsme fotili, a fotografovi došla baterka. Také je důležité dostat z toho portrétovaného člověka nějakou emoci. A jak to děláš, abys dostal z lidí emoce? Zakřičím na ně, ááááááááá. Zakřičím a najednou jsou tam emoce, buď se ten člověk směje nebo omdlí. Záleží na tom, koho fotíš. Někomu stačí říct, aby se usmál a on se usměje. A někdo ti řekne, že nevypadá dobře, když se směje a udělá hroznej ksicht. A to je čas, kdy musím s tím člověkem něco udělat. Třeba mu potřesu rukou a zeptám se ho, jestli je naživu. Robert mi názorně předvádí, jak portrétovaným potřásá rukou. Ty s těma lidma lomcuješ, Roberte? Ano, někdy ano, ono to pomáhá, aby se ty lidi uvolnili a začali se upřímně smát. Nebo na ně opravdu hodně zakřičím. Tady křičet teď nemůžu, tak ti to nemůžu ukázat. A ty lidi se pak opravdu uvolní a já můžu fotit.

Ještě se tě musím zeptat, jak portrétoval lidi pan Horst?

Podobně jako já, já jsem se učil u něho. Fotil portrét z očí do očí. A protože byl malinkej a všichni byli vyšší než on, tak lidi, které portrétoval, seděli na židličce. U portrétů musí být objektiv přímo proti portrétované osobě v pohledu z očí do očí, nefotí se shora nebo zespoda. Měl velký středoformátový foťák, ale už nevím, jak se jmenoval. Snad Rollflex nebo tak nějak. Všichni v tom foťáku byli vidět obráceně. On u focení moc nemluvil. Dříve se nefotilo tolik fotek, měl jeden film s dvanácti snímky, a když to vyfotil, tak byl konec.

Děkuji Roberte a těším se na další povídání.

(Soňa Lechnerová, Robert Vano)

   

_____________­________________________­________________________­________________________­__________________

Pro zájemce o WS s Robertem Vano: Portrét v přirozeném světle s Robertem Vano, 3. 9. a 12. 11. 2016

Robert Vano - Memories lze pořídít v českých e-shopech za cenu od Kč do (Zdroj: Heureka.cz) Porovnat ceny >>
     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Helena Macenauerová
    Helena Macenauerová
    27.06.2016 23:12

    Rozhovor me pobavil a tesim se na pokracovani :)

  • jozef67
    jozef67
    28.06.2016 15:49

    Rád som si prečítal

  • sevca
    sevca
    28.06.2016 16:40

    Skvělý rozhovor ,stejně jako kniha Fotka nemusí být ostrá

  • Jaroslav Pokorný 2
    Jaroslav Pokorný 2
    05.07.2016 14:22

    Moc zajímavé. Děkuji

  • Peter Hájek
    Peter Hájek
    10.08.2017 16:12

    Vďaka za rozhovor,pobavil a poučil zároveň.V 2015 som absolvoval fotokurz s R.Vanom na Šumave a boli to príjemne strávené dni.Okrem praktického fotenia a teórie okolo portétu mi ostalo veľa spomienok a vtipných poznámok R.Vana.Pár uvádzam:"Nesmiete všetkému veriť čo je napísané,lebo umriete na tlačovú chybu."
    "Nemôžeš byť slávna a zdravá."

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (7)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Články v sérii:

Další články ze série

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace