Tisknout svoje fotografie doma?

Vzpomínám si, jak v roce 1998 na pražské Interkameře vystavovali dvojice fotografií. Jedna byla vyrobena klasickým fotografickým procesem – osvitem světlo-citlivého papíru na bázi halogenidů stříbra, druhá pak byla vytištěna na lakovaný papír. Návštěvníci včetně mě je prohlíželi a zkoumali. Opravdu. Oba snímky vypadaly téměř totožně.

Asi před rokem jsme na FotoAparátu.cz zkoumali anketou, jaké fotografie považují naši čtenáři za nejkvalitnější. Tisk totálně propadl vůči klasickému procesu. Když si prohlédnete dnes diskuse na FotoFóru a prozkoumáte, čím fotí autoři na FotoGalerii, uvidíte, že do „bašty klasiky“, kde devadesát procent lidí vlastní klasickou zrcadlovku, již jednoznačně pronikl digitál. Přestože zatvrzelí klasici na galerii tvrdě skenují, statistika používaných fotoaparátů zde ukazuje, že přes padesát procent autorů zde již vlastní digitální fotoaparáty. Tito autoři však ve velké většině stále vlastní a používají klasické zrcadlovky. Když se jich zeptáte proč, určitě vám sdělí dva nejčastější argumenty: cena digitálních zrcadlovek s výměnnými objektivy a komplikovanější výstup. Právě tomu výstupu, neboli tisku fotografií z digitálních souborů, chceme věnovat větší sérii článků, neboť právě v posledních letech technologie v této oblasti nesmírně pokročily. To, co platilo ještě před pěti roky, dnes již neplatí. Tato oblast prostě prochází podobnou revolucí jako digitální fotoaparáty. Tento článek prosím berte jako úvod do chystaného seriálu věnovanému domácímu tisku fotografií.

Tisknout doma či ve velkolaboratoři?

V Čechách je stále překvapivě jen málo lidí, kteří tisknou fotografie doma, přestože v USA je toto ve fotoamatérských kruzích jednoznačný trend.

Devadesát procent fotoamatérů vyrábí své barevné fotografie v komerčně provozovaných labech. O peripetiích při takovémto postupu si můžete přečíst článek fotografa-profesionála Milana Bednaříka Jak přežít služby minilabů, který byl sice napsán v roce 2000, ale téměř beze zbytku platí dodnes. V případě, že tisknete z CDčka, přistupují k tomu ještě problémy s výřezy a někdy i s formátem dat. Kalibraci barev nechci srovnávat, neboť ta je problematická v případě práce s laboratoří jak v klasickém, tak i při plně digitálním postupu. Prostě záleží na kvalitě obsluhy a ta “vaše slečna“ může být zrovna na dovolené. Většina profesionálních fotografů fotografujících na klasiku končí z těchto důvodů u inverzních filmů, kde proces vyvolání E6 je přece jen celkem standardní, i když rozdíly mezi laboratořemi rovněž existují. Pouze fotografové, kteří vyrábějí černobílé zvětšeniny, zůstali dodnes zcela oprávněně věrni své domácí temné komoře. Důvod je jednoznačný. Možnost stoprocentní kontroly nad celým fotografickým procesem. Právě tohle je hlavní argument pro domácí tisk digitálních fotografií. Vrátíte se prostě zpět do temné komory bez nutnosti „máchat se“ v chemikáliích. Máte možnost volit si tiskové papíry s různými vlastnostmi, dělat libovolné výřezy, měnit barvy, provádět kontrolu před tiskem velké zvětšeniny. Prostě sen každého, kdo chce co nejlépe sám realizovat svůj fotografický záměr.

Nadšenci, kteří v šedesátých letech minulého století sami v domácích podmínkách pracovali systémem barevný negativ-pozitiv, jistě budou souhlasit, že práce nad jedním obrázkem zabrala i několik hodin. Digitální „fotokomora“ nabízí z tohoto hlediska nesrovnatelně větší možnosti k tomu, aby se finální obraz přiblížil tvůrčímu záměru autora. Takto např. tiskne pro výstavy fotografie Ladislav Kamarád (www.horolezec.cz) a v poslední době počet podobně postupujících autorů stoupá. Dále lze bez problémů pracovat s atypickými formáty (např. v poslední době s oblíbenými panoramaty), které při klasickém postupu znamenají přinejmenším ztrátu při ořezávání nor­malizovaných formátů a obtíže při slepování velkých výsledných panoramat. Fantazie použití se meze nekladou a mezi poněkud obskurní možnosti patří např. osobně vyzkoušená výroba velkoformátových „negativů“ pro staré klasické fotografické techniky tiskem na průhlednou fólii z digitálního obrázku.

Co potřebuji, abych to mohl zkusit?

Potřebujete počítač, solidní monitor a v případě, že se chcete dále držet klasiky i filmový skener. Plošný skener nemá dostatečné rozlišení a nástavce nejsou schopné kvalitně prosvítit film, ať už negativní či inverzní. Tohle spolu s tiskárnou je kompletní domácí digilab, který obsahuje stejné přístroje jako ten velkokapacitní, do kterého chodíte a je za několik miliónů. Když budeme počítat v cenách podzim 2003:

Počítač bez monitoru	20 000 Kč
Monitor s kvalitní plochou obrazovkou	10 000 Kč
Kinofilmový skener	12 000 Kč
Tiskárna na fotografický tisk	10 000 Kč

Takhle dohromady jsme někde na 50 tisících, což není samozřejmě málo. Výrobci jako Hewlett-Packard a další jsou si samozřejmě tohoto vědomi, a proto umožňují přímé připojení svých fotoaparátů na tiskárny nebo jsou jejich tiskárny vybaveny sloty pro připojení paměťových karet. Aby bylo možné tisknout přímo z fotoaparátu, musí fotoaparát i tiskárna podporovat stejný protokol, standardem se v poslední době stává PictBridge. Některé modely tiskáren jsou také vybaveny displejem a základní úpravy fotografií je možné provádět přímo v tiskárně. Prostě si nejprve koupíte jen tiskárnu. Počítač si koupíte až později, abyste mohli provádět všechny možné manipulace a úpravy.

Jaká tiskárna je nejlepší pro domácí tisk?

Začnu nejprve s výrobci. V našich luzích a hájích vládne fotografickému tisku Hewlett-Packard, který zde má baštu již z dob před revolucí. Na hlavním trhu fototechniky v USA má však v domácím tisku velkého konkurenta ve firmě Epson. Canon má silnou pozici mezi fotografy díky tradici ve výrobě fotoaparátů a kvalitní optiky. Nezdá se však, že tisk je pro firmu segment číslo jedna. K silné trojce je třeba ještě přidat Lexmark, který často útočí cenou.

Přestože existují tři technologie, kterými lze tisknout fotografie doma, v poslední době se dostal jasně do čela inkoustový tisk. Sublimační tisk, který je jinak velmi kvalitní, zůstává zajímavý u speciálních jednoúčelových zařízení určených typicky pro fotografie menších rozměrů. Takováto tiskárna se dodává většinou jako součást kompletu k digitálnímu fotoaparátu dané značky. Hlavním problémem je mnohonásobně vyšší cena fotografie ve srovnání s velkolaboratoří. Barevné laserové tiskárny jsou zatím drahé. Fotografická kvalita zde šla hodně nahoru. Je to nejlepší řešení pro ty, co chtějí tisknou publikace v malých nákladech na míru. Laserové tiskárny jsou nejekonomičtějším řešením pro domácí černobílý tisk dokumentů hlavně v případech, kdy celá rodina používá počítač.

Jaká je kvalita tisku z domácí fototiskárny?

Kvalita tisku je spojena s rozlišením tiskárny, což je téma na samostatný článek. Počet barevných tónů a plynulost barevných přechodů, které je schopna tiskárna vytvořit obecně roste s počtem používaných inkoustů. Hewlett-Packard u Photoretu Pro jich má osm. Epson u Stylus Photo 2200 sedm. To jsou dnes asi špičkové hodnoty. Hewlett-Packard i Epson se zaměřily i na černobílou fotografii. Osmi inkoustová technologie Photoret Pro se speciálním šedivým inkoustem zvyšuje počet odstínů šedi na úrovně srovnatelné se špičkovými černobílými zvětšeninami pořízenými klasickou cestou. Kvalita tisku i v černobílé fotografii prostě začíná tvrdě vytlačovat černobílou fotokomoru.

Inkoustový tisk se v počátcích svého dost bouřlivého vývoje zaměřil především na to, aby tisky byly k nerozeznání od klasické fotografie. Byl to boj o rozlišení tiskárny a velikost kapičky, který hodně připomíná honbu za pixely u digitálních fotoaparátů. Když se to před nějakými pěti lety konečně podařilo, začali si pionýři fotografického tisku stěžovat, že jejich tisky mezitím vybledly. To se pak mezi fotografy, kteří milují své klasické procesy, pořádně rozneslo. Nikdo si pak nechce ani moc pamatovat, že v počátcích barevné fotografie to byla z hlediska archivační kvality také katastrofa. Marketingoví žongléři Kodaku propagovali věčnost svých snímků, které v padesátých a šedesátých letech vybledly.

Proto se výrobci v druhé polovině devadesátých let zaměřili vedle rostoucího rozlišení tiskáren i na vývoj inkoustů a papírů zaručujících dlouhodobou stabilitu při vystavení na světle a archivaci. Epson byl v tomto oboru prvním, kdo se stabilitou tisků začal zabývat. Epson Stylus 2000 představený v květnu 2000 byl první stolní tiskárnou umožňující fotorealistický tisk se speciálními archivačními inkousty na bázi vodě nerozpustných pigmentů (tzv. resin based pigments). Zaručuje životnost přes 80 let. Hewlett-Packard uvádí pro svůj systém systém Photoret IV 73 let. Toto jsou výsledky překračující archivační kvalitu současných barevných fotografií na papírech na bázi halogenidů stříbra. Zde se za nejlepší papír považuje Fujicolor Crystal Archive paper s udávanou životností 60 let. Klasické černobílé zvětšeniny zejména na RC podložkách trpí při skladování řadou neduhů (žloutnutí, praskání, červené body..). Životnost fotografií na barytových podložkách je pak výrazně lepší a u speciálních archivačních papírů překoná zmíněný barevný Fujicolor Crystal Archive.

Firmy vyrábí i tiskárny pracující s inkousty na bázi pigmentů rozpustných ve vodě (tzv. Dye based), kde je životnost mnohem kratší (v řádech 1–7 let). Fotografie při jejich použití však často mívají plynulejší barevné přechody a tiskové body jsou méně patrné.

Stabilita barev je samozřejmě závislá na způsobu skladování a expozice. Uváděné hodnoty jsou platné pro skladování pod sklem v místě, kde není nikdy přímé sluneční světlo.

Musím ještě připomenout, že výsledek je vždy platný pro určitou kombinaci inkoust – papír – tiskárna. Různé druhy papírů dávají různé výsledky. Výrobci tiskáren jsou v nejlepší pozici systém tiskárna – inkoust – papír plně optimalizovat. Přesto se nedá říci, že lepší papír či inkoust nikdo jiný nemůže vyrobit. Existuje řada firem, které se výhradně specializují na inkousty nebo naopak výrobu speciálních papírů. Těmto věcem se budeme věnovat podrobněji v příštích článcích.

A co cena?

Výrobci tiskáren vydělávají nikoliv na prodeji tiskáren, ale především na inkoustech a papírech. Nepočítejte, že domácím tiskem ušetříte peníze ve srovnání s velkolaboratoří. Zde je tomu spíše naopak. Ušetříte, pokud požadujete kvalitu na míru včetně úpravy na počítači, za kterou si profesionální laboratoře typu Foto Bler počítají vysoké částky, pro fotoamatéra většinou zcela nepřijatelné. V běžných digilabech pak podobné úpravy snímku prostě vůbec nedělají.

Co tedy na závěr?

Tisk fotografií doma je pro nás, kterým jde o co nejvyšší kvalitu a o možnost plně ovlivňovat celý fotografický proces, nesmírně perspektivní záležitost. Myslím, že v budoucnu bude na FotoFóru množství diskusí na téma jaký papír, jaký inkoust v kombinaci s jakou tiskárnou. To jsou témata, která se zatím prakticky neobjevují. Fyzická fotografie, kterou si vezmu do ruky nebo pověsím třeba nad postel bude vždy potřeba!