ATELIER III - portrét a způsoby nasvícení

Klasická sestava zábleskového zařízení včetně kompletního příslušenství v profesionálním fotoateliéru:

Na obr.1 vidíme nabídku firmy Hensel neboli vybavení průměrného profesionálního ateliéru třemi zábleskovými přístroji včetně širokého příslušenství. To jen pro ilustraci.

V tomto díle si na konkrétních ukázkách vysvětlíme, jak lze fotografovat případně nefotografovat ve standardním menším (pokojovém) ateliéru klasiku kterou je PORTRÉT. Což je jeden z nestarších tvůrčích projevů homo sapiens. Rozdíl je pouze v tom, že místo ohořelé větve dnes používáme třeba digitální fotoaparát. Nejdříve opět trocha teorie s obrazovými ukázkami fotografování klasického portrétu.

Světelné zdroje:

Hlavní světlo (HS)

Hlavní světlo (HS) je světlo, kterým upravujeme základní hlavní směr nasvícení portrétu, což je základní prvek světelné modelace objektu. Tímto světlem dáváme základní výraz (výrazovou koncepci) fotografovaného. Polohu hlavního světla rozděluji do celkem devíti základních variant nasvícení portrétu. Záleží na záměru fotografa. A to světlo horní levé, horní osové, horní pravé, střední levé, střední osové, střední pravé, spodní levé, spodní osové, spodní pravé. Rozložení těchto základních variant vychází ze základní osy s koncovými body fotoaparát versus fotografovaný objekt.

Možná se vám bude zdát, že to ukazuji moc „polopaticky“. Opak je pravdou, pokud chceme pochopit základní principy nasvěcování fotografované scény. Všimněte si naprosto rozdílných výrazů ve tváři, která je ve všech případech natočena vůči fotoaparátu osově to jest čelně (en face) a to pouhým posunem místa světelného zdroje. Pak je tu další věc. Jak jistě víte, tak žádný člověk nemá rovnoměrnou tvář z hlediska imaginární středové svislice procházející kořenem nosu odspoda nahoru.

Toto mohu dokumentovat na následujících obrázcích:

Vidíte ten značný rozdíl ve fyziognomii obličeje ?! (Nos, ústa, brada.) V tom je vlastně jeden ze základů, proč intuitivně se chce někdo vyfotit takzvaně zleva nebo zprava. Na fotografovi je, aby vyhmátl nejméně karikující směr natočení hlavy a směr neboli úhel pohledu fotoaparátu.

Rozhodujícími obličejovými faktory zdárného a hlavně uspokojujícího vyfocení zákazníka (teď nemluvím o světle) jsou oči, nos, uši, tvar lebky, tedy vlastně vše. Nikdo nemá skutečně rovný nos. Každý má jedno oko dominantní vůči druhému, pochopitelněji, každý se dívá jedním okem více než druhým. Tvar uší a jejich posazení k lebce bývá často diametrálně odlišné. Tvar lebky je neuvěřitelně různorodý, někdo má mohutnější mozkovou část někdo obličejovou. Poměry šíře vůči výšce obličeje. Celkové tvarování obličeje, do oválu, do obdélníku, čtverce, lichoběžníku. Vlasy, další výrazný faktor, který může podtrhnout nebo strhnout záměr fotografa. (Tzv. vizážisti nejsou jen tak „pro srandu“.)

Vedlejší světlo (VS)

Vedlejší světlo (VS) je světlo dolaďující charakter, výraz tváře. Obvykle základní pracovní náplní vedlejšího světla je zjemnit kresbu ve tváři neboli změkčit stíny vytvářené hlavním světlem. Zase záleží na záměru fotografa, jestli chce zdůraznit jemnost a křehkost portrétované osoby nebo naopak zdůraznit dramatický výraz či „stopy osudu vepsané ve tváři“, jak by řekl klasik. Samozřejmě s vedlejším světlem se musí pracovat opatrně a uváženě. Zde je velice důležitý směr přisvícení, intenzita, ale i charakter světla. To znamená, jaké doplňkové zařízení použijeme (studiový deštník, reflektor, softbox apod.) Odpovídající využití příslušenství ale samozřejmě platí také pro hlavní světlo, kde je to obdobné jako u vedlejšího světla ovšem se specifikem hlavního světla.

Ukázky klasické kombinace HS a VS při portrétu:

Obr.14: Klasické nasvícení HS horní levé doplněné VS horním pravým stejné intenzity. Obě světla s klasickými reflektory nasměrována přímo na portrétovaného

Obr.15: Klasické nasvícení HS horní levé bez VS pomocí stud. deštníku

Obr.16: Klasické nasvícení HS horní levé doplněné VS osovým pravým poloviční intenzity. Na obě světla použity stud. deštníky.

Na těchto obrázcích je vidět jednoznačně, jak se vyplatí v menších ateliérech využití studiových deštníků, které vytvářejí příjemně měkké osvětlení. Ovšem má to jedno drobné mínus. Protože tyto deštníky mají extrémní rozptyl světla, tudíž se intenzita dopadajícího světla se čtvercem vzdálenosti značně snižuje, je potřeba poměrně výkonné zábleskové zařízení. Tento způsob svícení lze ale plně využít v menších prostorech. Bohužel pro technickou fotografii nejsou zcela vhodné. Zde se využívají tzv. softboxy neboli kvadra, ale o těch někdy příště, třeba u fotografová­ní skla.

Vraťme se k poslední trojici obrázků. Obrázek číslo 14 nám interpretuje, mohu-li to tak říci, jeden z nejhorších způsobů svícení v ateliéru. Fotograf „nepotřebuje“ žádné další příslušenství, „na co?“. Myslím, že sami vidíte tu „příšernost“. Přímá světla s reflektory = obraz je tvrdě vykreslen. VS nijak nepomohlo, naopak udělalo „binec“ v logice stínů. Nejhorší jsou tzv. překřížené stíny pod bradou a pod nosem. Obrázek číslo 15 nám ukazuje základní již použitelný způsob nasvícení fotografované osoby. Použití deštníku způsobí dostatečné změkčení stínů. Neutrální pozadí dostatečně daleko, aby se na něm neobjevil stín hlavy. Ovšem není-li to jasným záměrem autora. Obrázek č.16 z hlediska tzv. objektivního vyfotografování portrétu je téměř dokonalý. Portrét je vykreslen jemně při zachování charakteru tváře a obrazové věrnosti. Ale je zde nedostatek. Na pozadí v dolní polovině je stín hlavy způsobený VS, ale i částečně HS. Zde je jedna z možností, kdy nastupuje poslední z trojice základních druhů světel:

Doplňkové světlo (DS)

Doplňkové světlo (DS). Už svým názvem napovídá k čemu slouží.

V našem případě na vysvícení pozadí, zároveň jemné prozáření vlasů a v neposlední řadě eliminuje nepříjemný stín VS. To je dost funkcí na v pořadí až třetí světlo, že?

DS je obvykle zařízení menšího výkonu, což stačí na uvedený druh nasvícení. Je v prostoru mezi portrétovanou osobou a pozadím přibližně ve výši spodní části zad natočené mírně směrem k pozadí. Myslím k papírovému pozadí scény! Osazeno pouze jednoduchým reflektorem, ale má navíc tzv. klapky. Tyto slouží k odstínění části scény. Jednoduše řečeno, aby světlo svítilo pouze tam, kde chceme. K uchycení tohoto světla se velice často využívá tzv. „šibenice“. Není to nic jiného než třínohý stativ, který je navíc v hlavě osazen další samostatně posuvnou trubkou na jednom konci s úchytem pro světlo, na druhém konci se závažím neboli protiváhou vlastního světla.

No a zde máme konečný výsledek klasického atelierového „objektivního“ portrétu:

Obr.17: Klasická atelierovka, jejíž účelem a snažením je, aby se portrétovaná osoba pokud možno (jde-li to vůbec) sama sobě líbila.

Na závěr tohoto článku ještě jedna velice důležitá věc !

Už Vás svrbí ruce, už máte ruce na klávesnici počítače, už mi píšete e-mail, „čím to vlastně fotit ?!! To nám neřekneš !“

Povím, to víte, že povím. Veškeré ukázky fotografuji pomocí fotoaparátu Olympus Camedia E-10. Což je digitální pravá jednooká zrcadlovka, neboli SLR kamera.

P.S.: Zásadní poznámka ke způsobu fotografování. U portrétu si můžete dovolit při použití zábleskového zařízení fotografovat „z ruky“. Stativ není nutný. Zde je lépe mít určitý volný pohyb fotoaparátu. Stačí několik centimetrů vlevo, vpravo na doladění správného úhlu záběru. A na konec. Ideální je tzv. portrétní ohnisko objektivu. Existují sice speciální portrétní objektivy, ale o těch se bavit nebudeme. Pro naše potřeby nejsou nutné. Na klasické fotografování portrétu používáme zásadně ohniskovou vzdálenost objektivu mezi hodnotami 100 až 140mm (v přepočtu na kinofilmové objektivy). Tím získáme dostatečný odstup od fotografované osoby, aby nedocházelo k optickému zkreslení tváře a zároveň máme dostatečné přiblížení, abychom neměli zbytečně mnoho prostoru kolem portrétovaného.

Tak. Další pokračování zas někdy příště.

„Dobré světlo“ přeje ©Beran.