ATELIER II - vybavení dnešního fotoateliéru

Minulé povídání jsem ukončil příslibem – pomoci radou, jak fotit milovanou dívku v jednoduchém prostředí pokoje panelákového bytu.

Jelikož se bavíme o ateliérovém fotografování, tak mi promiňte, ale nejdříve musím dopovídat první rozpovídané. A to je: Běžné vybavení dnešního fotoateliéru. Zde konkrétně a poněkud podrobněji vyjasním, jaké zařízení používáme a jakým způsobem s ním pracujeme.

Začneme jak jinak – historií:

Trochu historiie

Tento obrázek již znáte, že ?

Pro osvěžení paměti, díváte se do interiéru fotoateliéru z minulého tisíciletí váženého pana A. A. E. Disdériho, který provozoval v ulici Laffitte v Paříži. Snímek je přibližně z roku 1865. Vidíme krásnou ukázku vybavení váženého portrétního fotografa (který bohužel špatně skončil. Už tenkrát byl nejdříve vyzdvižen, a pak pohlcen nenasytným žraločím kapitálem). Ale k věci. V ateliéru bylo a je nejdůležitější SVĚTLO. V té době přirozené světlo, takže velká okna. V tomto případě, jak ve stěně, tak na střeše. Na oknech záclonky, které regulovaly množství dopadajícího světla na fotografovaný objekt nebo objekty. V popředí zleva: Závěs na zatemnění části ateliéru, deskový fotoaparát, mistr fotograf, opět deskový fotoaparát (v akci), dále vpravo mistr retušér, případně kolorista, vedle něj zrcadlo, ve kterém se odráží obraz dalšího čekajícího zákazníka v předpokoji a opět deskový ateliérový fotoaparát na masivním dřevěném stativu. Uprostřed obrázku v průhledu je vidět fotografovaná osoba, prostředí a doplňující pomůcky.

Celá kompozice silně připomíná divadelní jeviště! V této době se fotografovalo na velkoformátové skleněné desky – negativy, které retušér před vlastním kopírováním na pozitiv ještě patřičně dle přání zákazníka mohl „doladit“. Fotomateriály byly poměrně málo citlivé na světlo, takže se exponovalo obvykle několikavteřinovou až několikaminutovou expoziční dobou. A teď si představte nepohnout se, nemrknout ! Ale člověk tvůrčího ducha přijde na všechno. Tak byly vynalezeny „hlavodržky“ (tak se to skutečně nazývalo).

Myslím, že už vás nebudu dále unavovat fotografickou historií a podíváme se konečně do dnešního světa. Do prostředí současného klasického ateliéru, jehož rozměry mohou mít velikost leteckého hangáru. Na opačném pólu se hrdě krčí mini studia, která se vejdou do záchodku vagonu jedoucího vlaku.

Fotoateliér, kterým se budeme zabývat, je velikostí něco mezi těmito extrémy.

Hlavní součásti běžného profesionálního ateliéru:

- zábleskové světlo:

Obvykle dvě až tři. Hlavní, vedlejší, doplňkové (termíny rozebereme a prakticky si ukážeme v dalším pokračování).

Jejich barevná teplota odpovídá dennímu světlu 5500K. To znamená, že obsahuje celé viditelné elektromagnetické vlnění, což je v důsledku čistá bílá bez barevného odstínu. Dříve používané žárovky měly velice nízký světelný výkon (max. 10% světelný / 90% tepelný). Vyzařují světlo v červené části spektra a úplně chybí modrá. V černobílé fotografii to v podstatě nevadilo, zde se s barvou nepracovalo. Neodmyslitelnou součástí každého atelierového světla je příslušenství, jako jsou studiové deštníky, kvadra, komínky, reflektory apod. O tomto zařízení budeme hovořit ve třetím dílu našeho povídání, kdy s tímto budeme konkrétně pracovat. Na obrázku je pro ilustraci zábleskový přístroj o výkonu 500 WS (watsekund) s nasazeným běžným reflektorem na přímé svícení (vhodný na odraznou desku).

- stativy na světla, na pozadí:

Stativy jsou v podstatě trojnožky, na které se „posadí“ vlastní světelný zdroj. Pro doplňková světla to mohou být i takzvané šibenice, které dalším ramenem prodlužují vzdálenost mezi stativem a světlem. Jsou většinou z hliníkových profilů a trubek se šroubovou aretací. Podobné stativy se využívají na uchycení tzv. pozadí. Různých konstrukcí a doplňků je nepřeberné množství. Ale to nás zatím „netíží“.

- pozadí včetně konstrukce:

Pozadí dokresluje scénu fotografovaného objektu. Jsou papírová nebo umělohmotná, případně látková. Využívá se i různá závěsovina apod. Je jich opět nepřeberné množství. V naší ukázce je papírové pozadí částečně srolováno na pojízné konstrukci. Specialitou je černá závěsovina nebo matný černý papír používaný na boky scény z důvodu odstínění parazitního světla a nevhodných odlesků. Používá se především při fotografování skla.

- odrazné desky:

Doplňkové zařízení, které pomáhá vyjasňovat a modelovat světelnou scénu. Zde máme na obrázku odraznou desku opět na pojízdné konstrukci. Deska využívá dopadajícího světla ze světelných zdrojů (záblesková zařízení).

- flešmetr (flash meter):

Flešmetr je zařízení podobné expozimetru, přesněji luxmetru. To znamená, že měří množství dopadajícího světla na fotografovanou předlohu. Jen s tím rozdílem, že flešmetr umí měřit extrémně krátký světelný záblesk se kterým pracují studiová záblesková zařízení. Profesionální flešmetry jsou vlastně kombinovaná zařízení, které lze používat i jako expozimetr (měření odraženého světla od předlohy směrem k fotoaparátu), luxmetr a dokonce se speciálním nástavcem jako spot – bodové expoziční měřidlo s velice úzkým úhlem záběru (~ 5°). Dále existují např. tzv. kolorimetry, ale těmito dalšími zařízeními se zatím zabývat nebudeme.

- fotostativ:

Pokud snímáme statické předměty nebo komponujeme ve statickém scénickém rámu (v hledáčku fotoaparátu) třeba reklamu na produkt s využitím fotomodelek, tak v pořadí druhým nejdůležitějším zařízením fotoateliéru je kvalitní otřesům odolný FOTOSTATIV. Fotostativů je také obrovské množství od různých více či méně renomovaných značek. Základními vlastnostmi kvalitního ateliérového stativu je jeho odolnost vůči otřesům, stabilita, spolehlivá aretace při jakémkoliv nastavení výsunu jednotlivých částí. Když jsme u těch částí: Solidní stativ je v základu trojnožka se středovou posuvnou tyčí. Na její horní části je našroubovaná takzvaná HLAVA (je na obrázku samostatně vedle stativu vpravo nahoře). Ta může být buď kulová nebo dvou či třísměrná. Nebo, aby to nebylo tak jednoduché, může to být kombinace obou. Na tu se našroubuje fotoaparát. Možná si řeknete, že u zábleskového zařízení, které pracuje v nepatrných zlomcích vteřiny, není fotostativ nutný. Není to tak docela pravda. To si řekneme v další článku při provádění praktických cvičení.

- a na konec to nejdůležitější – FOTOAPARÁT:

V profesionálním ateliéru zásadně používáme minimálně SLR kameru, hezky česky řečeno pravou jednookou zrcadlovku na kinofilmový, lépe svitkový fotomateriál. Špičková studia pracují s velkoformátovými studiovými přístroji. Pro zajímavost, existuje funkční studiový fotoaparát na instantní materiál o rozměru snímku 50×60 centimetrů! Je to v podstatě nám známý dříve používaný Polaroid na okamžitou fotografii. V našem ateliéru půjdeme s dobou a budeme pracovat s pomocí digitální zrcadlovky. Takže tímto naznačuji, že v dalších dílech našeho společného povídání budu práci v ateliéru předvádět pomocí digitálního snímání, ale samozřejmě při zachování ateliérového tvůrčího standardu. Ten se pochopitelně v základu nemění, ať používám „klasiku“ nebo „digi“. Povídání o digitálních fotoaparátech spadá už do jiného cyklu. My se budeme zabývat fotoaparátem jen v přímé souvislosti s konkrétním fotografováním.

Příště budeme už konečně fotografovat. Začneme tím, jak svítit objekt, řekněme příjemněji – PORTRÉT.

Váš ©Beran