Jak fotografovat dírkovou komorou

Zvláštnosti práce s dírkovou komorou, kompozice a především určení správné expoziční doby, to jsou témata tohoto článku, který volně navazuje na článek Jak začít se stavbou dírkové komory popisující východiska pro návrh a stavbu dírkové komory.

Všechno je jinak

Používání dírkové komory má svá specifika, a nejde pouze o ta, která vycházejí z technických zvláštností, případně z omezení těchto jednoduchých přístrojů. Dírková komora totiž vnáší do fotografie takové prvky, jako jsou hra, experiment, nebo v běžné fotografii nevítané nahodilosti. Určitá míra svobody však dovoluje zapomenout na mnohdy přeceňované kompoziční zákony a stereotypy. Možnost vyrobit si a přizpůsobit vlastním potřebám a cílům svůj fotoaparát boří bariéru, kterou mezi fotografa a objekt staví běžný přístroj, jehož vlastnosti jsou pevné a neměnné, a předurčují možnosti jeho využití.

Při fotografování dírkovou komorou může sehrát svou roli i náhoda. Při exponování tohoto snímku rozhýbal most projíždějící vlak.

Pro samotnou práci s dírkovou komorou je třeba obrnit se velkou dávkou trpělivosti a patřičným odhodláním. Dlouhé expoziční časy, komory mnohdy jen na jeden snímek a nutnost spočítat expozici, to všechno vyžaduje zcela jiný rytmus práce než s aparátem na kinofilm a větší soustředění na každý záběr.

Také vztah okolí k „dírkovému“ fotografovi je jiný. Špaččí budky, jak trefně nazval mé komory jeden můj kamarád, vzbuzují u kolemjdoucích zvědavost. Pokud navíc někoho požádáte, jestli si můžete vyfotografovat ten „krásný“ nepořádek na jeho dvorku a vytáhnete plechovku od bonbónů, setkáte se přinejmenším s nedůvěrou.

Nyní však již k praktickým stránkám dírkové fotografie.

Expozice

Stanovení správné expozice je skutečným oříškem. Celou věc nejvíce komplikují vysoké hodnoty clony a dlouhé expoziční časy, u kterých je třeba počítat s tzv. Schwarzschildovým jevem. Než se však pustím do popisu, jak správnou expozici stanovit, rád bych poukázal na jednu důležitou skutečnost. Jak jsem již dříve podotkl, je fotografování dírkovou komorou do určité míry experimentem. Dosažení naprosto dokonalých výsledků není vždy tím nejdůležitějším cílem, a drobné nedostatky v expozici proto nemusí být fatální chybou. Mnoho „dírkových“ fotografů s úspěchem používá pro stanovení expozice pouhý odhad a expozimetr nechává doma v šuplíku. Navíc řada běžně používaných filmů má velkou expoziční pružnost, a díky tomu jsou poměrně tolerantní k chybám expozice..

Dlouhé expoziční časy jsou u dírkových komor běžné. Během tohoto snímku ve stanici dvakrát zastavil vlak metra.

Pokud však přeci jen chceme minimalizovat riziko neúspěchu, je dobré celý proces stanovení expozice co nejvíce zjednodušit, aby zůstalo maximum času pro soustředění na samotný snímek, a aby se fotografování nestalo noční můrou plnou matematiky. Jednou z možností je připravit si pro každou dírkovou komoru jednoduchou tabulku, pomocí které lze snadno a rychle převést čas naměřený expozimetrem na čas pro danou komoru a fotomateriál.

Pro usnadnění všech dále popisovaných výpočtů můžete použít program PinholeDesigner, který je ke stažení na stránkách www.pinhole.cz.

Číslo clony

Pro výpočet expoziční doby je nutné znát číslo clony dírkové komory. To je na rozdíl od běžných fotoaparátů neměnné (dírka má stále stejnou velikost), a vypočítáme ho snadno, když vzdálenost dírky od citlivého materiálu (obrazová vzdálenost) vydělíme průměrem dírky. Například pro komoru s obrazovou vzdáleností 100 mm a dírkou o průměru 0,4 mm bude výpočet vypadat takto: 100/0,4 = 250, číslo clony je tedy 250.

Problémem je, že vysoká clonová čísla, která jsou u dírkových komor běžná, na expozimetrech většinou nenajdeme. Nezbývá tedy, než při měření nastavit expozimetr na clonu jinou, obvykle 22, a naměřený čas přepočítat pro clonu konkrétní dírkové komory. Výpočet provedeme tak, že číslo clony dírkové komory vydělíme číslem clony nastaveným na expozimetru, druhá mocnina podílu pak udává, kolikrát musíme naměřený čas prodloužit. Naměříme-li například pro clonu 22 čas 1/60 sekundy, bude výpočet pro komoru s clonovým číslem 250 vypadat takto: (250/22)2 = 129. Naměřený čas musíme prodloužit 129krát, expoziční čas bude 2 sekundy (zaokrouhleno).

Schwarzschildův jev

Původně se předpokládalo, že fotochemická změna je způsobena pouze absorbovanou zářivou energií, která odpovídá součinu osvětlení a doby, po kterou toto osvětlení působilo. Vztah mezi fotochemickým účinkem a absorbovanou energií je pak přímá úměrnost. Záhy však několik vědců, mezi nimi i K. Schwarzchild, zjistilo, že toto pravidlo reciprocity při větším kolísání osvětlení neplatí. Ve skutečnosti je tedy slabší světlo působící delší dobu méně účinné než silnější světlo působící kratší dobu, i když je v obou případech součin intenzity osvětlení a času působení stejný.

Co to ale v praxi znamená? U dlouhých expozičních časů, obvykle již u časů delších než několik sekund, je třeba naměřený čas ještě prodloužit. Míra tohoto prodloužení je pro každý citlivý materiál i pro každý čas jiná. O kolik je třeba expoziční čas prodloužit, většinou výrobci fotografických materiálů uvádějí v technických listech, pokud ne, jedinou možností je správnou expozici vyzkoušet.

Tipy pro správnou expozici

Volba materiálů s velkou expoziční pružností zvýší naději na získání použitelného negativu i při určitých chybách expozice. Větší expoziční pružnost mají obvykle tradiční citlivé vrstvy (bez použití technologie T krystalů), jako například Ilford FP4 Plus nebo Fomapan 100 a většina běžných barevných negativních filmů.

V interiéru, kde jsou často špatné světelné podmínky, je velmi obtížné stanovit správný expoziční čas. Časy vycházejí velmi dlouhé, výjimkou nejsou ani expozice delší než hodina. Mnohdy je jediným možným způsobem pro zjištění správné expozice metoda pokusů a omylů.

Samostatnou kapitolou je stanovení expozice v případě, kdy místo filmu jako negativní materiál použijeme fotografický papír. Citlivost uváděná výrobci je měřena zcela jinak než u filmů, a je proto pro naše účely nepoužitelná. Obvykle se doporučuje citlivost fotografických papírů vyzkoušet, na expozimetru je třeba nastavit ISO (ASA) někde mezi 2 a 10.

Při samotné expozici se samozřejmě nesmí dírková komora pohnout, jinak by byl snímek rozmazaný. Pokud je dírková komora lehká a nelze ji připevnit na stativ, je dobré ji něčím zatížit.

Na začátku jsem psal o tom, jak si stanovení expozice zjednodušit vytvořením tabulky pro každou komoru a používaný citlivý materiál. Tabulka pro komoru z našeho příkladu by pak mohla vypadat takto:

Ukázka tabulky expozičních časů pro dírkovou komoru o cloně 250:

čas naměřený při cloně 22 čas přepočítaný pro clonu dírkové komory – 250 čas včetně Schw. jevu pro film Ilford FP4 Plus
1/500 1/4 1/4
1/250 1/2 1/2
1/125 1 s 2 s
1/60 2 s 5 s
1/30 4 s 11 s
1/15 9 s 25 s
1/8 16 s 1 m
1/4 32 s 3 m
1/2 1 m 9 m
1 s 2 m 33 m

Při fotografování pak stačí změřit fotografovanou scénu při cloně 22 a v řádku vedle naměřeného času zjistit čas pro danou dírkovou komoru a film.

Kompozice, hledáček a motiv

Většina doma vyrobených dírkových komor samozřejmě nemá žádný hledáček, natož matnici. Kompozice a výřez snímku tak vzniká především na základě zkušenosti s použitou komorou a občas bývá dílem náhody.

Určitým vodítkem mohou být čáry namalované na horní a boční stěně komory, které naznačují průchod paprsků světla dopadajících na okraj negativu, tak jak to ukazuje obrázek. Čáry začínají v rovině, v níž je umístěn citlivý materiál, právě na jeho okrajích, a sbíhají se do jednoho bodu v rovině dírky. Přiložením oka k čáře a jejím pomyslným prodloužením lze získat poměrně přesnou představu, co všechno se na fotografii vejde. U širokoúhlých komor nebývá problém zachytit na snímku celý motiv, u komor s delší „ohniskovou“ vzdáleností je však třeba od motivu vždy více odstoupit, aby se do formátu vešel.

Čáry naznačující chod paprsků dírkovou komorou poslouží jako jednoduchý hledáček.

Samotný motiv snímku záleží jen na záměru autora a může být libovolný, jediný zásadní rozdíl oproti běžné fotografii vyplývá z dlouhých expozičních časů. Díky nim je těžké, ne-li přímo nemožné, zachytit ostře na fotografii pohybující se objekty – osoby, auta, apod. To, co se na první pohled jeví jako omezení, však skýtá řadu nových a překvapivých možností. Lidé se na snímcích s dlouhou expoziční dobou proměňují v duchy a auta a vlaky v rychlé šmouhy. Jinak statické médium fotografie tak dokáže zachytit pohyb.

Při dlouhých expozičních časech je možné na fotografii zachytit i pohyb. Na tomto snímku z hostince v Mořince je v levé části vidět putování mého půllitru s pivem po stole. Expozice 45 min.

Další zajímavou a hojně využívanou vlastností dírkové fotografie je naprostá hloubka ostrosti, která umožňuje na jednom snímku zobrazit stejně ostře blízké i velmi vzdálené předměty. Komoru stačí položit na zem a rázem získáme velmi neobvyklý pohled na naše okolí. Často si říkám, že takto nás a náš svět asi vidí naši domácí mazlíčci.

Dírková komora nabízí velký prostor pro tvůrčí práci. Nemá smysl podrobně popisovat všechny možnosti, určitě je lepší, když si je každý objeví a vyzkouší sám. A tak jen pro počáteční inspiraci nabízím několik vybraných odkazů na zajímavé ukázky fotografií na internetu:

Justin Quinnell – http://www.jquinnell.fsnet.co.uk/

Thomas Hudson Reeve – http://www.papercams.com/

Bethany de Forest – http://www.pinhole.nl/

Bob Karhof – http://home.wanadoo.nl/bkarhof/

Rowena Dugdale – http://www.polaroidsandpinholes.com

António Vieira – http://www.livinginabox.net

Andrew Kemp – http://www.andrewkemp.net

Chris Ellinger – http://www.ellingerphoto.com/

Leslie Davis – http://www.lesliedavispinhole.com/

Lisa A. Johnston – http://www.aeternus.com/

Odkazy na desítky dalších stránek najdete v adresáři International Directory of Pinhole Photographers http://www.pinholevisions.org/directory/ na serveru Pinhole Visions.

David Balihar
www.pinhole.cz

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • David Balihar
    David Balihar
    Autor
    04.09.2003 20:50

    Fotka z takové komory bude podobná fotce se základním objektivem, jen bude o poznání méně ostrá. Myslím, že je velmi snadné to vyzkoušet - místo objektivu stačí přilepit kolečko z kartonu, které má uprostřed vlepený kousek plíšku s dírkou. K tělu fotoaparátu se musí přilepit nějakou vhodnou lepenkou, která nepropustí světlo, půjde dobře sundat a nezůstane vám pak na foťáku lepidlo.

    Já osobně dávám přednost výrobě celé komory - je to větší zábava a může být přesně podle vašich představ. Nemusí to být vůbec složité, stačí si vybrat vhodnou plechovku nebo krabičku. Já už v obchodě skoro nekoukám co kupuju, ale jestli se dá krabička použít na focení :-)

    David

  • Martin Boriš
    Martin Boriš
    04.09.2003 23:04

    Ako pracujete s Farebnym materialom. Ciernobielu fotku v pohode vyvolam doma ale farebu je trosku problem aspon u mna a pokial nefotim na kino film co je pri dierkovej fotke asi blbost tak je to problem vyvolat aj v beznom mini labe... Poradte mi pls ako to robite vy lebo ta farba z dierkovej komory ma co doseba DIKY

  • David Balihar
    David Balihar
    Autor
    05.09.2003 08:42

    Barevné fotky dělám na svitkový negativní film 6 x 9 cm. To je formát který umí bez problémů zpracovat v každém lepším minilabu a políčko je několikrát větší než kinofilm.

    David

  • Roman Dubravský
    Roman Dubravský
    09.09.2003 14:27

    Dírkový "adaptér" se pro zrcadlovku nejsnáze udělá z krytky pro tělo. V zahraničí se takové krytky rovnou vyrábějí. Dobrým základem pro výrobu dírkové kamery jsou také primitivní aparáty jako např. Corina, Pionýr ap. Získáte vedení filmu, počitadlo snímků a hledáček, místo objektivu (jediná čočka) prostě vložíte plíšek s dirkou.

  • Michal Kupsa
    Michal Kupsa
    30.12.2003 16:46

    Skvělej článek. Já se na to taky chystám ale ještě si nejsem jist, zda použiju tělo Zorkij 4, Pentacon Six a nebo digi SLR. Už se k tomu ale musím konečně dokopat ....

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (6)

Tisknout článek

Tip na článek

Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R
Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R

S di­gi­tál­ními bez­zr­ca­dlov­kami s pl­no­for­má­to­vým či­pem a vy­so­kým roz­li­še­ním se roz­trhl py­tel, na­bí­zíme tedy pře­hledné po­rov­nání bez­zr­ca­dlo­vek Ca­non EOS R, Ni­kon Z7, Sony A7R III a Pa­na­so­nic Lu­mix S1R.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace