Test fotoaparátu Sony Alpha a6000

Obrazová kvalita

24Mpx APS-C snímač disponuje vysokou pixelovou hustotou a konstruktéři tak musí bojovat hlavně se dvěma problémy – šumem a dostatečným rozlišením objektivů. Dopředu můžu říci, že se šumem se v Sony poprali dobře. Současná generace CMOSů má odstup signálu od šumu tak velký, že umožňuje použití podobných pixelových hustot – velikost fotodiod je podobná, jako u hypotetického 60Mpx FF snímače (což nám trochu naznačuje, co máme v budoucnu v tomto směru čekat).

Rozlišení objektivů je však problém větší. Je rozdíl vykreslit 24Mpx na fullframe (což je takový dnešní standard) a na méně než polovičním snímači. Zvlášť v případě setových zoomů. Více se na to podíváme v komentovaných obrazových ukázkách.

Nejprve ale k šumu. Níže se můžeme podívat na 100% výřezy z JPEG s nejnižším stupněm odšumování a z RAWu (DNG converter + ACR default).

Šum je bezproblémový až do hodnoty ISO 1600, 3200 vyžaduje trochu péče, ale dá se z něj stále udělat hezká fotka, alespoň z RAWu. Problémová je citlivost 6400 a výše. Maximálních 25600 je už spíše jen údaj do specifikací. Přístroj nabízí režim multiexpozice (může jít až do 51200), který eliminuje šum celkem úspěšně, ale za cenu neostrosti (viz ukázka dole). Samozřejmě jen v JPEGu.

Z obrázku je patrný i rozdíl mezi podáním JPEG a neupravenou fotkou v RAWu (podpora ze strany Adobe netrvala v době převádění fotek ještě tak dlouho a raná verze podpory se samozřejmě může podepsat na vzhledu). JPEG výrazně doostřuje (ostrost ale také byla nastavena na +1) a odšumuje (Sony se chlubí adaptivní redukcí šumu – hladké plochy by měly být odšuměny více, struktury méně atd.). Kvalita JPEG enginu je ale dobrá. Podíváme se ještě na fotku z reálného světa, či spíše její výřez:

Zde je opět vidět ostřejší vzhled JPEGu daný processingem ve fotoaparátu (ostrost a saturace +1). Po úpravě (zde doostření + saturace, schválně přehnáno) je ale vidět, že v RAWu toho uvidíme přeci jen trochu více.

Co snímač dovede, „nakrmí-li“ se kvalitní optikou (zde starší, ale ostrá padesátka) vidíte na výřezu níže (převod RAW → DNG convertor ->ACR → doostření v PS):

Problémem fotoaparátu tedy není ani šum, ani „kresba senzoru“, ale náročnost na optiku. S fotoaparátem byl dodán základní kompaktní powerzoom s rozsahem ohnisek 16mm až 50mm, což nám dává cca 24mm až 75mm ekvivalent na kinofilmu – tedy klasika. Rozměry jsou super: objektiv je malý a lehký, spolu s foťákem tvoří skvělou kombinaci – strčíte ho do kapsy od bundy a skutečně tak máte „zrcadlovku do kapsy“.

Problém ale nastává při zkoumání optického výkonu. Objektiv není na základní zoom vyloženě špatný, ale kombinace s náročným senzorem mu nedělá dobrou službu. V JPEGu to systém řeší softwarovými korekcemi a doostřením, v RAWu bez korekcí se však ukazují problémy:

Vinětace a zkreslení

Objektiv na nejširším ohnisku (záměrně) plně nevykreslí celou plochu snímače – ohnisko je ve skutečnosti ještě o něco kratší než 16mm a snímek je softwarově narovnán a oříznut na úhel záběru odpovídající ekvivalentu 24mm na kinofilmu. Pokud se to neudělá (starší NEXy bez aktualizace firmwaru, RAWové konvertory bez patřičných profilů), získáte téměř „rybí oko“. s černými růžky. Viz ukázka níže:

Objektiv bez softwarových korekcí a s nimi: V JPEGu jsou aplikovány vždy, v RAWu je potřeba patřičný profil objektivu.

Další ukázkou budiž převedený RAW bez úprav v plném rozlišení, nejširší ohnisko, otevřená clona:

Po „zazoomování“ se situace zlepší:

Pro ostatní „seťáky“ typické základní ohnisko 18mm, nekorigovaný RAW: geometrická deformace zůstává (a je v JPEGu úspěšně narovnávána), enormní vinětace už zmizela.

Kresba ve středu a okrajových částech:

Objektiv při ideálním nastavení dovede ve středu obrazu poskytnout dostatečnou kresbu, problém však i po zaclonění zůstává s okrajovými částmi obrazu. Nejprve fotka v „ideálním“ nastavení (trochu zazoomováno a zacloněno) v plném rozlišení, foceno do JPEGu:

Clona F8, ohnisko 24mm (36mm eq.): střed je dobrý, rohy už tolik ne.

Zde můžete shlédnout přímé srovnání pomocí výřezů:

Na 16mm nejsou rohy nikdy dobré, na 50mm jsou ucházející. Na cloně F11 se ukazuje při 50mm difrakce (nelze ale vyloučit i vliv určité pohybové neostrosti, vzhledem k focení z ruky).

Chromatické aberace:

Nejdelší ohnisko, otevřená clona, JPEG:

Nějaké barevné lemy najdeme, ale je to v normě. Široké ohnisko je na tom podobně.

Verdikt: Sony E PZ 16–50mm F3.5–5.6 OSS nabízí ideální kompromis velikost/kvalita pro základní objektiv na každodenní nošení. Co je důležité, výrobce i do takového „drobečka“ vměstnal plnohodnotnou optickou stabilizaci. Pokud vám nevadí „umělá“ odezva elektronického prstence zoomu a ostření, jste smíření s nutností softwarových korekcí a samozřejmě ne dokonalou kresbou až do rohů, pak objektiv doporučuji. Zmíněné neduhy jsou dnes vlastní většině setových zoomů, tento však za ně nabízí nízké rozměry a váhu, stabilizaci a dobré zpracování včetně kovového bajonetu. Z nabídky Sony se jedná asi o nejvhodnější volbu základního objektivu pro NEXy a spol.: 18–55 F3.5–5.6 je mechanicky ještě lépe zpracovaný, opticky však nijak lepší není, je větší, těžší a méně širokoúhlý. Zeiss 16–70 F4 je k malým tělům dosti velký a těžký a hlavně nákladný a základní pevná 35 F1.8 bez zoomu nemusí vyhovovat každému. Pro milovníky širokého úhlu záběru pak přichází v úvahu 16mm F2.8 „palačinka“, světelnější a menší, ale možnost transfokace je škoda oželet. Takže jako volba prvního (či dokonce jediného) objektivu je E PZ 16–50mm F3.5–5.6 OSS dobrá volba.

(pokračování na další stránce)