Bod není pixel aneb nevěřte výrobcům všechno

„Kreativní práce s fakty“ je termín, který se používá, když někdo sice neříká úplnou nepravdu, ale také neříká všechno, nebo používá matoucí výrazy pro věci, které jsou ve skutečnosti prosté. Při všem respektu k výrobcům fotografické techniky, i oni se v rámci marketingu svých produktů mohou uchylovat k tvrzením, která jsou pro mnoho zákazníků zavádějící. Nemířím tím na nikoho konkrétně, chraň bůh – jenže když takové značení v minulosti použil někdo, ostatní ho musí používat též, protože tím vznikl úzus. Protože jsem narazil již na mnoho případů, kdy si fotograf vysvětlil některé údaje výrobců špatně a to proto, že tak v marketingovém slangu vyznívaly, myslím, že je vhodné si o některých případech říci trochu víc.

Podívejme se na konkrétní příklady

Začněme od věci, která se vyjímá ve specifikacích každého přístroje na čestném místě: rozlišení zobrazovače. Ať už jde o displej nebo elektronický hledáček, můžete se dočíst bombastické údaje jako displej o rozlišení 920 000 bodů nebo 1 040 000 bodů, EVF dokonce o rozlišení třeba 2 360 000 bodů atd.

Pak není daleko k situaci, kdy někdo z uživatelů prohlásí nebo napíše, že „hledáček má rozlišení téměř dva a půl megapixelů“. Jenže dva megapixely, to je FullHD (1920×1080 = 2073600). Zdá se vám při pohledu do dnešních EVF, že by dosahovaly jemnosti zobrazení jako váš fullHD monitor počítače? Ne, správně. Ono se to má totiž tak, že výrobci se rozhodli počítat a srovnávat na úrovni subpixelů – každý pixel displeje má totiž ještě R, G a B subpixel. Tedy „bod“ nebo „point“, jak to ve specifikacích naleznete. Ve výsledku má pak obyčejný VGA (640×480) zobrazovač sice 921 600 subpixelů, ale to dohromady dává jen 307 200 pixelů – tedy jen 0,3Mpx. Jenže to, uznejte, nezní nic moc. Marketingová oddělení výrobců a prodejci jsou téhož názoru.

Zároveň podobným způsobem podávají velikost snímače. Koncový zákazník se dozví, že se jedná třeba o 1“ nebo 1/2.3“ snímač. Nebo o 2/3“ snímač, atd. Čekali byste, že 1“ snímač má opravdu úhlopříčku jeden palec? Já třeba ano, ale není to tak.

Toto značení totiž vychází ještě z prehistorických časů před vynálezem snímačů v dnešním slova smyslu (CMOS a CCD). Používalo se totiž pro značení velikosti snímací elektronky, která se používala v televizních kamerách (vidikon). Byly to součástky válcovitého či trubicového tvaru (zkrátka s kruhovým průřezem) a jejich velikost se udávala podle vnějšího průměru (ten byl ale samozřejmě větší, než průměr samotné světlocitlivé plochy).

Netřeba dodávat, že pro současné snímače toto ztrácí smysl, ale výrobci se zaštiťují tradicí takového značení. Jenže se jedná o „tradici“, kterou dnes už téměř nikdo nezná a která technologicky ztratila smysl. No jo, ale on ten „vnější průměr“ je asi o třetinu větší, než ten skutečný – takže 1“ snímač má ve skutečnosti úhlopříčku asi dvě třetiny palce a 2/3“ snímač tím pádem zase míň…

Menší „prohřešky“

Další příklady „reklamštiny“? Určitě už jste narazili na termín „elektronická stabilizace obrazu“. Zní to jako něco high-tech, najdete to u mnohých kompaktů, ale například i u mobilních telefonů. Jak to funguje? Co se stabilizuje? Většinou nic. Přístroj při zapnutí této funkce zvedne ISO. Tečka. Jediným rozdílem mezi touto „stabilizací“ a funkcí „auto ISO“ je to, že ji přístroj většinou zapíná při detekci pohybu na scéně a ne jen na základě nedostatku světla. Ne, že by to nemohlo být užitečné, ale nezlobte se na mě, to prostě není stabilizace.

Nebo třeba „digitální zoom“? Co na tom, že se nazve „smart“ nebo „intelligent“, pro mě to bude stále jen ořez. Navíc spíše „hloupý“, protože řeže jen ze středu. Že je „inteligentí“ znamená jen to, že se fotka po oříznutí softwarově zvětší, aby zůstala na pixely stejně velká jako před ním. Ale jsou to balastní pixely, které žádné detaily navíc nepřinesou.

Když už jsme zabrousili do těchto „menších“ prohřešků, můžeme si zmínit i co je ve skutečnosti třeba rozšířené ISO. Výrobci ve specifikacích rádi napíšou, že jejich přístroj má citlivost 100 – 51200 ISO. Jenže kolikrát už nenapíší, že ve skutečnosti je nejvyšší citlivost „jen“ třeba 6400 nebo 12800 ISO. To je maximální „hardwarová“ citlivost snímače, tedy hodnota, na kterou může fotoaparát zvýšit svou citlivost pomocí zesilování elektrického signálu z čipu. Při použití vyšších citlivostí přístroj fotografuje stále na svou nejvyšší „hardwarovou" citlivost a podexponovává, přičemž se fotka softwarově zesvětlí o rozdíl v EV mezi použitým a nastaveným ISO. Tedy ISO 25600 je třeba „převlečené“ a o 1EV zesvětlené ISO 12800 nebo o 2EV zesvětlené ISO 6400. O použi­telnosti takového postupu se dá ve většině případů s úspěchem pochybovat.

Někdy je ovšem pravda, že se s tím přístroj popere docela dobře a výsledek je použitelný pro malé tisky nebo jako dokumentace, ale platí, že to samé si můžete udělat sami (a lépe) fotografováním do RAW formátu s korekcí expozice do „–“ a následným zesvětlením o stejnou hodnotu v konvertoru.

Pokud už jsme u citlivosti a šumu, můžeme zmínit ještě problematiku redukce šumu. V JPEGu je fotka prohnaná procesorem a pomocí různých algoritmů jsou vymazávány izolované body či skupinky bodů, které jsou s vysokou pravděpodobností šum. Jenže při této proceduře fotoaparát vymaže i množství jemných detailů, a tak je někdy rozumné tuto funkci stáhnout. Někteří výrobci umožňují redukci šumu nastavovat a také vypnout. Jenže ouha. Různá „NR off“ nastavení ve skutečnosti redukci šumu nevypnou, ale pouze zmírní. Dochází k ní tak i ve chvíli, kdy na nás z displeje svítí, že je tato funkce vypnuta. Výrobci se zkrátka za šum stydí a pořádají závody, kdo ho bude mít méně. Dokonce někdy sahají i do RAWů, kde šum redukují i přesto, že tyto soubory vydávají za „holé“ nebo „syrové“ fotky.

Takových příkladů by se jistě dalo uvést ještě dost a nevylučuji, že tak bude mít tato krátká stať pokračování. Pokud vám bude chybět v textu něco konkrétního, neváhejte napsat pod článek do diskuze, co považujete za největší „reklamštinu“ výrobců vy!:-)