Test fotoaparátu Sony RX10

Čip, ISO a objektiv

Snímacím prvkem je senzor CMOS Exmor® R typu 1“ s rozlišením 20,2MPix (5472×3648 pixelů). Velikost čipu je 13,2×8,8 mm. Poměr stran je 3:2, ale lze přepnout na 16:9 (rozlišení 5472×3080 pixelů), a 4:3 (rozlišení 4864×3648 pixelů) případně využít funkce panorama, kde nejširší snímek má 12416×1856 pixelů. Přístroj používá Steady Shot optickou stabilizaci. Procesor pro zpracování je nový Bionz X o kterém výrobce píše: “Obrazový procesor BIONZ X fotoaparátu umožňuje vysokorychlostní a vysoce přesné zpracování informací přicházejících ze snímače CMOS. Obrazový procesor umožňuje fotoaparátu poskytnout vysoký rozsah ISO – až ISO 25600, takže dokážete zachytit neuvěřitelné detaily i při nejvyšším nastavení citlivosti.“. Tak mu budeme věřit :). Citlivost čipu lze nastavit v rozsahu 80 až 12800 ISO (v režimu rozšíření s nastavením na vícenásobné ISO až do 25600 ISO). V následujících ukázkách vidíte, jak se hodnota ISO projeví na šumu.

Co k tomu říci. Prostě fajn. Šum narůstá pomalu a i v nejvyšších ISO je fotka fotkou a ne směsicí fleků. Ani barevnost nijak výrazně neubývá i když fotky z nejvyššího ISO budou hlavně asi použitelné víceméně pro web, výsledek mne příjemně překvapil. U RAWu je situace stejná, možná o chlup lepší protože nedochází k slévání drobných detailů jako u nejvyšších ISO z JPG formátu. Obdobná situace je i u nočního snímku. V následující ukázce vidíte porovnání ISO 80 a ISO 10000 u fotografie o rozměru 1500×1000, která stačí pro všechny potřeby webové prezentace, a plně by stačila i pro malé fotky 10×15cm. Myslím že rozdíl je minimální, zvláště u noční fotografie. Fotografie zároveň slouží jako porovnání k předcházejícím výřezům, aby bylo patrné, že šum ve velikosti 1:1 není opravdu potřeba řešit. Poslední ukázka je z redukovaného ISO, vzniklé z rychlé sekvence 4–6 snímků a sečtené dohromady a uložené jako jeden soubor. Výsledný snímek je vždy ostrý a snímek netrpí „víceobrazem“ u pohybujících se předmětů. Funkce u fotoaparátů Sony již známá, netřeba více popisovat. Snad jen opětovné povzdychnutí, že tato funkce pracuje pouze s JPG a ne s RAW formátem.

Protože má fotoaparát vestavěný zoom objektiv Carl Zeiss®Vario-Sonnar® T* s rozsahem 24–200mm ( pro megalomany tu máme ještě 4× digitální zoom) a minimální clonou 2,8 v celém rozsahu, podíváme se krátce na jeho schopnosti. Objektiv obsahuje 4 asférické členy, jeden z ED skla a jeho pohon zajišťuje SSM ultrazvukový motor. Začneme základními pohledy na rozsah zoomu + digitální zoom

Jak je vidět ještě i 2× digitální zoom má řekněme své možnosti použití, kdežto 4× je již o degradaci kvalitní kresby. Následují tabulka ukazuje jak se mění bokeh při různém nastavené clony ze stejného místa.

A poslední ukázka je pro porovnání, jaký vliv má velikost clony na kvalitu kresby. Výřezy jsou z levého rohu a středu fotografie. První z ohniska 24mm a druhý z ohniska 200mm.

U ohniska 24mm je při plné otevřené cloně 2,8 patrné lehké změkčení kresby v rohu, které zmizí u clony 3,5. U středu snímku rozdíl není. Osobně si myslím že ani na velké fotografii formátu 30×45cm by nebyl patrný rozdíl mezi 2,8 a třeba clony 8. Od clony 10 je však patrná degradace, která u clony 14 a 16 již vykazuje výrazné slévání detailů. Tato degradace je stejná i u středu snímku. Při nejdelším ohnisku 200mm a nejmenší cloně 2,8 je pocitově možná nižší kontrast, ale jen velmi jemně. Od clony 3,2 je kontrast již stejný a k degradaci a slévání kresby dochází opět od clony 10, kdy u posledních dvou clon 14 a 16 je již poměrně výrazná. To však vidíme u výřezů 1:1, osobně si myslím že rozdíl není patrný u fotografií do formátu 20×30cm. V plném rozlišení má RAW i JPG snímek 5472×3648px, což stačí na fotografii 45×30 cm v rozlišení 300dpi, či 70×50 cm při 200 dpi. To je samozřejmě teoretický výpočet, a z takového rozlišení se dají udělat fotky daleko větších rozměrů. Kvalita JPG je rozdělena na 3 úrovně komprese a barevný prostor lze volit mezi sRGB a AdobeRGB. Kromě JPG lze ještě použít RAW nebo kombinaci.