Rozhovor s Robertem Vano

Fotíte hlavně zakázky, stane se Vám ale, že někomu zavoláte a řeknete: „Vás musím vyfotit!“

Ne, to nemám! :)

A když někoho potkáte?

Ne, ani to. Možná až budu mít čas, taky mám asi strach z odmítnutí a tak chodím do agentury. Pan Horst mi říkal, že jestli chci mít hezkou fotku, potřebuju hezkou holku a to nejsou tvoje kamarádky. A tak jsem šel do agentury, tam řeknu, co chci. Oni mi zavolají na druhý den a to je absolutně super, protože v agentuře budou vždy všichni hezký, protože už prošli tím výběrem, že tam nebude žádnej Quasimodo. Hledat někoho, to je jako chodit na houby a tam nechodím. To bych si pak nemohl organizovat čas tak, jak to mám.

Máte nějaké fotografické tabu?

Politiky. Já jsem fotil jenom Havla, ale už nebyl prezident. Možná kdyby byl hezkej politik jako Obama, ale oni jsou tam všichni před smrtí, tak co tam budu fotit? Starý lidi fotí pan Koudelka, já dělám mladý lidi :).

A auta, to já neumim. Všechny vypadaj pro mě stejně, hlavně když teď napadl sníh, to byly takový boule. Já myslím, že musíte vědět něco o tom, co děláte.

Čím fotíte?

Moje komerční věci teď fotím na Canon, protože servis je hned vedle mě. Kdyby tam byl Nikon, nebo cokoliv, tak fotím na to, ale nebudu jezdit až za boží záda někam kvůli servisu. Nebo jsem měl Mamiyu, ale když jsem něco potřeboval, tak jsem musel do Vídně. A nakonec všechny ty krabice jsou stejný, protože pan Tichý mohl mít mýdlovou krabici, a míti výstavu v Centre Pompidou, tak vy můžete mít cokoli.

A máte nějaký svůj oblíbený aparát?

Já mám nejoblíbenější ten můj první foťák, Konicu 13×10, rozkládá se jak harmonika. Ta firma už neexistuje a filmy taky ne, ale protože v sobě nic nemá, tak pořád funguje. Nemá baterky, nezvoní, mapu nemá, ani televizi. Jenom fotí a je celý ze železa.

To, že jste tu byl v Elle nebo že fotíte mladé kluky, ví snad každý. Fotíte ale i charitativní věci, mohl byste o tom něco říct? 

Teď jsme dělali kalendář s fotbalistama, jmenovalo se to Klapzubova jedenáctka a bylo to pro podporu léčby roztroušené sklerózy. Já jsem myslel, že mám sklerózu, když vstanu a nevím, co je za den. Ale nevěděl jsem, že je to jinak. Člověk tam vidí, že nemoc si nevybírá, vy můžete být starý anebo mladý.

Dělali jsme motýlí křídla. Myslel jsem, že budeme asi fotit v zoologický. A to je zase nemoc dětí, kterých se nemůžete dotknout. To jsou strašný věci a myslím, že hodně lidí to neví. Dělali jsme akty s vozíčkáři – nádherný kalendář. Nebo pro Adru. Taky na stavbu školy v Bangladéši.

Když můžu, tak rád pomůžu. Mně buď zavolaj, protože se jim líbí, jak fotím, nebo proto, že chtěj mý jméno, aby se ten kalendář prodal, to já nevím. A mě moc nezajímá, proč mi volaj, já mám radost, že pomůžu.

Dělal jste už množství rozhovorů, chtěl byste říct něco, na co se Vás nikdy nikdo nezeptal?

Nejlepší je nikoho neposlouchat. Hlavně ne svoje rodiče a učitele, jestli nechcete skončit jako oni, to je můj odkaz. Možná, kdyby můj táta byl pan Saudek, tak bych ho asi poslouchal. Ale když vaši rodiče nejsou to, co chcete být vy, tak řeknou, že to není dobrý. Můj táta byl elektrikář, tak si myslel, že já bych měl být něco – tedy elektrikář. Ale co fotograf? Protože o tom nic nevěděl. Lidi se mě ptají, jestli jejich fotky jsou dobrý, ale já jim to neřeknu. Já jim jenom můžu říct, že mně se líbí nebo nelíbí, ale jestli jsou dobrý, to já nevím. Protože i mně ve škole řekli, že ze mě nikdy nic nebude. Ale já bych to nikdy nikomu neřekl, protože člověk neví, že zázraky se pořád dějí. Ne?!

Díky za rozhovor.

Já taky děkuju.

Robert Vano a FotoInstitut.cz pořádají workshopy na téma „Portrét v přirozeném světle“. Na víkendovém kurzu Portrét s Robertem Vano, který se koná v Domě fotografů na Šumavě, můžete jako bonus získat od mistra svůj portrét i s podpisem.