Exponometrie v praxi (II.díl)

Co si máme pod tímto termínem představit? Je to měření světelných hodnot paprsků, které na fotografovanou scénu dopadají od světelného zdroje. Tímt světelným zdrojem může být leccos. V exteriéru slunce nebo světlá obloha, v interiérech třeba lampa, lustr nebo jen pouhé okno. V ateliéru ateliérová světla, odrazná deska apod.. Dopadající světlo se měří externím „měřákem“ (expozimetrem, spotmetrem), který je k takovému způsobu práce od výrobce zkonstruovaný.

Měřák bývá k této práci vybaven jakýmsi stínítkem „mléčné“ barvy, nejčastěji ve tvaru destičky, plošky nebo polokoule, která se nasadí před samotné čidlo měřáku, a tím ztlumí sílu světelného toku do požadovaného rozsahu, určeného pro měření dopadajícího světla. Je to zapotřebí, jelikož dopadající světlo je vždy mnohonásobně silnější než světlo odražené. Předností této metody měření je to, že se eliminují rozdíly světelných hodnot, které vznikají při měření odraženého světla.

Řekl bych, že je tato varianta měření přesnější. Ne vždy ji ale můžeme použít. Nedovedu si představit, že běhám s expozimetrem třeba po pódiu při koncertu, nebo při divadelním představení a měřím dopadající světlo. Právě ale v těchto zmiňovaných situacích by se nám to náramně hodilo. Vždyť právě scéna, která je osvětlena bodovými reflektory, na jejímž pozadí je převážně tmavý horizont, je pro změření správné expozice tvrdým oříškem. Pro tyto případy je ideální měření spotmetry, popřípadě expozimetry s přídavným optickým hledáčkem, umožňující měření odraženého světla ve velmi malém úhlu. Spotmetry od různých výrobců měří odražené paprsky v úhlech mezi 1–3 stupni, expozimetry nebo flashmetery používají úhlové hledáčky v rozsahu 5–10 stupňů. S takovýmto vybavením není potom problém změřit správné osvětlení na zpěvákově nebo hercově obličeji na vzdálenost až desítek metrů. Hůře jsou na tom ti, kteří takové přístroje nevlastní. Z praxe vím, že bodově nasvícené scény mají rozdíly mezi nevyššími a nejnižšími světelnými hodnotami až deset clonových čísel, a to jsou hodnoty, se kterými si citlivý fotomateriál poradí jen stěží. V těchto případech můžeme jen tiše závidět fotografům, kteří takového scény fotografují digitálními fotoaparáty, kterým nedělá problém tyto rozdíly zvládnout. Pro zmiňované případy mohu doporučit, abyste si raději udělali při fotografování několik expozičních variant. Šetření filmem ve složitějších světelných podmínkách není na místě. To platí obzvláště fotografujeme-li na inverzní materiál, jehož expoziční pružnost není přeci jen tak velká jako u negativu, a dokonalý výsledek závisí na přesné expozici.

Nejlepších výsledků většinou dosáhnete, kombinací obou metod měření. Na něco se lépe hodí změřit světlo odražené, na něco zase dopadající. Pro kontrolu si raději vždy změřím oboje. Pochopitelně, je li to technicky možné. Mnohé problémy se správnou expozicí si uvědomují i samotní výrobci fotoaparátů a snaží se je při konstruování svých nových modelů řešit. U dražších přístrojů se setkáváme s možností různých korekcí a voleb, měření na rovině filmu, různá průměrování naměřených hodnot s upřednostňováním světelných dominant zvolenými režimy expozice a mnoha dalšími fígly. U levnějších přístrojů a automatických kompaktů je pak korekce expozice dost obtížná. U fotoaparátů, u kterých lze nastavit citlivost materiálu mechanicky (nikoliv tam, kde si fotoaparát tuto informaci přečte z DX kódu na kazetě filmu), můžeme provést korekci tak, že zvolíme pro omezení přeexpozice nastavení vyšší hodnoty citlivosti, než je skutečná hodnota používaného materiálu a pro podexpozici naopak. Chce to samozřejmě jistou zkušenost, která se dá získat jen praktickým vyzkoušením u toho či onoho fotoaparátu.

Další důležitou informací pro správné změření je vědět, fotografujete-li na negativní film, nebo na inverzi. Aby byly u práce na negativní film stíny správně prokresleny, musíme je dostatečně proexponovat. Vždy nás tedy zajímá hodnota ve stínech. Měříme tedy stíny. Naopak u inverze měříme hodnoty nejvyšších světel. Nesmíme dopustit, aby nejsvětlejší partie záběru byly přeexponované. Při špatném změření můžeme kresbu přeexpozicí ve světlech ztratit. Při fotografování lidí se zaměřme na co nejpřesnější expozici na „pleťovku“. Samostatnou kapitolou by bylo měření scény v ateliéru. Tady platí dané zákonitosti, které pro správné změření osvětlení je třeba mít stále na paměti. Používáme-li ke svícení v interiérech žárovky nebo halogenová světla, musíme počítat s delšími expozicemi, zvláště při používání vysokých clonových čísel k dosažení maximální hloubky ostrosti. Pracujeme-li s časy okolo 1 sekundy a delšími, musíme počítat s projevením se Schwardschildova efektu. K jeho kompenzaci je potřeba oproti naměřeným hodnotám expozici podle korekčních tabulek prodloužit. V příbalovém letáčku u profesionálních fotomateriálů bývají tyto hodnoty uvedeny. S jistou korekcí expozice musíme počítat i při makrosnímcích s použitím dvojnásobného výtahu měchu u technického fotoaparátu, nebo při použití více mezikroužků u zrcadlovky. V obou případech se v nich trochu světla ztratí.

Pro přesné změření reklamního snímku s tmavým horizontem je šedá tabulka nezbytná, tak jak ukazuje levý obrázek. U pravého snímku vidíte praktické použití šedé tabulky při reprodukování. Změření odraženého světla z předlohy fotoaparátem může být v některých situacích nepřesné. Použijeme-li šedou tabulku, nebo změříme-li světlo dopadající, výsledek bude stoprocentní.

Téma exponometrie je dost rozsáhlé a tento článek si neklade za cíl rozluštit všechna její tajenství. Jen vás na některá úskalí upozornit. Praxi a stovky naexponovaných filmových políček vám jen těžko někdo svými radami nahradí. Bude-li mít někdo z Vás konkrétní dotaz na konkrétní situace s expozičními problémy, rád mu s nimi, budou-li na to mé zkušenosti stačit, pomohu. Těším se na vaše komentáře.