Fotografování světových velehor - 3. díl - lidé

Fotografování světových velehor – 1. díl
Fotografování světových velehor – 2. díl
Fotografování světových velehor – 3. díl – lidé

Již ve dvanácti letech jsem fotografoval krajinu fotoaparátem Smena za 300 Kč. Vyhledával jsem neporušenou přírodu a fotografie byly výhradně bez lidí. Vlastně jsem si lidí jako fotograf vůbec nevšímal a ani jsem je nepozoroval. Na fotografiích nesměli být s výjimkou rodinných snímků, které jsem fotografoval spíše z donucení. Prostě taková arogance a zahledění sám do sebe. Právě cestám po Himálaji vděčím za to, že jsem začal lidi kolem sebe pozorovat, vnímat a nakonec i fotografovat. Uvědomil jsem si, že jejich tváře, výrazy, práce které vykonávají, jsou ve skutečnosti mnohem pomíjivější, než monumentální horské štíty nad našimi hlavami, které nás tak přitahují svou velikostí. To samé se týká i rodinných snímků.

Fotografování lidí a příběhy s ním spojené vás pak hrozně obohatí i jako člověka. Něco z té pohody a myšlení si pak vždy přivezete i domů společně s fotografiemi na paměťových kartách. Také platí, že někdo lépe cítí krajinu, jiný lidi, abstrakce nebo třeba jen dravé šelmy v přírodě. Diváci v okolí tohle vidí většinou lépe než fotograf sám. Cestovatelská fotografie má však dobrou odpověď na to, proč se snažit zlepšit i tam, kde bylo „naděleno méně“. Je to fotografický desetiboj. Ten kdo získá nejvíce bodů v hodu koulí určitě nebude mít nejvíce bodů i ve sprintu. Jeho dokument z cesty však bude nejúplnější.

Vysoko nad vesnicí jsme potkali stařenku s nůší a s motyčkou. V porostech pichlavých dřišťálů osekávala suché větvičky na topení. Naplnit nůši je celodenní práce. Před zimou na začátku listopadu chodí na klestí každý den. V zimě zde bývají noční teploty běžně kolem –30C a trvají několik měsíců. Stařenka žije sama v prastarém dzongu nad městem. Je nejstarší obyvatelkou Phugaonu. Při pohledu do její tváře si člověk uvědomuje, jakou nesmírnou energií ji příroda obdařila, a jak malicherné jsou často naše problémy. Cho Lama je člověkem, který patří do těchto hor mnohem více než my všichni ostatní. Nepotřebuje nový počítač či auto. Přesto jí stále něco pohání k tomu, aby žila dál příběh těchto nádherných hor.

Nepál rok 2004 vs. 2012: fototechnika nerozhoduje

V roce 2004 v Nepálu bojovala vláda spojená s královskou monarchií s levicovými radikály – maoisty. Turisté zde skoro nebyli. V tomto roce jsem během asi 25 dní prošel celou cestu kolem masívu Annapuren, kde jediným dopravním prostředkem byly karavany oslů. V Jomsomu měli dva traktory, které v dílech přivezli na vojenské letiště. To dnes již není bohužel pravda. Na obou stranách sedla Thorong La již jezdí jeepy. Řada turistů si tak zkracuje trasu. Nejvíce hotelů a ubytoven vyrostlo v místech původně starých gurungských či tibetských vesnic. Oblečení původních obyvatel a jejich nástroje vystřídala z velké míry průmyslová produkce. V roce 2004 však byla sousední neméně nádherná údolí prakticky uzavřena díky konfliktu v zemi. To je příležitost pro fotografy dnes.

Za těch osm let se výrazně změnila i moje fototechnika na treku.

Rok 2004: Pentax 645N, tři objektivy Pentax: 35mm f/3,5, 45–85mm f/4,5, 80–160mm f/4,5, 100 svitkových filmů Fujichrome Provia, dvě sady náhradních baterií po 6ti AA alkalických článcích

Rok 2012: Canon EOS 5D Mark II, tři objektivy Canon: 16–35mm f/2,8, 24–70mm f/2,8 a 70–200mm f/2,8, konvertor 2X, vše sdílené s manželkou Helenou (měla tělo Canon 5D s 10 bateriemi různé historie, které nasbírala s tímto fotoaparátem v průběhu 6 let fotografování), paměťové karty 4× 32 GB, 7 bateriových člán­ků

Z hlediska váhy jsem si pomohl o igelitovou taškou napěchovanou filmy a možnost fotografovat více záběrů a zároveň i měnit ISO až k 6400 vs. 400 v roce 2004. Na rozdíl od fotografování krajiny je to při fotografování lidí určitě výhoda, ale samotné to nepomůže.

V roce 2004 jsem v horské vesničce v Ngawalu hovořil s učitelem v klášterní škole s malými temnými učebnami. Novicové si zde zamilovali basketbal. Míč jim daroval jeden německý turista. Koš byl vyroben z kusu betonářské výztuže. Loni jsem školu pozoroval jen z výšky při sestupu ze sedla Kang La. Veliká betonová budova s moderní plechovou střechou. Po cestě procházejí zástupy turistů a o sponzorské dary není nouze.

Chtěl jsem vyfotografovat mladé mnichy přímo v temné učebně. Jediné světlo přicházelo od dveří. V kazetě fotoaparátu jsem měl filmový svitek s citlivostí ISO 400, a to byl nejcitlivější diapozitivní film. Objektiv jsem maximálně odclonil. Dnes s digitálním fotoaparátem bych asi zvýšil ISO a pohyb bych více zmrazil. Z té fotografie by se však vytratil kus atmosféry.