Odražené vers. dopadající světlo

Měření odraženého světla

Mým prvním fotoaparátem před mnoha lety byla ruská Smena za 300 Kč. Žádný vestavěný expozimetr samozřejmě neměla a tak jsem s sebou nosil dnes zdánlivě přežitý expozimetr. Používal jsem ho vzhledem k mé pohodlnosti k měření odraženého světla. To znamená, že jsem čidlo namířil směrem k fotografovanému objektu. Dnes je tento způsob měření nahrazen prakticky u všech jednookých zrcadlovek systémem TTL , kdy měříme odražené světlo čidlem umístěným za objektivem. Jednotlivé typy měření odraženého světla systémem TTL jsou krátce popsány v článku korekce expozice.

Problémem měření odraženého světla je fakt, že se světlo odráží od různých předmětů různě dokonale. Důsledkem je, že různé objekty na snímku mohou být různě přesně exponovány. V důsledku toho provádíme korekce expozice v případě abnormálně světlých (např. sníh) nebo abnormálně tmavých objektů (černá parní lokomotiva).

Někdy je určení správné korekce obtížné a vyžaduje zkušenost. U inverzních materiálů známých malou expoziční pružností hrozí pokažení snímku . U kinofilmu vzhledem k ceně jednoho políčka filmu zase tak o mnoho nejde. V případě, že si nejste jisti, použijete bracketing. Některé fotoaparáty to umí dělat automaticky např. ±1/2EV nebo ±1EV po 1/2EV. Lépe je však trochu přemýšlet. Na sněhu minusové kompenzace budou určitě nesmysl.

Měření dopadajícího světla

Dopadající světlo je vždy stejné, nezávisí na tom, zda fotografujete sněhuláka nebo kominíka. Tento způsob je opravdovou záchranou, když si nejste jisti korekcí expozice. Do takového problému se můžete dostat například při fotografování zvířat, módních přehlídkách, prostě tam, kde se objekt objeví v určitém prostoru a je třeba rychle reagovat. U snímků portrétů může být velký barevný kontrast mezi pleťovou barvou tváře a tmavým nebo naopak velmi světlým oblečením. Určitým řešením může být bodové měření na pleť (pozn. pleťová barva je hodně blízká 17% šedi, na kterou bývají kalibrovány měřící systémy). Měření dopadajícího světla je však mnohem spolehlivější. Abyste změřili dopadající světlo, musíte podržet expozimetr před fotografovaným objektem tak, že měřící čidlo je nasměrováno k fotoaparátu. V tom je hlavní potíž této metody. V případě, že je po ruce ochotná asistentka, která na vás zavolá expoziční hodnoty, budete v pohodě. Problém je, když se světlo rychle mění jako například při polojasném počasí. Sluníčko vyleze a hned se zase skryje za oblačností a vy nebudete schopni rychle reagovat na změny expozice. Někdy se zase nemůžete k objektu přiblížit. O fotografování pižmoňů na sněhových polích norského Dovrefjellu plánuji článek. Bez problémů je měření v otevřené krajině, kde lze předpokládat rovnoměrné osvětlení.

Existuje mnoho přístrojů velkého a středního formátu, kde vestavěný expozimetr chybí. Vzhledem k vysoké ceně snímku se zde předpokládá, že fotograf má k dispozici kvalitní expozimetr nejlépe s kulovou hlavicí. Kulová hlavice simuluje trojrozměrný objekt. Ve skutečnosti totiž sluneční světlo dopadá shora a spodní část předmětu je ve stínu. Mléčné sklo hlavice světlo rozptýlí a dokonale promíchá světlo dopadající z různých stran. Takové světlo pak dopadá na čidlo, kde je změřena jeho intenzita. Expozimetr je samozřejmě kalibrován tak, že bere v úvahu úbytek světla při průchodu mléčným sklem. Dražší expozimetry umožní zasouvat hlavici v případech, kdy chcete změřit světlo dopadající na ploché předměty (např. Fotografování informační tabule).