Staré objektivy na nových digitálních tělech II.

V prvním díle našeho seriálu jsme se věnovali problematice digitálních fotoaparátů a jejich kompatibility se starými skly. V druhé části článku si přiblížíme, proč a jestli vůbec takové manuální objektivy na svůj digitální fotoaparát montovat, co nám to umožní a co naopak ne.

Jak se tedy bude takový objektiv chovat?

To záleží na mnoha faktorech. Samotné ruční ostření může být problém a nemusí. Záleží hlavně na uživateli, jak moc mu vadí/nevadí a jak rychle a přesně ho ovládá. Vše je o cviku a s dobrou praxí může být manuální způsob ostření velmi přesný a dostatečně rychlý pro běžné scény. Zde vstupuje do hry i samotný přístroj. Výrobci se nám totiž snaží ruční ostření různými způsoby usnadňovat. Někdy se to daří, jindy méně. Běžnými způsoby jsou: zvětšení náhledu na displeji či v elektronickém hledáčku, zvýraznění kontur, zapípání či zablikání při správném zaostření atd. Uživatel sám si pak může svůj fotoaparát vylepšit například matnicí s dálkoměrným klínem, zvětšovací očnicí či třeba stínítkem na display. Kromě již zmíněných nutností ovládat manuálně ostření a clonu bude docházet k několika dalším jevům.

Nejprve si zmíníme ořezový faktor. Vaše stará padesátka z Prakticy nebude na většině digitálů padesátkou. Nebo přesněji – bude, ale nebude se tak chovat. Snímače mají totiž často (většinou) jiné rozměry, než kinofilmové políčko, bývají menší. O kolik, vyjadřuje právě zmíněný „crop factor“. Tedy koeficient, charakteristický pro každý fotoaparát, pomocí kterého získáme vynásobením fyzického ohniska ohnisko ekvivalentní, vyjadřující jiný úhel záběru, který na digitálním přístroji získáme. Typický ořezový faktor je 1,5× (APS-C).

V případě zmíněné padesátky to znamená, že dostaneme úhel záběru jako kdybychom na tu naši starou Prakticu nasadili objektiv o ohniskové délce 75mm (50 × 1.5). Jinými slovy, menší snímač využije menší plochu promítnutého obrázku a úhel záběru se nám zmenší.

Fotoaparáty s výměnnými objektivy nabízejí vzhledem ke kinofilmu tyto „crop factory“: 5,6×, 4.5×, 2,7×, 2×, 1,6×, 1,5×, 1,3× a 1×.

Je tedy snadné spočítat, že chování jednoho stejného objektivu se bude co do úhlu záběru lišit. Co je na jednom fotoaparátu širokoúhlý objektiv, bude na druhém fotoaparátu teleobjektiv. K tomu se váže i problém s rozlišením objektivu – tedy jeho schopnosti „nakrmit“ fotodiody na čipu dostatečným množstvím detailů, aby byla výsledná fotka ostrá. Čím větší je ořezový faktor, tím menší kousek ze středu objektivu fotoaparát využívá a tím jsou kladeny vyšší nároky na kvalitu objektivu. Maximální rozlišení je tedy možné z objektivu „vyždímat“ za použití kamery s ořezovým faktorem 1× („full frame“). Ale ani tady to není tak jednoduché, protože některé objektivy mohou na digitálech ukazovat poměrně neostré a nekvalitní rohy – kresba směrem k okrajům obrazového pole se může zhoršit natolik, že snažit se využít celou plochu objektivu bude kontraproduktivní. To samé platí pro vinětaci – ztmavení rohů. Je to z velké části dáno fyzikálně – paprsky světla dopadají na fotodiody na krajích velkého senzoru šikmo. Výrobci se to snaží napravit posunutím sběrných mikročoček nad jednotlivými fotodiodami, což situaci zlepšuje, ne vždy ale úplně řeší. Navíc platí, že digitální senzor odpouští optické chyby objektivu daleko méně, než filmová emulze. Kromě kresby se to může projevit např. i výraznou chromatickou aberací (kdy nám objektiv láme světlo různých vlnových délek různě a digitální senzor to neváhá patřičně zobrazit – pomocí barevných duchů kolem hran objektů). Tento problém se opět zvýrazňuje směrem ke krajům snímku.

Může tak být dobrý nápad (který navíc ušetří i vaší peněženku), zvolit fotoaparát s ořezovým faktorem. Dojde k oříznutí právě těchto problematických partií a fotoaparát využije pouze plochu čoček s dobrou kresbou.

Problémem tohoto přístupu je hlavně už zmíněné zvýšení nároků na rozlišení, kdy u některých objektivů může klesnout celková ostrost. Dále se nám omezují možnosti kompozice – úhel záběru se zmenší a objektiv, který je na FF pohodlný, nás najednou může svou „těsností“ omezovat v rozletu. Navíc se sice zbavíme problémů na kraji obrazového pole, ale zvětšením jeho středu na celou plochu fotografie se nám naopak zvýrazní případné optické neduhy v této oblasti.

Další vlastností různých ořezových faktorů je také změna hloubky ostrosti při stejném úhlu záběru (je dána právě tím, že pro stejný úhel záběru použijeme různá ohniska – na větším snímači delší s menší hloubkou ostrosti, na menším snímači ohniska kratší, s větší hloubkou ostrosti). Zde záleží na typu fotografie a vkusu uživatele. Lze pouze konstatovat, že obé má své opodstatnění a výhody.

U menších snímačů se také více a dříve projeví difrakce. Tedy lom světla na lamelách clony při jeho průchodu clonovým otvorem. Při malém clonovém otvoru může dojít (a dojde) k rozostření snímku daného tímto jevem a na malém snímači je pak takové jemné rozostření více patrné – je v podstatě zvětšené v měřítku.

Poslední problém vážící se k velikosti snímače sice nemá příliš co dělat s použitou optikou, ale může být pro uživatele důležitý: menší snímače se vyznačují menší citlivostí na světlo. Signál je na nich potřeba více zesilovat a to se zejména u vyšších použitých citlivostí ISO může projevit degradací kvality snímku. Toho si všimneme hlavně při použití méně světelných objektivů, kdy bude potřeba citlivost zvyšovat dříve. Ke všemu je s malým snímačem a tedy delším ekvivalentním ohniskem problematičtější udržet za horšího světla stejným objektivem fotografii z ruky bez nechtěného rozmazání.

Změna úhlu záběru a ostatních vlastností vážících se k různým velikostem snímačů však není posledním problémem, na který můžeme při použití starých manuálních skel narazit. Velkým otazníkem bývá i kvalita potažení povrchu čoček antireflexními vrstvami. Digitální senzor je na jejich kvalitu náročnější, než film. Senzor sám na rozdíl od emulze způsobuje odlesky a vrací tak odražené světlo zpět do optické soustavy. Tím vzrůstají nároky na tzv. MC vrstvy (multi-coating, vícenásobné antireflexní potažení povrchu skla), které mohou být u kinofilmových objektivů nedostatečné, zvláště pak na zadním optickém členu, který je ke snímači nejblíže.

Stejně tak může v podobném případě dělat problémy clona s lamelami z lesklého kovu – digitální objektivy ji mají vždy matnou, kinofilmové nemusí. Navíc při použití menších snímačů máme oproti nativním objektivům zkrátka nadbytečné množství skla – a tedy potenciálního prostoru k různým odrazům.

Kvůli výše zmíněným problémům nezbývá, než doporučit používat různé sluneční clony a vyhýbat se s problematickými objektivy světelně náročným podmínkám, pokud nás tlačí čas nebo možnosti pořízení snímku. Naštěstí digitální fotografie umožňují dodatečné softwarové úpravy, a tak je možné ztrátu kontrastu dohnat jeho dodatečným zvýšením v editoru a případné odlesky na povrchu skla retuší. Tento problém se však netýká všech objektivů, i některé staré objektivy mají antireflexní vrstvy výborné či alespoň dostatečné. Zde bych vyzdvihl hlavně SMC vrstvy od Pentaxu.

Stojí to tedy vůbec za to?

Ta nejdůležitější otázka nakonec. Ze všeho výše popsaného by mohl mít jeden pocit, že používat starou optiku na moderních digitálních tělech nemá vůbec smysl. Ale tak to není! Samozřejmě, nelze s ní moderní dedikované objektivy zcela nahradit, zejména pro vážnou práci (ačkoliv i to je někdy možné). Všechny popsané problémy se objevit mohou, ale také ne, případně nemusí vašemu stylu fotografování překážet. Pokud budeme k této praxi přistupovat jako k zábavě a koníčku, bude nás bavit překonávat překážky a hledat řešení, budeme se radovat z každé podařené fotky a ty nepodařené brát jako poučení, odmění nás stará optika svými často skvělými vlastnostmi, někdy konkurujícími i moderním drahým objektivům za zlomek jejich ceny a také často určitým charakterem – specifickým podáním, které je dnešním počítačově designovaným objektivům většinou cizí. Pokud dáte přednost takovému vzhledu fotografií před sterilní dokonalostí některých moderních skel, rádi si hrajete, máte trpělivost, a nebo se vám zdá nová optika příliš nákladná, nemáte důvod váhat. Nehledě na to, že to může být i hezký sběratelský koníček. Časem takto určitě najdete „ten svůj“ kousek, který vás svými vlastnostmi naprosto okouzlí a dá vám zapomenout na mnohé jeho mladší, zato dražší bratříčky. Věřte mi, mně se to třeba povedlo…

A na závěr druhé části si ukážeme několik fotografií, které byly pořízeny právě manuálními objektivy. Nebudeme v tuto chvíli testovat ostrost, chromatické aberace, ani vinětaci, ani nic jiného, ukázkové snímky by měly spíše poukazovat na charakter, který některé staré objektivy mají.