FotoAparát.cz

“Taky jste měli v noci takovou zimu jako v Ohňové zemi?”, ptá se nás ráno Jihoafričanka Di, jedna z fotografek, se kterou budeme po dobu 7 dní objevovat vizuální krásy okolí. (To víte, vše je relativní. Jsme tady na jižní polokouli, sibiřská zima jim nic neříká, ani severní pól, ona ta Argentina je přece jenom blíže). Hádejte co? No přece se netopí! S tím topením je to v Jižní Africe podobně jako v Bolívii, akorát ta zima je asi o pár desítek stupňů mírnější. Nicméně v noci bylo kolem nuly. Však teprve zítra začíná jaro.

“Tak tady byly ty stopy leoparda”, prohodí Nicole a ukazuje na hlínu v “předzahrádce” velikosti asi jednoho hektaru. Nicole je naše přítelkyně (Jihoafričanka z Belgického Konga - v Africe je vše možné). Je povoláním učitelka fotografie. Její muž Guy je biolog a fanatický ochránce přírody, pracuje pro vládu a právě se vrátil z Číny ze světového kongresu.

Jsou kouty Země, kam se valí davy turistů a kouty, kam se podívají jen ti, kteří hledají zapomenuté končiny, kam noha turisty nešlápla. V několika dalších cestopisech o jižní Africe navštívíme tu část světa, kterou lze směle zařadit do druhé skupiny.

Na posvätnú formulku La il-laha illa Allah Mohammed rasul Allah si musíme zvykať. Ale preto sme tu, v Sýrii, krajine, ktorú si našinec spája buď so súčasným izraelským konfliktom alebo opačne - s pradávnou históriou. Oprávnene, ale zrejme zabúda na ľudí samých...

V krátkém období se mi podařilo dostat se dvakrát do Tibetu. Civilizace sem proniká mílovými kroky. Fotografie umožňuje dokumentovat lidi v prostředí, které může do několika let navždy zmizet. Na cestách jsem se snažil zaměřit na rodiny. Nebylo to zrovna jednoduché, neboť lidé v Tibetu se fotografovat většinou vůbec nechtějí.

Pro ostřílené cestovatele je Thajsko něčím, čím jsou pro gurmána buřty s cibulí. Prostě něco obyčejného, co si může dát vždycky a co ho nemůže nijak překvapit. Do Thajska jezdí davy turistů, kteří v drtivé většině zakotví u pláže, ti dobrodružnější si zaplatí poznávací zájezd...

Island. Země sopek, gejzírů... Kam všude nás může zavanout touha po dálkách se můžete dočíst v cestopise, který napsal Miron Mikita. Děti by řekli, že tam straší. Běžme se na něj podívat...

Na Sinajský poloostrov jsem vyrazila v květnu letošního roku. Pro nás Čechy jsou to nejbližší korálové útesy. Fotila jsem zde kompaktním fotoaparátem Lumix DMC-TZ3 s podvodním pouzdrem, vybavení, které je na dovolenou za rozumnou cenu. V článku najdete fotodokumentaci z podvodního světa Rudého moře.

Snad nikdo nepochybuje o tom, že nejvhodnější dobou pro fotografickou návštěvu Říma je přelom dubna a května. Teploty přes den ještě nedosahují tropických hodnot a večer na zahrádce zapadlé restaurace u sklenky italského vína a výtečné pizzy je už velmi příjemný. Vzduchem se nesou omamné vůně a ze zdí sálá teplo dne...

Tropické podnebí s téměř absolutní vlhkostí, kde za pár dnů „vykvete i kámen“, charakteristický zvonivý zvuk místních lidových nástrojů, , bizardní stavby svatyň a sochy a sošky bohů a démonů... To jsou kontrasty, které vnímá po příjezdu každý návštěvník Bali. Je to místo, kde se může téměř neomezeně realizovat každý fotograf, ať už se zaměřuje na krajinu, živou přírodu, dokument nebo portrétování lidí.

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami - protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.

„Niečo ako ideálne svetlo nejestvuje, existuje len svetlo rozličné.“ Joe Cornish
Hoci najpriaznivejším obdobím na návštevu Škótska sa zdá byť máj či jún, fotograficky mimoriadne nevydarená tohtoročná zima - teplá, zablatená, neinšpiratívna – prispela k rozhodnutiu vybrať sa tam skôr, v polovici februára. Na krátky, vyslovene krajinársky fototrip. Neživil som falošnú nádej, že tam bude lepšie, ale aspoň inak.

V sobotu, 8. října 2005 v 8:15 se v Pákistánu zastavil čas. Většina lidí se právě probouzela nebo ještě spala, když severní oblasti země zasáhlo smrtící zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy škály. Zahynulo nejméně 87.000 lidí, tisíce dalších utrpěly vážná zranění a miliony přišly o domov. Jak vypadá Pákistán "rok poté" se zajela podívat Dana Kovaľová, redaktorka zahraniční redakce ČTK.

V sobotu, 8. října 2005 v 8:15 se v Pákistánu zastavil čas. Většina lidí se právě probouzela nebo ještě spala, když severní oblasti země zasáhlo smrtící zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy škály. Zahynulo nejméně 87.000 lidí, tisíce dalších utrpěly vážná zranění a miliony přišly o domov. Jak vypadá Pákistán "rok poté" se zajela podívat Dana Kovaľová, redaktorka zahraniční redakce ČTK.

Téměř každý turista vyrazí do těchto míst za sluncem a klidem na pláži. Slunce najde, ale s klidem to může být horší. Tak nás napadlo, že když jsme běžně ve výšce 0 m, bylo by hezké podívat se také na nejvyšší vrchol ostrova, který je ve výšce 1949 m.

Je to malé, má to korálový útes, největší koncentraci jaguárů, zrají tam leguáni a kvůli velkému množství brodivých ptáků se tam špatně plave. Co je to? Asi takhle by mohla znít hádanka, u které byste měli dojít k jasnému cíli – Belize. Pokud jste došli někam jinam, je to jenom dobře, neboť čím více takových míst je, tím lépe se mi usíná.

Zpěv muezínů volající věřící do mešit uprostřed automobilového reje, lidé zasedající k modlitbám přímo na ulicích, bohatsví a o sto metrů dále zoufalá chudoba… Istanbul, město rozporů, kde se potkávají kultury a národy. O tom, jak se fotografuje v mešitách, chudinských čtvrtích a tak trochu i o lidech dnešní šestnáctimiliónové megapole mezi Evropou a Asií je tento článek.

Ta země má duši. Tahle slova z fotocestopisu Saši Krška, který napsal pro FotoAparát.cz před čtyřmi roky, jsme si loni při putování po Podkarpatské Rusi mnohokrát připomněli. Je to kraj nádherné přírody, otevřených lidí i nostalgických vzpomínek. Tohle kouzlo si každý musí prožít sám. Fotografování vás bude nutit lépe se dívat.

V době, kdy se všichni radují z každé na zem čerstvě dopadlé sněhové vločky, jezdím prstem po mapě s myšlenkou, kde může být lépe. Protože však do hry vstupuje i finanční stránka věci, je zřejmé, že dál něž pět hodin letu to nebude. Před letošní výjimečně mrazivou zimou volím ostrov Gran Canaria. V ceně týdenního lyžování v Krkonoších pak fotím ve sluncem prohřátých horách či na pobřeží oceánu.

Sůl je nepřítelem fotoaparátu. Pokud však trochu nezariskujete, přicházíte o jedinečné okamžiky, které se již nikdy neopakují. Řada kolegů fotoaparát na dně solného dolu v Solotvině na Zakarpatské Ukrajině raději ani nevytáhla. Adrenalinové akce zrovna nevyhledávám, ale tenhle zážitek stál za to. Jsem rád, že mám k němu i fotografie.