Fotografování losů v parku Denali

Po zkušenostech s fotografováním losů v litevských a běloruských rezervacích, kde jsem strávil několik týdnů s téměř marným snažením, jsem nevzhlížel k možnosti vidět a fotografovat losy na Aljašce s velkými nadějemi. Měli jsme před sebou s Mírou Zumríkem – kolegou z Klubu fotografů přírody, pouhých čtrnáct dní dovolené a hlavním cílem měli být medvědi grizzly. Přesto jsem doufal, že nějakého losa alespoň uvidíme. Hned po příletu na mezinárodní letiště v Anchorage jsme se vypůjčeným autem vydali po silnici č.3 na sever, do národního parku Denali. Nádherná krajina s nezničenými lesy, čistými řekami a jezery, jejíž atmosféru umocňovaly masivní hory s bílými čepicemi sněhu, skýtala neuvěřitelné množství fotogenických zákoutí. Smrkové lesy střídala krajina s močály a rozlitými jezery, jinde zase místa s nízkým porostem mladých vrbiček a olšin. Ideální potrava pro losy, ale nikde jsme žádného nezahlédli. První noc jsme přespali v autě, na půl cesty mezi Anchorage a Denali.

Po příjezdu do návštěvnického centra v Denali jsme zhlédli instruktážní film „Jak se vyhnout medvědům“ a „Jak se chovat, kdyby se to nepovedlo“, a zaplatili jsme vstup do Parku. Vybaveni mapou, GPS přístrojem pro satelitní navigaci a dvěma „Lowepráckými“ batohy fotografického náčiní jsme vyjeli na první „loveckou“ výpravu. Měl jsem s sebou Canon EOS 5 a EOS 100, blesk Speedlite 540 EZ, objektivy Canon 28–80, Sigma 18–35, 75–300 APO a 170–500, k tomu Sonnar 2,8/200 s redukčním kroužkem na Canon a ruský Horizont na krajinky. Míra na tom byl podstatně lépe, k dlouho používanému Pentaxu 6×4,5 s objektivem 5,6/600, 4/300 a 80 mm si těsně před odletem pořídil nového Nikona F5 s objektivem Nikkor 2,8/300 a 1,4 konvertorem. Míra měl stativ Manfrotto a já americký Tiffen, sice lehký, ale ne zrovna nejstabilnější.

Již po dvaceti minutách jízdy jsme zahlédli prvního losa. Byla to samice, která si pochutnávala na šťavnatých vrbových lístcích. Stála asi sto metrů od silnice a vůbec jí nevadilo, že tam právě zastavilo auto. Opatrně jsme vystoupili a udělali několik snímků. Losice na naši přítomnost vůbec nereagovala. Klidně dál brala chutnou potravu a pomalu zašla za skupinku smrků. Popoběhl jsem po silnici tím směrem, abych našel místo odkud by byla ještě vidět. Místo toho jsem však zahlédl obrovské lopaty losího býka. Ležel jen několik desítek metrů od nás a stejně jako ona se vůbec nevzrušoval přítomností nějakého auta nebo lidí. Bylo to téměř neuvěřitelné! Okamžitě jsem se vrátil k autu, abychom se domluvili na strategii přibližování, protože by rozhodně stálo za to udělat několik detailnějších snímků.

Zvolili jsme sice riskantní, ale nejjednodušší metodu: budeme se k němu přibližovat potichu v protivětru a až se zvedne tak budeme fotit dokud neuteče. Utekli jsme my. Losice, kterou jsme již neviděli, měla totiž o kus dál odložené odrostlejší mládě a zřejmě nabyla dojmu, že mu snad chceme ublížit. Za silného lámání větví se objevilo její obrovské tělo ve vzdálenosti snad třiceti metrů. S nataženým krkem a slechami stočenými dozadu se řítila přímo na nás. Naštěstí pro nás netrvala na pronásledování moc dlouho a spokojila se s tím, že nás jen vyhnala ze svého teritoria. Stáli jsme tedy znovu na silnici a nevěřícně jsme pozorovali losího býka, se kterým tato událost ani nehnula. Losice nás ještě chvíli pozorovala, potom zkontrolovala mládě a znovu se začala věnovat vrbovým lístkům. Postavili jsme si stativy vedle auta na silnici a nasadili jsme teleobjektivy. Nezbývalo nám nic jiného než čekat až se losí býk zvedne sám a doufat, že se snad rozhodne přijít blíž. Měli jsme štěstí! Zhruba po hodině se los zvedl a my jsme si jej mohli konečně prohlédnout v celé jeho kráse. Mohutné tělo na vysokých nohách zdobila obrovská trofej ještě nevytlučených lopat. Pomalu, za neustálého okusování vrbových lístků, se přibližoval k silnici.

Fotografovali jsme snad každý jeho pohyb, vždyť ani jeden z nás nevěděl jestli to není poslední los, kterého tady uvidíme a když, tak jestli budeme moci fotografovat z tak krátké vzdálenosti. Los se k nám neustále přibližoval. Po prvních několika naexponovaných filmech jsme se již oba uklidnili a mohli jsme v klidu komponovat další snímky. Los se tvářil jako by tam byl sám. Chodili jsme si do auta vyměňovat teleobjektivy, fotoaparáty i filmy a jemu to vůbec nevadilo. Asi po dvou hodinách se přiblížil těsně k silnici a my jsme mohli fotit i se základními ohnisky z několikametrové vzdálenosti. Dokonce mu ani nevadilo, že jsem si ho přisvětloval bleskem! Po nějaké chvíli los konečně odešel. Uložili jsme si naexponované filmy a pomalu odjeli zpátky. Druhý den návštěvy na Aljašce tedy skončil úspěšně.

Více o fotografování Rostislava Stacha najdete na jeho www stránkách, odkaz zde.