Filipíny, 2.část

Toto heslo jsme domorodce naučili během naší třicetidvou hodinové !! cesty z Puerto Princesa na El Nido. Teď se asi trochu rozkecám, ale musí vám tuto cestu popsat. Zajímavě to začalo už v Manile při nasednutí do Boeingu, který nás měl dopravit do P. Princesa. Naše sedačky byly obráceny do protisměru a seděli jsme jako ve vlaku tři a tři proti sobě. Ihned se k nám nahrnuly letušky a mně a Víťovi daly nějaké brožury a vysvětlily nám, že jelikož sedíme u nouzových východů, budeme součástí posádky se spoluzodpovědností za případnou evakuaci cestujících. Vysvětlily nám, jak se nouzový východ otevírá, kdy se otevírá a jak máme lidem pomáhat…

Naštěstí jsme nouzák nepoužili, v P. Princesa si našli bungalovy a vyrazili k bělostným plážím vychvalovaným v katalozích německých cestovek. Řidiči trojkolek nás odmítli odvést až k pláži, s výmluvou že by mohli v bahně zapadnout. Nějak nám unikla souvislost mezi bahnem, pláží atd. U vstupu na pláž jsme ještě museli zaplatit vlezné a byli jsme opravdu v bahně. Humus, špína hlava na hlavě a navíc nás po chvíli upozornili, že tam se koupat nemůžeme, že to není pro bílé – no please. Takový malý pokus o diskriminaci? Nevím, nebudu to řešit. Rozladění jsme se rozprchli po městě a začali hledat odvoz na El Nido, doporučované jako jedno z nejhezčích letovisek světa.

Jeepnu jsme našli, ten den odjíždí pouze jedna, takže máme štěstí. 300 km cesta bude trvat asi deset hodin a bude stát 300 Kč na osobu, to je dobré. Horší je že Jeepna nemá dveře, ale jelikož jsou okýnka bez skla není ani nastupování problém. Vezeme se s dalšími asi 30 domorodci a obdivujeme bravurnost řidiče.
Řidič má asi 17 – 18 roků, šátek přes obličej (kvůli všudypřítomnému prachu ) a hlavně odvahu. Na jediných třech kilometrech asfaltu to hnal stovkou, po nájezdu na prašnou cestu sklápí i přední sklo a nasazuje si brejličky pilotů z dvacátých let a bekovku obrací kšiltem dozadu. To je záruka nevšední cesty.

Míša nadává na šedesátiletého domorodce, který se na ní tlačí více, než je v přeplněné Jeepně nutné a mezi zuby procedí památnou větu:" Já se asi vožeru. Dejte mi rum. Ale rychle." Klidně jí podávám láhev, protože si naivně myslím, že 3 litry, které jsme těsně před odjezdem koupili, budou na čtyři chlapy a deset hodin bohatě stačit. Nestačily, ale to bude zřejmé později. V Jeepně je i přes to, že okna jsou bez skla, silně cítit nafta z pěti barelů uložených vzadu na sedačkách. Jelikož místa s přibývajícími cestujícími ubývá, dávám přednost pohodlí na střeše, kde se vyvaluji na pytlích s cementem a kartónech koly.

Vjíždíme do prvního brodu, řeka není nejmenší, ale řidič ještě na břehu zařadil redukovanou jedničku. Už je mi jasné, proč je podvozek nějakých 80 cm vysoký. Motor řve jak tur a já na střeše se raději vážu ke kabině. Přesně uprostřed řeky stojíme a motor chcípá. Tupě zírám do silného proudu a odhaduji hmotnost auta, je to jasné jak facka, nemáme šanci, tohle nevytlačíme ani za nic. Domorodci jsou ale v pohodě, myjí se a pár kluků někde vyhrabalo plastové konve a začínají čerpat vodu do obrovského barelu v přední části střechy. Vočumuju a už vím, že jsme nezapadli, ale zastavili: z barelu na střeše vede hadice podél řidičova okna, kde je ventil a končí nad motorem. Je to chlazení, které jsme docenili až později. Vždy v dlouhém stoupání šofér otevřel ventil a voda z barelu tekla přímo na hlavu motoru. Jednoduché a účinné. Barel je plný, jede se dál. Tohle byl jen falešný poplach.

Střecha, kterou jsem původně měl jen pro sebe, se zaplňuje. Domorodcům nabízíme pravé české Petry, oni nám zase vynikající měkké kokosové ořechy. Ne jak je známe z našich obchodů, ale vynikající měkoučké a hlavně hodně. Zjišťujeme, že sedíme asi na 3 tunách cementu a ještě přibývají bedny s rybami.

Vjíždíme do kopečků, cesta se zhoršuje a navíc trochu sprchlo. Otevíráme třetí láhev rumu a v jednom stoupání…… zapadáme. Před námi už stojí nějaký náklaďák, který zablokoval cestu. A nějaký debil za námi se nenechal přesvědčit, že neprojede a zapadl tak šikovně, že je zpříčený a jedno kolo mu visí nad svahem do džungle. Je asi šest večer, rychle se stmívá a já jsem piclej, no trochu více piclej. Zkoušíme auto vytáhnout na laně, ale jsme bez šance. Domorodci rezignovaně čapí po lýtka v bahně a hulí. Agituji a poučuji, ale na rady bělocha nejsou zvědaví. Šofér jeepny, která přijela za námi, se rozhodl vrátit. Druhý den se dovídáme, že sjeli na pobřeží, počkali na odliv a asi 20 kilometrů si to hnali po pláži…. Na cestu se napojili až za kopečky.

Nálada mezi domorodci je celkem dobrá, je nerozhodí absolutně nic. Jestli dojedou dneska nebo za tři dny – na tom přece nezáleží. Nálada v naší výpravě je mizerná, holky nadávají a chtějí jet domů (taky bych je nejraději domů poslal, ale jak ?). Už ani ten rum mi nechutná. Chrápeme v džungli za řevu opic a určitě i něčeho většího a nebezpečnějšího. Teda ne přímo v džungli, jen na střeše našeho tanku, vevnitř a v blízkém okolí. Ale když si z okýnka odplivnete, tak to letí do změti palem, keřů, stromů, lián no prostě do džungle.

Ráno nás z bahna tahá buldozer, nedaleko se totiž cesta opravuje. Celá Jeepna je od bahna a ne jen Jeepna. Od bahna je všechno – boty, trička, baťohy (ráno jsem zjistil, že jeden domorodý kluk použil můj bágl jako matraci), od bahna je i láhev rumu, Petry a můj zubní kartáček. Aspoň mám důvod proč si do konce štrády nebudu čistit zuby. Ale nejdůležitější je, že si to zase fičíme dál naší 15–20 kilometrovou rychlostí. Další půlka dne se odehrává v poklidném tempu – palmy, džungle kiosek s rýží a vepřovým, palmy, brody, lidi ven, lidi dovnitř, cement dolů ze střechy, pneumatiky na střechu, palmy…

Po obědě se už potřetí dovídáme, že El Nido je tak hodinku, maximálně dvě. Jeepna už je prázdnější a my si to funíme do kopce, když najednou rána. Motor vyje v otáčkách, ale my stojíme. Řidič tam znovu pere jedničku, motor šlape naplno ale my se ani nehneme. Za mnou slyším české nadávky nejhrubšího zrna a šofér se svými kumpány už leží pod autem. Diagnóza: „No problem, broken shaft.“ Jeden z dobrovolných „opravářů“ vytahuje drát a pruh gumy. Nevím, jak chtějí opravit prasklou hřídel gumou a drátkem, ale počkáme si. Za chvíli opět startujeme, zařadit, pustit spojku a … cuk, stojíme za doprovodu pleskání gumy o podvozek.

„Opraváři“ vytahují hřídel a jdou ji do nejbližší vesnice svařit. Máme asi dvě hodiny na očumování pralesa a nějaké chatrče s buvoly. Na zahrádce jim roste ananas, mango, banány a kokosy.

Od ostatních cestujících se dovídáme, že by asi za půl hodiny měl jet ještě jeden autobus. Jenomže v tom kopci, kde stojíme nám nezastaví. Musíme sebrat bágly a vyškrábat se nahoru. Míjí nás trojkolka, ale úvahy o osmi běloších s bágly na jedné trojkolce majitel zamítá. Jsme nahoře, stmívá se, už je to hodina a nic nejede, čekáme, ti hrdinštější rozvíjejí debatu, jak zabít hada škrtiče a jak jedovatého hada. Opět slyšíme motor něčeho malého, je to motorka. Prý, že autobus dnes už nepojede, ale naše hřídel už je svařená. Máme strach že „opraváři“ dají auto dohromady a vrátí se do vesnice přenocovat a na nás se vykašlou. Rozhodnutí je následující. Holky se dvěma kluky zůstanou nahoře s bágly a já s Ríšou jdeme rychle dolů abychom šoféra přinutili pokračovat v cestě. Ve chvíli, kdy dobíháme k Jeepně slyšíme z lesa hukot, který se blíží. „Ty vole, to je slejvák jak ďas.“ Dřív než to Ríša dořekl, tak jsem mokrý až na trenýrky. Lije úplně ukrutně a asi 20 minut. Chudáci tam nahoře.

Opraváři leží pod Jeepnou a něco tam šotí, půjčuji jim baterku a za chvilku se připlahočí zbytek naší výpravy. Mokří, věci v báglu taky mokré, pláštěnky téměř nepomohly protože hodně foukalo. Nálada je téměř depresivní a když mi šofér přináší vybitou baterku, tak málem dochází k vraždě.

Dobrý, hřídel je na svém místě, nastartovat, zařadit a JEDEM!!! Snažíme se spát, ale cesta je čím dál horší, mlátíme sebou z jedné strany na druhou. Vodu do barelu bereme v každém brodu, (tedy každých 5–6 km) chladící hadice je puštěná téměř nepřetržitě, rum už dávno došel. Někdo vytahuje čokoládu, sláva. Zrovna se mi rozplývá druhý dílek Studentské pečeti na jazyku, když…… prudká brzda, stojíme uprostřed cesty a řidič s kumpány utíká někam za auto a něco hledají. Mám pocit že zkolabuji, ale vyskakujeme taky a s baterkami jdeme k nim. Ztratili jsme ventil od chladící hadice. Domorodci si od nás půjčují zase jednu baterku a pobíhají po cestě jak počůraní mravenci. Jóóó, jeden z nich je úspěšný. Ventil je nasazený a jedem dál.

Asi v jedenáct večer konečně vidíme chýše a domky El Nida. Slyšíme moře a zastavujeme před blikající hospodou, ze které řve falešné Karaoke – národní mánie Filipínců a všech asiatů.
Na závěr jen běžné handrkování o ceně. Šoférovi kumpáni mají pocit, že vytažení buldozerem a sváření hřídele jim musíme platit my, my zase tvrdě prosazujeme slevu za muka a utrpení. Nakonec platíme částku dohodnutou před třiceti dvěma hodinami o 300 km jižněji.
Trošku problematické hledání noclehu, ale už se koupeme v JIHOČÍNSKÉM moři.

Závěrem:

Nemyslete si že jsme tam nějak trpěli, tenhle popis je jen 32 hodin, ale my si na Filipínách užívali 330 hodin. Celý výlet byl perfektní. V této zemi je turizmus teprve na začátku, proto dobrodruhům doporučuji vyrazit dříve než budou ostrovy plné tlustých růžových těl hlučných germánů a severoameričanů.

Většina ostrovů je neobydlená, stačí si s rybáři dohodnout odvoz (za pár šupů) a můžete hodiny, dny, týdny nebo i roky strávit jako trosečníci v Jihočínském moři.

Předchozí díl: Filipíny I