Pár úvah pokročilého fotoamatéra neustále hledajíc tu svou cestu ve velkém světě fototechniky, jenž se rozhodl na pár měsíců opustit pohodlnost světa moderních zrcadlovek. Cílem článku bude seznámení s jednou z mnoha možností, kterak za rozumný peníz vybudovat kvalitní fotovýbavu. Řeč bude o historickém Canon FD systému.
Jak jsem se k FD systému dostal
Když jsem si v roce 2001 za první uspořené peníze pořídil zrcadlovku EOS 300 s dvěmi setovými objektivy 28–80 a 75–300 značky Tamron, netušil jsem, do čeho se vlastně vrhám. Můj do té doby vcelku poklidný život se brzy změnil v šílenou honbu za dokonalými fotografiemi a hlavně fototechnikou. Cesta poznání byla dlouhá a místy dosti krkolomná. Dokonvergoval jsem k potřebě disponovat klasickou zrcadlovkou se sadou tří pevných objektivů: 24mm, světelná 50mm a něco delšího nejlépe s možností fotit makro v běžných měřítkách do 1:1, vše se stejným průměrem filtru, v rozumné velikosti a váze.V případě EOS systému je to s trochou skromnosti sestava Canon EOS 300 s objektivy EF 24/2.8, EF 50/1.8 a Sigma 105/2.8 EX,což v našich zemích jen těžko seženěte pod 30.000Kč, mluvím samozřejmě o použitém zboží.
Pro fotoamatéra, jenž fotí pouze pro radost, může být tato částka nemalou překážkou. Je-li založen na statická témata jako krajina, portrét, makro, zátiší, brzo zjistí, že se bez pohotové autofokusu snadno obejde a začne přemýšlet, jak vybudovat kvalitní fotovýbavu za podstatně menší peníz. A to je i můj případ.Nabízí se otázka, proč pořídit právě FD systém. V mém případě jsou důvody dva. Ten podstatnější je finanční dostupnost.
Canon v 80.letech 20. století udělal za FD systémem tlustou čáru a začal vyvíjet nekompatibilní EF systém. To se samozřejmě odrazilo v cenách FD systému, posledními hřebíčky do rakve se pak staly nové, dostatečně kvalitní a cenově dostupné, digitalní EOSy. Druhým důvodem volby je pak jeho podobnost s EF systémem. Krom shodného ovladání jsem byl také zvědav na jejich přímé srovnání, hlavně co se optických kvalit objektivů týká.
Budování FD systému
Nejstarší FD zrcadlovkou je F-1 z roku 1971. Je to velmi bytelný a sofistikovaný model určený k profesionálnímu použití.Výrobce zaručuje 100.000 přesných expozic a plnou funkčnost při teplotách –30°C. až +60°C. a relativní vlkosti do 90%.Model se, včetně jedné inovace, vyráběl a prodával deset let. Z dnešního pohledu má jeden nedostatek – CdS prvek expoziometru, který časem ztrácí svou přesnost. Nástupcem F-1 byl New F-1 z roku 1981, zajímavostí je hybridní uzávěrka, mechanická pro časy 1/125s až 1/2000s, elektronická pro časy 8s až 1/90s a bodové měření 3% ve středu hledáčku. Základním ovládáním se nelišil od svého předchůdce, úpravy se týkaly především elektroniky, mimo jiné byl nahražen CdS prvek za křemíkový. Tento model se vyráběl přes deset let až do nástupu prvních EOSů. S příchodem nové F-1 byly také uvedeny na trh inovované FD new objektivy. Nejvíce pozornosti si získali profesionální L-kové objektivy používající high-end materiály jako nízkorozpytová a apochromatická skla či čočky z fluoritu. V bazarech se „efka“ objevují méně často, cena bývá vysoká.
Amatérům byly určeny modely řady A. Jedním z nejúspěšnějších byla AE-1 uvedená na trh v roce 1976. Jednalo se o první 35mm zrcadlovku řízenou výhradně vestaveným mikroprocesorem. Díky jednoduchosti ovládání, spolehlivosti a nízké ceně se jí prodalo přes pět milionů kusů. To se také odráží na její dostupnosti v bazarech a nízké ceně. Zajímavostí je jediný automatický režim měření – priorita času. Chudším bratříčkem AE-1 byl AT-1, uvedený na trh ve stejném roce. Jednou z podstatných nevýhod je opět CdS prvek expoziometru. Nejvyšším modelem řady byla A-1 z roku 1978 s několika režimy měření včetně plné automatiky a časy od 30s do 1/1000s, korekcemi expozice, digitálním displayem v hledáčku a slušným pracovním rozsahem měření. K tělu se samostatně prodával motor s gripem, díky němuž bylo možné snímat rychlosti až 5 snímku za sekundu. Canon v 80.letech propagoval myšlenku, že rychlost uzávěrky je jedním z nejdůležitějších parametrů ovlivňující výslednou fotografii. Nicméně tlaku trhu neodolal a modelem AV-1 v roce 1979 naplnit poptávku po amatérských přístrojích s prioritou clony. Poměrně častým modelem v bazarech je AE-1 Program z roku 1981, který byl v mnoha směrech výborným nástupcem již legendární AE-1. Jak název napovídá, jednou z inovací byl plně automatický režim převzatý z dražšího modelu A-1. Posledním modelem řady je AL-1 z roku 1982 s indikací ostření. Díky této lahůdce je vyhledávám sběrateli a v bazarech se vyskytuje jen výjimečně.
V roce 1983 byl na trh uveden první model z řady T, jenž měla nahradit řadu A, model T50. Hlavním cílem bylo nabídnout lehké, co nejvíce zautomatizované, snadno ovladatelné fotoaparáty, samozřejmostí byl vestavený motor na převíjení filmu. Za povšimnutí stojí nejvyšší model řady T90 z roku 1986. Kamera disponuje osmi automatickými režimy a třemi systémy měření. Nechybí plně manuální režim. Z vlastností jmenujme například rozsah času od 30s do 1/4000s, synchro 1/250s či rychlost převíjení 4 a půl snímku za sekundu. Při porovnání s dnešními zrcadlovkami mu chybí jen autofokus. Bývá označován jako nejbližší předchůdce prvních EOSů.
Objektivů pro FD těla je celá řada, od ultraširokých objektivů včetně fisheye přes mnoho zoomů až ke světelným teleobjektivům. V nabídce nechybí kvalitní makroobjektivy ani dlouhá zrcadla. A zdaleka nejde jen o výrobky firmy Canon. Obzvláště v našich zemích se lze setkat z nejrůznějšími značkami jako např. Cosina, Exacta, Makinon, Rokinon, Sigma, Soligor, Vivitar, Tokina, ale i Carl Zeiss. Samotný Canon nabízí několik typů: FL, FD a FD new. První zmiňovaný lze použít s částečným omezením, nutností je měření se zacloněným objektivem. Zbylé dva umožňují přepnutím clonového kroužku na pozici „A“ clonovou automatiku, tj. měříte a komponujete s plně otevřeným objektivem, ten je zacloněn až v okamžiku expozice. Novější verze FD new se liší především použitými antireflexními vrstvami. Na první pohled tyto objektivy snadno rozpoznáte podle černého clonového kroužku.
Která skla pořídit, je čistě osobní záležitost, nicméně pevnou padesátku by měl vyzkoušet každý. Firma Canon během 70. až 80.let nabídla hned několik verzí s různou světelností. Nejlepší pověst si získal objektiv FD new 50/1.4, vzhledem k nízké ceně si ho může dovolit každý.
Z příslušenství jsem již jmenoval motorové pohony a gripy. Dalším rozšířeným doplňkem jsou mezikroužky, jednodušší bez přenosu clony, ty lepší pak s přenosem, dále pak telekonvertory. Mezikroužky byly často nezbytným doplňkem k dosáhnutí měřítek 1:1, většina makroobjektivů v té době umožňovala pouze 1:2. Další vyráběnou pomůckou pro makro byl reverzní kroužek, ve spojení se širokoúhlými objektivy lze dosáhnout zajímavých měřítek, např. 2.5:1 s 24mm objektivem. K FD tělu se také prodávaly datovací stěny. Z dalšího příslušenství jmenujme dioptrické korekce a očnice, u některých modelů výměnné matnice. Samozřejmostí je drátěná spoušt.
Dostupnost FD systému
V celém článku jsem se několikrát zmínil o finanční dostupnosti FD systému. Musím přiznat, že je to pravda částečná. Nabízející inzerenti jsou dvojího druhu. První nepříliš početnou skupinu tvoří fotoamatéři, kteří neodolali lákadlům moderních zrcadlovek a digitálních aparátů, doplněné řadou majitelů nabytých pozůstalostí, kteří o fotografování se zastaralou technikou nemají zájem. Jejich cílem je se dané techniky poměrně rychle zbavit, cena je tedy nízká, často usmlouváte i nějakou tu slevu. Druhou skupinu tvoří sběratelé, kteří vidí v FD systému víc než jen pouhý fotografický přístroj, domluva je téměř nemožná, ceny jsou často nadhodnocené.
Základem každé fotovýbavy by měla být padesátka, už kvůli světelnosti. Těch je po bazarech spousta a rozumné ceny se pohybují kolem 1.000Kč za verzi 1:1.8 a kolem 2.000Kč za světelnější 1:1.4. Dalším běžným sklem je 28/2.8, která lze sehnat za přijatelných 2.000Kč. Z delších objektivů se pak nejčastěji vyskytují 135/2.8 a 200/4, cena se pohybuje kolem 2.000Kč. Chcete-li jiná běžná ohniska jako třeba 24mm, 35mm nebo 85mm, musíte se připravit na cenu kolem 5.000Kč a více shánění po bazarech. Na ještě vyšší cenu se připravte, pokud zatoužíte po světelnějších sklech jako třeba 135/2.0 nebo 200/2.8 ale i 35/2.0. Konečně nejvyšší příčky pomyslného žebříku dostupnosti představují ultraširoké objektivy, telemakroobjektivy a předchůdci dnešních L-kových objektivů. To je už oblast čistě pro sběratele, částky běžně přesahují hodnotu 10.000Kč.
Také v oblasti těl je poměrně slušný výběr, můžete sáhnout po několika typech přístrojů a příslušenství. Nejvybavenější kamery se prodávají běžně přes 8.000Kč, ty méně vybavené lze sehnat od 2.000Kč. Osobně mne nejenom vzhledem nejvíce zaujal model AE-1 svým poměr cena/výkon a model A-1 pro množství programů a intuitivní ovládání. Z příslušenství běžně narazíte na motorové pohony, ceny začínají od 1.000Kč, nejčastěji se však prodavájí spolu s tělem, a dále pak mezikroužky, za sadu s přenosem clony dáte 1.500Kč.
První pocity při práci s FD systémem
Použitá sestava: Canon AE-1 s original objektivy FD new 24/2.8, 50/1.4 a 200/4.
Tělo AE-1 jsem pořídil z několika důvodů – nízká cena, široký výběr v bazarech, prověřená spolehlivost, snadné ovládání.
Jak jsem již prozradil, přístroj disponuje pouze jedním automatickým režimem a to prioritou času. Musím přiznat, že tento režim jsem na EOSu používal minimálně a dával přednost prioritě clony, nicméně je to jen otázka zvyku. Čas lze volit po celých krocích od 2s do 1/1000s, samozřejmostí je čas B. Tlačítko spouště je typicky dvoupolohové, namáčknutím aktivujete expoziometr, plným domáčknutím pak otevřete uzávěrku. U přístroje mi chybí blokování expozice, jenž jsem na EOSu hojně využíval. Blokace mi chybí o to více, že přístroj disponuje pouze měřením se zvýhodněným středem, jenž u některých scén nedává nejpřesnější výsledky. V těchto případech lze však možné využít manuálního režimu a pro daný čas nastavit příslušnou clonu přímo na objektivu. Pro scény s protisvětlem disponuje předdefinovanou korekcí +1.5EV, což je příjemné. Rozsah měření expoziometru není uchvacující, pouze 1–18EV, se světelnou padesátkou lze atakovat horní hranici, stejně tak jako tu spodní s méně světelným teleobjektivem. Pentaprizmatický hledáček se zaostřovacími klínky a rastrem má výborné pokrytí 93% ve vertikálním směru a 96% v horizontálním při 0,86× zvětšení. Hledáček je jasný, umožňuje bez problému zaostřovat ve zhoršených podmínkách i s objektivem světelnosti f/4. Součástí hledáčku je také varovná kontrolka, jenž upozorňuje na případnou podexpozici. To je důležité u méně světelných skel, kdy pouhým pohledem na ručičku expoziometru nepoznáte, zda lze ještě fotit na plnou díru nebo zda je už množství světla nedostatečné.
Na přeexpozici bohužel žádná kontrolka není, a musíte si ohlídat, zda se ručička expoziometru nachází v rozsahu clon, jimiž objektiv disponuje. Jistou komplikací je stupnice expoziometru, která je pouze do clony f/22. Některé FD objektivy umožňují zaclonit na f/32, chcete-li tuto clonu používat, musíte před exponováním trochu počítat, to se týká hlavně makrofotografie. Celkově je tělo velice bytelné, přijatelných rozměrů a váhy. Zakládání filmu je bezproblémové, pro svižnější práci to vyžaduje trochu cviku. Příjemný je tichý a jemný chod zrcátka. Zde se musím zmínit o jednom častém neduhu zrcadlovek řady A. Je jím použité mazadlo, které má tendenci vysychat. To se pak projevuje nepřesným chodem uzávěrky za nepříjemného kvílícího zvuku pístu zrcátka. Závada lze poměrně snadno odhalit a odstranit namazáním, před zakoupením je vhodné si fotoaparát vyzkoušet.
Na první pocity při práci s objektivy příliš nedám, ale o jeden se s Vámi podělím. Je jím clonový kroužek, přesněji lamely clony, které na první pohled nereagují na nastavení clonového kroužku. Vysvětlením je konstrukce bajonetu a clonová automatika.Pokud si chcete funkčnost objektivu před koupí ověřit, je nutné jej nasadit na tělo, natáhnout závěrku, přepnout objektiv do režimu manuálního výběru clony a nakonec nastavit jakési mechanické šoupě na těle přístroje v blízkosti bajonetu. Na pořadí záleží, výrobce nedoporučuje mít nastavené šoupě a zároveň zvolenou clonovou automatiku, údajně to nesvědčí jemné mechaniceobjektivu.
Závěr
Na otázku, zda je Canon FD mrtev, si musí každý odpovědět sám. V mém případě si na konečný soud nechám pár měsíců testování v různých podmínkách. Po prvních zkušenostech shledávám FD systém plně použitelný, je nutné znát jeho nedostatky a umět je obejít. Domnívám se, že je zajímavou alternativou pro zkušenějšího fotoamatéra, jenž neopouští pole statické fotografie a nechce své fotovýbavě věnovat velkou část svého rozpočtu. Je však otázkou, zda by nebylo v takovém případě vhodnější okusit možnosti středoformátu, kde se dá za podobný peníz pořídit obdobná výbava. Ale to je už téma na jiný článek.
Zajímavé odkazy
viz odkaz http://www.canon.com/camera-museum/
viz odkaz http://www.mir.com.my
viz odkaz http://www.canonfd.com/