Fotografie a velký formát I.

Psát v dnešní době o fotografování na velký formát, když technika a zájem fotografů především z oblasti amatérské směřuje k miniaturizaci a k digitalizaci, může někomu připadat jako anachronizmus. Vývoj fotografické techniky velkoformátové aparáty v mnoha odvětvích zcela vytlačil. Používat dnes běžně velkoformátové reprodukční aparáty například v tiskárnách, to už je skutečně rarita. Přesto i dnes je řada oborů, kde se s velkoformátovou fotografií setkáváme a zatím se dá říci, že je nezastupitelná. Nebude tedy na škodu se s jejími základy seznámit.

První otázka je logická – kde začíná velký formát. Hledisek je více, proto se přidržím obecně uznávaného dělení, kde v řadě fotoaparátů od snímání na film z „osmiček“ (například Mikromy z Meopty Přerov), přes kinofilm ať již 24×36 nebo 12×24 mm (Leica) a střední formát od 4,5×6 (Mamyia) až po 6×9 (Linhof)) jsou ty velkoformátové řazeny až od formátu 9×12 cm. Ještě obecnější by bylo dělení na fotoaparáty kinofilmové, svitkové a aparáty na ploché filmy či skleněné desky.

Historie velkoformátové fotografie v dnešním pojetí se začala psát po roce 1847, kdy fotocitlivá vrstva byla přenesena na skleněnou desku. Desky se připravovaly na místě fotografování tzv. mokrým procesem, prapředek dnešních filmů vznikl až v roce1871. Ta doba, o níž můžeme bez obav psát jako o době dřevní a to i proto, že aparáty s výjimkou objektivů byly konstruovány ze dřeva, byla pro fotografy velice náročná. Především ti, kteří fotografovali v exterieru, nosili celou výbavu na krosnách, mnohdy i s řadou nosičů, vytvořili snímky, nad nimiž můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou. Připravit na místě mokrou koloidovou desku, ihned na ni exponovat, vyvolat a na místě usušit – bylo by to dnes vůbec možné? Suchý proces byl v té době jistě významným pokrokem. Tak jak šel vývoj chemického procesu kupředu, umožňoval i vývoj fotografické techniky. Objevovaly se stále nové typy aparátů. Především aparáty určené pro snímkování mimo atelier byly stále menší, přes vynález svitkového filmu po kinofilm až k mikrofilmu. Zůstaňme tedy tam, kde fotografická technika začínala.

Jindřich Eckert (1870) Fotograf - 60. Léta
reprodukce fotografa v z poloviny 19. stol. v terénu

Ani fotografie na velký formát samozřejmě nemohla zůstat stranou zájmu konstruktérů. Dnešní fotoaparáty na velký formát se vyznačují především precizností zpracování, škálou příslušenství, které umožňuje pohodlnější práci a především rozšiřuje jejich využití v nejrůznějších oborech zejména v oblasti vědy a techniky. Velký formát je však i nadále doménou fotografů výtvarníků. I když i sem zasahuje stále víc digitalizace, je fotografie na velký formát i v této oblasti nezastupitelná a pokud ano, je největší překážkou cenová nedostupnost.

Základním typem fotoaparátů na velký formát je od prvopočátků měchový aparát. Prvotní konstrukce snad našim předkům připomínaly spíš tahací harmoniky, jen místo kláves z jedné strany vyčníval jakýsi mosazný válec se sklem. Princip velkoformátové kamery se do dnešních dnů vlastně nezměnil. Přední standarta s možností upevnění objektivů různé ohniskové vzdálenosti, rovný nebo kónický měch, zadní standarta s mechanizmem pro upevnění matnice a kazet s filmem nebo skleněnou deskou. Sama konstrukce pak nese znaky určení pro exteriér, tady vzniklo nepřeberné množství konstrukcí sklapovacích nebo výsuvných nebo do atelieru. Samozřejmě pro různé obory vědní, ale i výrobní povahy, vznikaly speciální typy aparátů, které se uplatňují i v dnešní době.

Fotografie velkoformátového aparátu typ anglický Fotografie velkoformátového aparátu typ německý

Protože naklápění, respektive rotace standart, je možné jak v ose vodorovné, tak i svislé, je práce s hloubkou ostrosti jedním z nejdůležitějších znaků velkoformátových aparátů. Zde stojí za zmínku i opačné využití této funkce. Pro realizaci výtvarného záměru je možné hloubku ostrosti potlačit. Objektivy pro tyto aparáty jsou korigovány pro vyšší clonová čísla a bez této funkce by někdy nebylo možné získat snímek s malou hloubkou ostrosti.

Rotace obou standart pro zmenšení hloubky ostrosti Naklonění obou standart pro zvýšení hloubky ostrosti
Vysunutá přední standarta

Další významnou funkcí je posun přední standarty u sklopných aparátů (např. Linhof), nebo posun obou standart u optických lavic po kolmé ose (např. Sinar). Toho se využívá především pro úpravu svislic. Znáte snímky, kde architektura „padá“. Je to zcela přirozený jev, pokud při fotografování není osa objektivu v horizontální rovině. Při snímcích architektury se linie směrem k obloze sbíhají, při fotografování shora se linie sbíhají směrem od objektivu. Protože objektivy velkoformátových technických aparátů mají úhel záběru větší než je plocha filmu, je možné jejich posouváním na standartě využít i další část dosud skrytého záběru. Hodnoty, o které lze stadartu vysunout, většinou výrobci objektivů uvádějí. Samozřejmě za předpokladu, že budeme užívat klasické členění objektivu pro daný formát. Pro formát 9×12 cm, případně 4×5 inch, s nimiž se u nás nejčastěji pracuje, jsou to širokoúhlé objektivy 65 až 75 mm, základní 135 až 150 mm. Samozřejmě je možné použít i objektivy určené například pro formát 6×9, ale možnost vysunutí standarty je buď velice omezená nebo žádná, někdy hrozí i nebezpečí vinětace.

Centrfiltr

Dalším limitujícím faktorem pro velikost posunu objektivu na standartě je úbytek světla směrem k okrajům záběru. Tuto nepříjemnou vlastnost lze poměrně úspěšně korigovat za pomoci centrfiltrů, jejichž optický střed je tmavší než okraje. (Je to však řešení poměrně nákladné, u systému negativ – pozitiv to lze řešit na příklad úpravou kondenzoru zvětšovacího přístroje.)

Kruhová výseč zobrazená objektivem Kruhová výseč zobrazená objektivem s plochou záběru

Tady lze namítnout, že i dnešní kinofilmové a středoformátové aparáty mají objektivy s možností posunu, tzv. „šifty“, ale jejich cena není zrovna nejnižší a navíc takový objektiv má pouze jedno pevné ohnisko.

Velkoformátové aparáty se rovněž používají v řadě technických a vědeckých oborů pro zhotovení vysoce kvalitní makrofotografie. Kombinace dlouhého výtahu a objektivů s malou ohniskovou vzdáleností – například základní objektivy pro kinofilm – dávají vysoce kvalitní výsledky.

O technických vymoženostech velkoformátových fotoaparátů by se dalo psát velice dlouho, to však bychom zabrousili k aparátům se specielním určením. Smyslem tohoto povídání je přiblížit populární formou především výhody a specifika práce s klasickými velkoformátovými komorami, několik praktických rad a ukázek.

Praktické ukázky práce s velkoformátovým aparátem a úskalí, která přitom na fotografa čekají, bych chtěl přiblížit na několika základních typech fotografie.

V dalších dílech proto navážu těmito tématy:

krajinářská fotografie fotografie architektury technická fotografie
Bohumil Jakoubě
     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (3)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram