Minolta Autocord – Patří do starého železa???

Přestože asi jen málokdo z lidí uvažujících o koupi fotoaparátu vůbec bere do úvahy staré ale osvědčené dvouoké zrcadlovky (TLR), neznamená to, že tyto patří už jen do vitríny, i když i tam by se vyjímaly krásně.

Obecný názor je ten, že jde o koncepci překonanou a zastaralou. Kouzlo TLR se ale ukáže pokud z jejich mínusů uděláme plusy a z TLR se tak stane nejlevnější cesta ke střednímu formátu. Nemožnost změny objektivu nás nutí více přemýšlet nad kompozicí (zvlášť u čtvercového formátu) a šetří naši kapsu před pokušením nákupu dalších skel. Veškeré příslušenství tvoří pár filtrů, které jsou v bazarech k mání po 150 korunách. Formát 6×6 poskytuje 3,5× větší plochu než kinofilm. Centrální závěrka nemá problémy s utlumením zrcátka. Bez problémů lze fotit v poloze nad hlavou např. koncerty.

Jsou tu i neoddiskuto­vatelné nevýhody – akční foto je téměř nemožné, protože obraz na matnici je stranově převrácený, schází autofokus, expozici měří vestavěný nebo externí expozimetr bez možnosti priority čehokoli. Ale zcela manuální provoz má i výhodu v nezávislosti na bateriích.

Pokud máte pocit, že s takto primitivní technikou nelze fotit, tak je potřeba si uvědomit, že princip fotografie je naprosto jednoduchý – musíme jen vpustit správné množství dobrého světla na citlivou emulzi přes kvalitní objektiv. Všechny ostatní vymoženosti automatiky jsou sice vysoce příjemné, ale často spíš marketingové vějičky na zákazníky. Netroufám si odhadovat, který z dnešních aparátů bude mít za 40 let pro naše vnuky ještě nějakou užitnou hodnotu.

TLR se dnes už (pokud je mi známo) nevyrábí, jde o čistě bazarovou záležitost. Jaké jsou tedy možnosti pokud vás přepadne touha místo klasického P-sixu fotit střední formát dvoukou zrcadlovkou? Na prvním místě je to nepřeberná zásoba přerovských flexaret. Vzhledem k šíři nabídky a ke kvalitě optiky jsou ceny do 1000 Kč. To je na druhou stranu záruka, že pokud se Vám TLR koncept nezalíbí, příliš netratíte.

Náročnější na pořizovací náklady jsou přístroje Yashica. Existují typy D, G a nejmodernější z nich je MAT 124 G. V pražských specializovaných bazarech (Balcar, Škoda, Kapucínské náměstí) jsou poměrně běžně k sehnání. Optika je u nich na vysoké úrovni a nemají svázané přetáčení filmu s natahováním závěrky (potencionální zdroj problémů u Autocordů). Objektivy jsou buď Yashinon nebo Yashikor, opticky kvalitnější je Yashinon.

Opticky (podle mnou studovaných pramenů) malinko nad nimi jsou právě Minolty Autocord, které se ale hůř shání. Jejich výhodou je to, že se v 70tých letech do Československa oficiálně dovážely a tím pádem po republice existuje určité množství originálních náhradních dílů dovezených s touto zakázkou.

Naprostou špičku hlavně ze sběratelského hlediska představuje značka Rollei, kde už ceny šplhají značně nad 10 000 Kč. Vzhledem k téměř starožitnému charakteru kvalitních TLR se ale člověk nemusí obávat finanční ztráty při případném dalším prodeji. Těchto krásných starých strojů je na světě jen omezené množství a víc jich nebude.

Samozřejmě cena velmi závisí na stavu přístroje, sen každého nakupujícího je samozřejmě sehnat přístroj co nejzachovalejší. Jednoduchá mechanická konstrukce ale dává poměrně velkou naději na opravitelnost jakéhokoli kusu.

Jaké jsou tedy moje konkrétní zkušenosti s Minoltou? Tyto přístroje se vyráběly v rozmezí let 1955 až 1966. Za těch 11 let bylo vyrobeno podle sériových čísel kolem 350 000 aparátů. Lišily se jednak optikou (Chyioko nebo Rokkor), použitými závěrkami (Optiper, Seikosha, Citizen), možností použít 220 film a případným vestavěným expozimetrem. Můj exemplář pochází z roku 1965 a patří tedy k těm nejmodernějším „babičkám“.

Základním prvkem určujícím kvalitu fotografií je vedle přesně pracující závěrky samozřejmě objektiv. Konstruktéři Minolty tady podle mých informací jednoduše okopírovali veleúspěšnou konstrukci legendárního tessaru od Zeisse. Sice ne zrovna fér řešení, ale zato vysoce účinné.

Rokkor 75mm/f3,5 snese i dnešní přísné měřítka. V protisvětle sice ztrácí kontrast více než objektivy s moderními antireflexními vrstvami, ale toto je jeho jediná nectnost. Netrpí žádným zkreslením. Vlastnosti spojené s barevným podáním nemohu vzhledem k výlučnému používání s černobílým materiálem posoudit. Mohu porovnávat jeho kresbu s pevnými AF Nikkory a rozhodně za nimi příliš nezaostává. 75 mm ohnisko dává v přepočtu velmi příjemných 38mm ekvivalent kinofilmu. Pětilamelová clona dává partiím mimo hloubku ostrosti příjemný, i když zdaleka ne špičkový bokeh. Hloubka ostrosti odpovídá ohnisku 75mm a vyžaduje v případě fotografování krajiny clonit alespoň na f11. Na druhou stranu výhodou je, že u portrétu dává „plná díra“ malinko měkčí kresbu s velmi decentní hloubkou ostrosti.

Druhá čočka tzv. view rokkor má světelnost 3,2. Ohledně kresby při různých clonách – podle mých pozorování lze souhlasit s výsledky testu z r. 1965.

Další podstatnou součástkou nezbytnou pro plnohodnotné pracovní používání přístroje je závěrka. Jsou k sehnání typy s minimálním časem 1/500 nebo 1/400 s. Změna času (stejně jako clony) je plynulá v rozmezí od 1 s. Navíc režim B je doplněn aretací (tu lze použít i jako ochranu před nechtěnou expozicí), takže velmi dlouhým expozicím nic nestojí v cestě. Připojit lze klasickou drátěnou spoušť, součástí vybavení je dokonce i mechanická samospoušť s prodlením max. 8 sekund.

Natažení závěrky je svázáno s transportem filmu a indikováno červeným bodem v samostatném okénku. Otočením kličky o necelých 180 stupňů je přesunut fim o jedno políčko, je možné vracet jej i zpět a tím pádem použít multiexpozici (pravděpodobně ale pole nebude lícovat přesně na sebe).

Konstrukce počitadla je mechanická, není zde průhled na zadní stranu svitku, na boku přístroje je indikováno číslo snímku od 1 do 12. Spořivé typy dokážou vyfotit i třináctý snímek (po pootočení kličky o cca 150 stupňů po 12 políčku lze ještě jednou exponovat), ale pak nastává problém s uchováním negativu v pergamenových pořadačích, které na to nejsou stavěné.

Bez omezení lze fotit na infračervený film, celá konstrukce by měla být spolehlivě infratěsná. Kolem přetáčecí kličky je přehledná stupnice hloubky ostrosti. U starších typů závěrek byl problém s přechodem mezi časem 1/250 a 1/400. Vestavěný expozimetr poskytuje hodnotu EV, která je na stupnici kolem objektivu nastavitelná v poloze proti zobáčku, který tak umožňuje poměrně velmi komfortní a intuitivní nastavení času ke zvolené cloně a naopak.

Matnice je fresnelovského typu, na svoji dobu špičková, dnes už ve srovnání s hledáčky SLR zaostává. Ostření je nicméně bezproblémové, zvláště pokud použijeme vestavěnou lupu, minimální zaostřitelná vzdálenost 1 metr. K ostření slouží posuvná páčka na spodní straně přístroje doplněná stupnicí v metrech a/nebo stopách podle typu přístroje.

Yashicy ostří točícím kolečkem, které je teoreticky méně náchylné k úrazu. Systém ostření Minolty se ale poměrně rychle dostane do krve. Na matnici jsou čáry k omezení kompozice pro 6×4,5 cm. Celé ovládání musí člověk vstřebat a natrénovat, přece jen je to úplně jiná koncepce než na jakou jsme zvyklí u SLR. Nejvíce cviku chce ale jednoznačně orientace podle stranově obráceného obrazu v hledáčku

Zakládání svitkového filmu je obrácené, plná cívka se dává nahoru. Celý přístroj je kovový (hmotnost přes 900 gramů), veškeré zpracování dává tušit vysokou trvanlivost a spolehlivost. Můj kus měl problémy s transportem filmu, ale po vyčištění a seřízení (kdoví pokolikáté za těch 40 let…) je vše v pořádku.

Je možné připojit externí blesk, ale bližší údaje o kompatibilitě se současnými blesky se mi nepodařilo zjistit. Filtry jsou bajonetového typu, shodné s Yashicami (průměr 30mm).

Poměrně přesně měří i vestavěný expozimetr. K jeho napájení je samozřejmě potřeba baterie, ale pokud dojde, nic nebrání normální práci v manuálním režimu.

Celkově hodnotím tento přístroj jako vysoce funkční a použitelný i pro náročného fotografa, samozřejmě pokud počítá se všemi výhodami i nevýhodami TLR.

Praktické ukázky a srovnání:

Vzhledem k tomu, že nedisponuju skenerem na formát 6×6, jsem musel přikročit k rozstříhání negativu a oskenování na kinofilmovém skeneru Benq ScanWitt 2740. Tato ukázka je výřez odpovídající kinofilmovému políčku (tzn. cca 1/3 původní velikosti) naskenovaný v 2700DPI a zmenšený na 650×450 pixelů. Jedinými úpravami bylo doostření a úprava tonality pomocí křivek.

Z tohoto celku jsou dále zhotoveny dva výřezy. Porovnání je se záběrem pořízeným z jiného místa, ale při stejné velikosti objektů na negativu/pozitivu. Druhý (barevný) záběr měl malinko lepší světelné podmínky (kratší čas), ale použitá clona je stejná. K představě o velikosti výřezů – na negativu je věžička kostela vysoká necelý 1 centimetr.

Referenční sklo: Nikkor 28–105/3,5–4,5 D, scan z diapozitivu Kodak EBX v rozlišení 2700DPI nijak neupravován. Oba záběry s clonou 8.

Výsledné srovnání je ovlivněno různou zrnitostí materiálů, Ilford HP5+ (citlivost 400) byl vyvolán v ID-11 1+3, 20 minut při 20 stupních celsia. Pokud by byl použit jemnozrný negativ typu Delta 100, byl by pravděpodobně rozdíl v rozlišení detailů ještě menší.