Minolta Autocord – Patří do starého železa???
Pořídit si v dnešní digitalizované době 40 let starý aparát chce asi kus romantické povahy. Není to rozhodnutí jednoduché, rizika stáří přístroje rozhodně nejdou jen tak hodit za hlavu, ale Vaše obavy budou nakonec rozptýleny výslednými fotografiemi. Na nich totiž stáří přístroje nepoznáte. Viděl jsem zvětšeniny 50x60 cm od Zdeňka Baksteina z jeho Yashicy a právě díky většímu formátu obrazového pole si troufám tvrdit, že kinofilm by neměl šanci na takovýto výsledek. Se středním formátem se také mnohem lépe pracuje v temné komoře. Snímek zvětšený na 25x25 cm je, co se týká měřítka, ekvivalent kinofilmu 10x15 (obojí je cca 4x zvětšené).
Přestože asi jen málokdo z lidí uvažujících o koupi fotoaparátu vůbec bere do úvahy staré ale osvědčené dvouoké zrcadlovky (TLR), neznamená to, že tyto patří už jen do vitríny, i když i tam by se vyjímaly krásně.
Obecný názor je ten, že jde o koncepci překonanou a zastaralou. Kouzlo TLR se ale ukáže pokud z jejich mínusů uděláme plusy a z TLR se tak stane nejlevnější cesta ke střednímu formátu. Nemožnost změny objektivu nás nutí více přemýšlet nad kompozicí (zvlášť u čtvercového formátu) a šetří naši kapsu před pokušením nákupu dalších skel. Veškeré příslušenství tvoří pár filtrů, které jsou v bazarech k mání po 150 korunách. Formát 6x6 poskytuje 3,5x větší plochu než kinofilm. Centrální závěrka nemá problémy s utlumením zrcátka. Bez problémů lze fotit v poloze nad hlavou např. koncerty.
Jsou tu i neoddiskutovatelné nevýhody - akční foto je téměř nemožné, protože obraz na matnici je stranově převrácený, schází autofokus, expozici měří vestavěný nebo externí expozimetr bez možnosti priority čehokoli. Ale zcela manuální provoz má i výhodu v nezávislosti na bateriích.
Pokud máte pocit, že s takto primitivní technikou nelze fotit, tak je potřeba si uvědomit, že princip fotografie je naprosto jednoduchý – musíme jen vpustit správné množství dobrého světla na citlivou emulzi přes kvalitní objektiv. Všechny ostatní vymoženosti automatiky jsou sice vysoce příjemné, ale často spíš marketingové vějičky na zákazníky. Netroufám si odhadovat, který z dnešních aparátů bude mít za 40 let pro naše vnuky ještě nějakou užitnou hodnotu.
TLR se dnes už (pokud je mi známo) nevyrábí, jde o čistě bazarovou záležitost. Jaké jsou tedy možnosti pokud vás přepadne touha místo klasického P-sixu fotit střední formát dvoukou zrcadlovkou? Na prvním místě je to nepřeberná zásoba přerovských flexaret. Vzhledem k šíři nabídky a ke kvalitě optiky jsou ceny do 1000 Kč. To je na druhou stranu záruka, že pokud se Vám TLR koncept nezalíbí, příliš netratíte.
Náročnější na pořizovací náklady jsou přístroje Yashica. Existují typy D, G a nejmodernější z nich je MAT 124 G. V pražských specializovaných bazarech (Balcar, Škoda, Kapucínské náměstí) jsou poměrně běžně k sehnání. Optika je u nich na vysoké úrovni a nemají svázané přetáčení filmu s natahováním závěrky (potencionální zdroj problémů u Autocordů). Objektivy jsou buď Yashinon nebo Yashikor, opticky kvalitnější je Yashinon.
Opticky (podle mnou studovaných pramenů) malinko nad nimi jsou právě Minolty Autocord, které se ale hůř shání. Jejich výhodou je to, že se v 70tých letech do Československa oficiálně dovážely a tím pádem po republice existuje určité množství originálních náhradních dílů dovezených s touto zakázkou.
Naprostou špičku hlavně ze sběratelského hlediska představuje značka Rollei, kde už ceny šplhají značně nad 10 000 Kč. Vzhledem k téměř starožitnému charakteru kvalitních TLR se ale člověk nemusí obávat finanční ztráty při případném dalším prodeji. Těchto krásných starých strojů je na světě jen omezené množství a víc jich nebude.
Samozřejmě cena velmi závisí na stavu přístroje, sen každého nakupujícího je samozřejmě sehnat přístroj co nejzachovalejší. Jednoduchá mechanická konstrukce ale dává poměrně velkou naději na opravitelnost jakéhokoli kusu.
Jaké jsou tedy moje konkrétní zkušenosti s Minoltou? Tyto přístroje se vyráběly v rozmezí let 1955 až 1966. Za těch 11 let bylo vyrobeno podle sériových čísel kolem 350 000 aparátů. Lišily se jednak optikou (Chyioko nebo Rokkor), použitými závěrkami (Optiper, Seikosha, Citizen), možností použít 220 film a případným vestavěným expozimetrem. Můj exemplář pochází z roku 1965 a patří tedy k těm nejmodernějším „babičkám“.
