Jak fotografovat dírkovou komorou
Zvláštnosti práce s dírkovou komorou, kompozice a především určení správné expoziční doby, to jsou témata tohoto článku, který volně navazuje na článek Jak začít se stavbou dírkové komory popisující východiska pro návrh a stavbu dírkové komory.
Všechno je jinak
Používání dírkové komory má svá specifika, a nejde pouze o ta, která vycházejí z technických zvláštností, případně z omezení těchto jednoduchých přístrojů. Dírková komora totiž vnáší do fotografie takové prvky, jako jsou hra, experiment, nebo v běžné fotografii nevítané nahodilosti. Určitá míra svobody však dovoluje zapomenout na mnohdy přeceňované kompoziční zákony a stereotypy. Možnost vyrobit si a přizpůsobit vlastním potřebám a cílům svůj fotoaparát boří bariéru, kterou mezi fotografa a objekt staví běžný přístroj, jehož vlastnosti jsou pevné a neměnné, a předurčují možnosti jeho využití.
Pro samotnou práci s dírkovou komorou je třeba obrnit se velkou dávkou trpělivosti a patřičným odhodláním. Dlouhé expoziční časy, komory mnohdy jen na jeden snímek a nutnost spočítat expozici, to všechno vyžaduje zcela jiný rytmus práce než s aparátem na kinofilm a větší soustředění na každý záběr.
Také vztah okolí k "dírkovému" fotografovi je jiný. Špaččí budky, jak trefně nazval mé komory jeden můj kamarád, vzbuzují u kolemjdoucích zvědavost. Pokud navíc někoho požádáte, jestli si můžete vyfotografovat ten "krásný" nepořádek na jeho dvorku a vytáhnete plechovku od bonbónů, setkáte se přinejmenším s nedůvěrou.
Nyní však již k praktickým stránkám dírkové fotografie.
Expozice
Stanovení správné expozice je skutečným oříškem. Celou věc nejvíce komplikují vysoké hodnoty clony a dlouhé expoziční časy, u kterých je třeba počítat s tzv. Schwarzschildovým jevem. Než se však pustím do popisu, jak správnou expozici stanovit, rád bych poukázal na jednu důležitou skutečnost. Jak jsem již dříve podotkl, je fotografování dírkovou komorou do určité míry experimentem. Dosažení naprosto dokonalých výsledků není vždy tím nejdůležitějším cílem, a drobné nedostatky v expozici proto nemusí být fatální chybou. Mnoho "dírkových" fotografů s úspěchem používá pro stanovení expozice pouhý odhad a expozimetr nechává doma v šuplíku. Navíc řada běžně používaných filmů má velkou expoziční pružnost, a díky tomu jsou poměrně tolerantní k chybám expozice..
Pokud však přeci jen chceme minimalizovat riziko neúspěchu, je dobré celý proces stanovení expozice co nejvíce zjednodušit, aby zůstalo maximum času pro soustředění na samotný snímek, a aby se fotografování nestalo noční můrou plnou matematiky. Jednou z možností je připravit si pro každou dírkovou komoru jednoduchou tabulku, pomocí které lze snadno a rychle převést čas naměřený expozimetrem na čas pro danou komoru a fotomateriál.
