S fotoaparátem na kulíšky

V šumavských, ale i v křivoklátských lesích můžeme při jarních toulkách zaslechnout flétnové melodické pískání. Ozývá se z korun stromů, tu z jedné a hned zase z druhé strany, ale nikde není nic vidět. V tom případě je nejlepší se na chvilku posadit a tiše sledovat okolí.

Budete odměněni úžasným pohledem na nejmenší evropskou sovičku – kulíška nejmenšího. Svou velikostí opravdu překvapí, vždyť je veliký jen asi jako špaček. Jeho hlavní potravou jsou myšice lesní, ale často loví i menší ptáky, jako jsou strnadi, králíčci, sýkory, čížci. V době hnízdění tyto ptáky loví i ve dne, kdy je přepadává krátkým rychlým letem. Kulíšek hnízdí v dutinách stromů po strakapoudech nebo datlech, nejčastěji ve výškách kolem čtyř metrů. Dokáže také využít dutinu s velmi malým vletovým otvorem. Protlačit se potom dovnitř s uloveným ptákem, který je jen o něco málo menší než on sám, mu dá pořádně zabrat. Je to ale nejlepší způsob obrany před kunou lesní, která je jeho úhlavním nepřítelem.

První příležitost fotografovat kulíšky se mi naskytla před dvěma roky na Křivoklátsku. Známý lesník mi zavolal, že objevil jejich dutinu s mláďaty nízko nad zemí, což je velmi vzácné. Snímky této sovičky jsem ve svém archivu ještě neměl, tak bylo rozhodnuto. Do fotobatohu jsem uložil všechny tři Canony (EOS 3, EOS 5 a EOS 100), konvertory 1,4× a 2×, dálkovou spoušť, kabelovou spoušť, objektivy Canon 2,8/300, Sigmu 75/300, Canon 28/80, deset filmů Fuji Provia 400 F a dvacet filmů Fuji Provia 100 F). Fotografuji výhradně na diapozitivy a dávám přednost citlivosti 100 ASA, někdy ale není jiná možnost než použít citlivější film a proto mám s sebou další tělo s nabitou „čtyřstovkou“. EOS 100 s sebou beru jako rezervní tělo a používám ho tam, kde by hluk závěrky rušil. Je z těch tří aparátů nejméně slyšet. Blesky Canon Speedlite 550 EX a 540 EZ jsem samozřejmě vzal taky, včetně hromady dobíjecích tužkových baterek. Přibalil jsem ještě skládací kryt, stativ Manfrotto (používám nohy 028 a hlavu 229) a staré, ustřižené zelené podkolenky. Ty se mi nejlépe osvědčily jako potah na zakrývání bílého objektivu i stativové hlavy.

Po příjezdu na místo jsem ve vzdálenosti asi 80 metrů od stromu, který byl v těsné blízkosti lesní cesty a na okraji zalesňované paseky, postavil kryt tak, abych měl co nejlepší výhled na strom s dutinou. Na stativ jsem nasadil „trojku“ s třístovkou a „dvojkovým“ konvertorem, blesk a vysílačku. Celé jsem to postavil asi pětadvacet metrů od dutiny, vypnul jsem autofokus a objektiv zaostřil na dutinu. Delší vzdálenost je zprvu vhodná, ptáci si někdy musí na přítomnost nového předmětu zvyknout. Ze zkušenosti vím, že většinou na samotný fotoaparát na stativu nereagují, ale chtěl jsem mít jistotu, že je nezradím.

Sedl jsem si do krytu a během několika minut se kulíšek objevil. Přistál na kolíku před stromem a v pařátech měl myšici. Chvilku se rozhlížel a šup do dutiny. Pár minut se nic nedělo, ale pak se objevil v otvoru a vyhazoval vnitřnosti z kořisti. Po úklidu odletěl na další lov. Vzhledem k tomu, že bylo pět hodin odpoledne, jsem v duchu zajásal. Mám ještě dost času na přibližování fotoaparátu ke stromu. Frekvence příletů byla dost velká a tak jsem pokaždé když odletěl, posunul fotoaparát o několik metrů blíž k dutině, až jsem skončil na vzdálenosti šesti metrů. Mezi tím jsem už zjistil, že kolík před stromem využívá k „mezipřistání“ při každém příletu, a proto jsem mohl přesněji předpovídat dráhu letu. Abych kulíška v letu zachytil, přemístil jsem fotoaparát tak, abych měl dutinu ze strany a objektiv jsem zaostřil do prostoru před dutinou. S každým jeho příletem jsem exponoval nový snímek.

Použití blesku nejprve na přisvětlení a s přibývající tmou i na hlavní expozici je výhodné i z toho důvodu, že je i na větší vzdálenost přesně vidět, kdy došlo k expozici. RC spoušť má přece jen malou prodlevu a je proto nutné vyslat impuls ještě dřív, než pták vletí do zorného pole objektivu. Stejně důležitou roli hraje i pozorovací úhel. Ideální je stav, kdy je fotograf ve stejném úhlu k objektu, jako je fotoaparát. Z jiného úhlu se velmi těžko odhaduje, kdy impuls vyslat a je daleko víc filmového odpadu. Naexponoval jsem několik snímků, ale s přibývající tmou bylo stále těžší kulíška rozeznat od okolí. Jeho zbarvení je opravdu dokonalé, v letu za šera je téměř neviditelný. Přesto jsem zůstal až do tmy. Udělal jsem ještě několik snímků „naslepo“, kdy jsem ho víceméně u dutiny tušil, než viděl, ale potom jsem to už vzdal.

V půl čtvrté ráno jsem byl znovu u dutiny a netrpělivě čekal na rozbřesk. Když začalo svítat, připravil jsem si znovu fotoaparát a průběžně zaznamenával každý kulíškův přílet. Počítadlo snímků mi ukázalo, že jsem právě odfotil poslední políčko filmu. Kulíšek odletěl z dutiny a byl tedy nejlepší čas jít vyměnit film a změnit úhel pohledu objektivu. Přišel jsem k fotoaparátu, otevřel dvířka a v tu chvíli přiletěl kulíšek. Sedl si na větev stromu ve vzdálenosti šest, sedm metrů a pozorně sledoval co dělám. Chvilku jsem stál bez hnutí a sledoval jeho reakce. Kulíšek nic. Opatrně jsem vyndal kazetu s filmem a založil novou. Kulíšek stále nic. Seděl a koukal. Pomalu jsem začal otáčet objektiv na něj a kulíšek stále ještě nic. Vyndal jsem z kapsy telekonvertor, nasadil ho na fotoaparát, zaostřil a cvakl. Kulíšek se jen rozhlédl po okolí a pak začal usínat! Znovu jsem několikrát exponoval a žádná reakce. Asi po pěti minutách okolo mě profrčel rovnou do dutiny. Tak to bych opravdu nečekal! Otočil jsem fotoaparát na dutinu a čekal, co bude. Po chvilce se v ní objevila jeho hlava s jasně žlutýma očima. Chvíli mě pozoroval, pak ven vyhodil zbytky peří z kořisti a hned zase zmizel uvnitř, aby se znovu objevil, tentokrát s vývržkem. Kulíškovi moje přítomnost vůbec nevadila a choval se úplně stejně, jako kdybych tam nebyl. Když jsem dofotil další film a na strom již dopadaly sluneční paprsky, rozhodl jsem se, že změním znovu stanoviště fotoaparátu, abych měl zase jiný úhel pohledu. Posunoval jsem se dál od dutiny, když jsem za sebou zaslechl kulíščí písknutí. Vycházelo z mladých modřínků, které porůstaly paseku. Chvilku to trvalo než jsem objevil druhého kulíška, který odpočíval jen pár metrů ode mě. Ani jemu nevadilo fotografování. První kulíšek mezi tím znovu přilétl a věnoval se čištění dutiny. Jejich aktivita ustala až kolem půl desáté, kdy jeden sedl na dub v blízkosti hnízda a druhý zůstal v modřínech. Potichu jsem se vytratil a sbalil výbavu. Domů jsem se vracel bohatší o jedno velmi vzácné setkání.

Po vyvolání naexponovaných filmů jsem zjistil, že kulíšek večer objevil hnízdo pěnkavy, ulovil samici a pak se ještě několikrát k hnízdu vrátil, aby vybral mláďata. Uvědomil jsem si, že jsem byl vlastně svědkem takové malé lesní tragédie, které se odehrávají denně a díky nimž může příroda existovat v celé své rozmanitosti.

Více o fotografování Rostislava Stacha najdete na jeho www stránkách, odkaz zde.