Odolnost a spolehlivost fotoaparátů, 1.díl
Fotoaparáty se stále více stávají spotřebním zbožím, o což se většinou snaží i marketingová oddělení velkých výrobců. Za stejnou cenu vzrůstá množství nabízených funkcí. Menší důraz je kladen na odolnost přístroje, za kterou dnes musíte tvrdě platit. V dnešním článku se zamyslím nad tím, jak se vyvíjel přístup výrobců k těmto parametrům, o kterých se zejména u levnějších přístrojů příliš nehovoří.
Odolnost fotoaparátů a jejich mechanické provedení jsou v dnešní době marketingovým úsilím výrobců odsouvány nenápadně do pozadí. Důvody tohoto stavu jsou v zásadě dva: za prvé neznalost uživatelů a za druhé cenová náročnost výroby. Díky tomu, že se fotografování – zvláště v posledních dvaceti letech – zařadilo mezi nejspotřebnější lidské činnosti, odpovídají tomu i trendy ve výrobě fotoaparátů. Tento článek si dává za úkol o něco „poodkrýt“ závoj, za kterým se skrývají „vnitřnosti“ fotoaparátů, a poradit Vám, co můžete očekávat, a čeho se vyvarovat. Článek je zaměřen na oblast kinofilmových jednookých zrcadlovek, ale lze jej částečně vztáhnout i na jiné typy fotoaparátů.
|
|
Centrem, ve kterém byla soustředěna většina fotografického průmyslu, byla až do šedesátých let minulého století Evropa – především Německo. Evropa a evropští uživatelé patřili vždy spíše mezi konzervativnější, technicky dobře orientované zákazníky. Evropa byla (zejména v první polovině dvacátého století) špičkou celosvětového vývoje v oblasti optiky a fotografické techniky. Z toho vyplývala (a doposud ještě částečně vyplývá) i úroveň výrobků. Fotoaparáty byly precizní výrobky jemné mechaniky a optiky, na které se používaly drahé výrobní metody a nejkvalitnější materiály. To platilo až do šedesátých let. Poté začal obrovský rozmach fotografického průmyslu v Japonsku. Zpočátku byli evropští výrobci nad věcí, a na japonské výrobky se dívali s úsměvem, jako na neškodné exoty. Brzy však jejich úsměvy zamrzly. Japonci díky své obrovské snaze po dokonalosti a vysoké zručnosti dokázali nabídnout nejen konkurenceschopné výrobky, ale posléze i výrobky pokrokovější a modernější. To byl začátek pádu evropských výrobců, ale i období největšího rozmachu a kvality fotoaparátů jako takových. V počátcích totiž japonské firmy potřebovaly získat maximální prestiž a proniknout na světové trhy, takže své výrobky propracovávali vskutku do nejmenších detailů, aby mohly konkurovat takovým výrobkům, jako byly Leica, Contax, Rolleiflex a další. Přístroje té doby se vyznačovaly vynikající technickou úrovní a velmi dlouhou životností. Základem většiny fotoaparátů byl masivní hliníkový odlitek, na ozubená kola mechanismů se používala především mosaz, kryty přístrojů byly rovněž z mosazi (resp. zinku, oceli nebo hliníku).
