FotoAparát.cz

V prvním článku věnovanému systémům automatického zaostřování si vysvětlíme jak funguje aktivní a pasívní autofokus a jaké jsou jejich hlavní výhody a slabiny. Zároveň si začneme povídat o nedávné historii, jak se tyto technologie vyvíjely a jak jednotlivé firmy svými inovacemi přispívaly k vylepšování těchto systémů. Samozřejmě vysvětlíme, co která funkce přináší uživateli.

První patentový spis ohledně automatizace zaostřování byl podán již v roce 1932. Tehdy však šlo ještě spíše o fantazii, než vážně míněnou věc.

O možnostech automatizace zaostřování reálně uvažovaly špičkové světové firmy v průběhu šedesátých let. Vznikaly patenty na nejrůznější hybridní systémy, v praxi se však žádný z nich – především pro značnou mechanickou komplikovanost – neprosadil. S postupným rozvojem elektroniky se nejprve začaly vyrábět systémy automatického zaostřování založené na principu infračervené triangulace resp. ultrazvukového echolotu – aktivní zaostřovací systémy.

Aktivní systémy automatického zaostřování

Aktivní zaostřovací systémy jsou vybaveny vlastním zdrojem signálu (zdroj ultrazvuku – systém jako echolot, infračervený reflektor – systém infračervené triangulace), který tvoří jednu část zařízení. Druhou část zařízení tvoří přijímač. Měření vzdálenosti probíhá jednoduchým způsobem – zařízení vyšle signál k snímanému objektu, signál se od objektu odrazí a dopadne na přijímací čidlo zařízení. Výsledná vzdálenost je vypočtena z doby, kterou trvá přijetí vyslaného signálu (resp. z úhlu, pod jakým dopadne paprsek na přijímací čidla zařízení). Výhodou aktivních systémů je nezávislost na kontrastu objektu a možnost zaostřování i při úplné tmě. Ultrazvukové systémy výrazněji používala pouze firma Polaroid, a to u svých fotoaparátů pro okamžitou fotografii. Do dnešní doby přežily pouze systémy infračervené, které se díky svému uspořádání zabydlely v kompaktních fotoaparátech.

Mezi hlavní nevýhody aktivních systémů automatického zaostřování lze počítat nemožnost zaostřování skrz sklo, resp. jiné objekty v popředí záběru, nízký dosah a nemožnost jejich umístění za objektiv jednooké zrcadlovky – tím je značně omezena jejich přesná směrovatelnost na fotografovaný objekt. Další problémy přinášejí tyto systémy při zaostřování pohybujících se objektů, zaostřování objektů některých barevných odstínů a objektů ve větších vzdálenostech. V jednookých zrcadlovkách lze tyto systémy nelézt pouze výjimečně – objevují se například jako doplňkový systém automatického zaostřování u některých digitálních jednookých zrcadlovek.

S vývojem nových elektronických součástek a jejich postupnou miniaturizací bylo možné uvažovat o zaostřovacích systémech pasivních, které nejsou vybaveny žádným vlastním zdrojem měřícího signálu, ale zaostřují na základě analýzy snímaného obrazu. Tyto systémy naprosto převládly jako zaostřovací systémy jednookých zrcadlovek až do dnešní doby, jejich popis je tedy náplní následujícího textu.