Historické okénko: Dějiny (nejen) digitálních zrcadlovek

Začátky digitálu byly zprvu pozvolné, ale záhy byl jeho nástup lavinový. Není divu, výhody, které přinášel oproti filmovému záznamu byly nesporné – rychlost, jednoduchost a perfektní kontrola nad výsledkem. A to i přesto, že zprvu nebyly obrazové výstupy slavné. Ale to se, jak všichni víme, také změnilo. Kdo byli pradědečkové a prababičky vaší hypermoderní DSLR? Čtěte dál…

Kde jinde začít s povídáním o vývoji digitálu, než u vynálezu technologie snímacího čipu. Možná byste řekl, pod vlivem dnešního nástupu CMOS senzorů, že technologie CCD, která je dnes na ústupu, bude starší. Ale opak je pravdou, první byla vynalezena technologie CMOS (Complementary Metal–Oxide–Semiconductor), roku 1967. Používána byla na výrobu čipů různých druhů (počtače…). CCD (Charge-Coupled-Device) pak vznikl roku 1969.

K praktickému použití těchto elektronických součástek pro potřeby osobních záznamových zařízení však bylo ještě daleko.

První kameru pro obrazový záznam, kterou bychom mohli považovat za „moderního typu“, postavil Steve Sasson u Kodaku v roce 1975. Jednalo se o pokusný přístroj s CCD senzorem o rozlišení 0,01Mpx. Fotky byly poze černobílé a přístroj vážil 4kg. Médiem byla magnetická páska.

Po nějakou dobu byly populární („populární“ je opravdu potřeba vnímat v uvozovkách) tzv. „still-video“ fotoaparáty, analogové přístroje natáčející v podstatě videozáznam, ale ukládající pouze jednotlivé framy. Jednalo se o elektronický záznam obrazu, ale nikoliv digitální, protože obraz nebyl ukládán číselnou formou (digit = číslo).

Tyto přístroje však na přelomu 80. a 90. let zanikly. V této době se totiž začaly objevovat skutečné digitální fotoaparáty.

Jako první komerčně prodávaný přístroj se udává MegaVision Tessera (1987). Jednalo se o profesionální fotografický přístroj se skenovacím mechanismem pro pořizování profesionálního dokumentačního záznamu, s výsledným rozlišením tehdy úctyhodných 4Mpx. Pokud vezmeme v potaz, že se jedná o dodnes běžnou hodnotu např. v mobilních telefonech (3,2 – 5Mpx u základních typů), je to na dobu před 27 lety obdivuhodné.

Dále je potřeba zmínit Fuji (Fujix) DS-1P (1988). Jednalo se o 0,4Mpx kompakt, řekněme už moderních tvarů. Ukládal fotky na paměťové karty a celkově už v něm bylo poznat základy vývoje v dalších letech. byl představen na Photokině, ale do prodeje se v podstatě nedostal.

Pokud bychom se ptali, jak to bylo s dnes populárními digitálními zrcadlovkami, odpovědí by bylo, že první veřejně dostupnou DSLR vytvořil Kodak. Vynecháme-li prototypy a experimentální přístroje, spatřil světlo světa Kodak DCS 100 roku 1991. Základem bylo tělo filmového přístroje Nikon F3 osazené 1,3Mpx CCD (volitelně v barevné či černobílé verzi) a „dovybavené“ kufříkem s harddiskem, zobrazovačem a bateriemi. Toto „příslušenství“ bylo s tělem přístroje propojeno kabelem a nosilo se na popruhu přes rameno.

Kufříky mohli fotografové poprvé odložit roku 1995, kdy přišly společnosti Minolta a Nikon/Fuji se svými „vše v jednom“ DSLR.

Minolta RD-175 byla unikátní systémem 3 CCD senzorů a systému hranolů pro rozdělení optické dráhy. Byla postavená na základě filmové zrcadlovky doslova „olepené“ vším potřebným příslušenstvím. Že byla velká, těžká a nepraktická netřeba dodávat, ale za rozlišení 1,75Mpx to stálo.

Nikon ve spolupráci s Fujifilmem stvořil přístroj Nikon E2/E2S (Fuji DS-505/515). Vzhledově byl trochu uhlazenější než řešení Minolty, protože byl v od počátku vystavěn jako nová digitální zrcadlovka, místo do té doby obvyklého nalepení digitálních zad na filmový přístroj (Byť s filmovými Nikony sdílel mnoho dílů a technologií). Nabízel rozlišení 1,3Mpx.

Zajímavostí je, že oba přístroje, Nikon i Minolta používaly optický systém vestavěného telekompresoru. Obsahovaly na poměry DSLR malé senzory, ale díky speciální optické konstrukci dosahovala Minolta ořezového faktoru 2× a Nikon dokonce 1× (pseudo-fullframe).

Následovalo období přestavby kinofilmových zrcadlovek na digitální přidáním digitálních zad. Příkladem budiž třeba Kodak DCS 460 (1995).

Soustředíme-li se v tomto článku na DSLR, zmiňme ještě Nikon D1 (1999). Proč? Nebyl sice vyloženě v ničem konkrétním revoluční, ale jednalo se o vlastně o první „současnou“ zrcadlovku, která měla všechny náležitosti moderních DSLR – od základu nově vytvořený přístroj tradičního výrobce, který nevznikl přimontováním zad Kodak na tělo filmové DSLR, neobsahoval experimenty typu 3CCD a telekompresorů a přinesl mnohé technologie, používané dodnes. Kombinací těchto přístupů teprve vznikla dnešní DSLR. Rozlišení 2,7Mpx neoslní, ale tehdy bylo zcela v normě profesionálního přístroje.

Z dalších DSLR patří k zajímavým modelům ještě třeba tyto (namátkou):

Pentax MZ-D (oznámen 2000), digitální zrcadlovka, která byla rok po představení zrušena. Jednalo se o první představenou fullframe DSLR. Senzor se však ukázal problematický, takže byl přístroj stažen. Díky tomu byl první fullframe na trhu Contax N Digital (2002, ačkoliv byl oznámen na téže Photokině, jako Pentax) se stejným 6Mpx senzorem. Model nebyl úspěšný, značka Contax již dnes – příznačně – také neexistuje…

Za milníky bychom mohli považovat i dva pozdější modely Canonu: EOS D30, který poprvé „snesl“ třídu zrcadlovek z profesionálních výšin do poloprofesionálního sektoru a EOS 300D, který třídu zrcadlovek dostal plně mezi amatéry.

Ale to už jsme skoro v přítomnosti – na fotografických kurzech, které pod hlavičkou FotoInstitut.cz pořádáme, vídáme mezi účastníky EOSy 300D stále poměrně často.

Ostatní technologické novinky již určitě všichni známe – příchod Live-view (Olympus E-330, Nikon D300…), videa (Nikon D90, pak FullHD Canon EOS 5D II)

A to už jsme vlastně v přítomnosti úplně…
…pokračování „Historického okénka“ zase někdy v budoucnosti.