Staré objektivy na nových digitálních tělech II.

V prvním díle našeho seriálu jsme se věnovali problematice digitálních fotoaparátů a jejich kompatibility se starými skly. V druhé části článku si přiblížíme, proč a jestli vůbec takové manuální objektivy na svůj digitální fotoaparát montovat, co nám to umožní a co naopak ne.

Je tedy snadné spočítat, že chování jednoho stejného objektivu se bude co do úhlu záběru lišit. Co je na jednom fotoaparátu širokoúhlý objektiv, bude na druhém fotoaparátu teleobjektiv. K tomu se váže i problém s rozlišením objektivu – tedy jeho schopnosti „nakrmit“ fotodiody na čipu dostatečným množstvím detailů, aby byla výsledná fotka ostrá. Čím větší je ořezový faktor, tím menší kousek ze středu objektivu fotoaparát využívá a tím jsou kladeny vyšší nároky na kvalitu objektivu. Maximální rozlišení je tedy možné z objektivu „vyždímat“ za použití kamery s ořezovým faktorem 1× („full frame“). Ale ani tady to není tak jednoduché, protože některé objektivy mohou na digitálech ukazovat poměrně neostré a nekvalitní rohy – kresba směrem k okrajům obrazového pole se může zhoršit natolik, že snažit se využít celou plochu objektivu bude kontraproduktivní. To samé platí pro vinětaci – ztmavení rohů. Je to z velké části dáno fyzikálně – paprsky světla dopadají na fotodiody na krajích velkého senzoru šikmo. Výrobci se to snaží napravit posunutím sběrných mikročoček nad jednotlivými fotodiodami, což situaci zlepšuje, ne vždy ale úplně řeší. Navíc platí, že digitální senzor odpouští optické chyby objektivu daleko méně, než filmová emulze. Kromě kresby se to může projevit např. i výraznou chromatickou aberací (kdy nám objektiv láme světlo různých vlnových délek různě a digitální senzor to neváhá patřičně zobrazit – pomocí barevných duchů kolem hran objektů). Tento problém se opět zvýrazňuje směrem ke krajům snímku.

Může tak být dobrý nápad (který navíc ušetří i vaší peněženku), zvolit fotoaparát s ořezovým faktorem. Dojde k oříznutí právě těchto problematických partií a fotoaparát využije pouze plochu čoček s dobrou kresbou.

Problémem tohoto přístupu je hlavně už zmíněné zvýšení nároků na rozlišení, kdy u některých objektivů může klesnout celková ostrost. Dále se nám omezují možnosti kompozice – úhel záběru se zmenší a objektiv, který je na FF pohodlný, nás najednou může svou „těsností“ omezovat v rozletu. Navíc se sice zbavíme problémů na kraji obrazového pole, ale zvětšením jeho středu na celou plochu fotografie se nám naopak zvýrazní případné optické neduhy v této oblasti.

Další vlastností různých ořezových faktorů je také změna hloubky ostrosti při stejném úhlu záběru (je dána právě tím, že pro stejný úhel záběru použijeme různá ohniska – na větším snímači delší s menší hloubkou ostrosti, na menším snímači ohniska kratší, s větší hloubkou ostrosti). Zde záleží na typu fotografie a vkusu uživatele. Lze pouze konstatovat, že obé má své opodstatnění a výhody.

U menších snímačů se také více a dříve projeví difrakce. Tedy lom světla na lamelách clony při jeho průchodu clonovým otvorem. Při malém clonovém otvoru může dojít (a dojde) k rozostření snímku daného tímto jevem a na malém snímači je pak takové jemné rozostření více patrné – je v podstatě zvětšené v měřítku.

Poslední problém vážící se k velikosti snímače sice nemá příliš co dělat s použitou optikou, ale může být pro uživatele důležitý: menší snímače se vyznačují menší citlivostí na světlo. Signál je na nich potřeba více zesilovat a to se zejména u vyšších použitých citlivostí ISO může projevit degradací kvality snímku. Toho si všimneme hlavně při použití méně světelných objektivů, kdy bude potřeba citlivost zvyšovat dříve. Ke všemu je s malým snímačem a tedy delším ekvivalentním ohniskem problematičtější udržet za horšího světla stejným objektivem fotografii z ruky bez nechtěného rozmazání.

Změna úhlu záběru a ostatních vlastností vážících se k různým velikostem snímačů však není posledním problémem, na který můžeme při použití starých manuálních skel narazit. Velkým otazníkem bývá i kvalita potažení povrchu čoček antireflexními vrstvami. Digitální senzor je na jejich kvalitu náročnější, než film. Senzor sám na rozdíl od emulze způsobuje odlesky a vrací tak odražené světlo zpět do optické soustavy. Tím vzrůstají nároky na tzv. MC vrstvy (multi-coating, vícenásobné antireflexní potažení povrchu skla), které mohou být u kinofilmových objektivů nedostatečné, zvláště pak na zadním optickém členu, který je ke snímači nejblíže.

Stejně tak může v podobném případě dělat problémy clona s lamelami z lesklého kovu – digitální objektivy ji mají vždy matnou, kinofilmové nemusí. Navíc při použití menších snímačů máme oproti nativním objektivům zkrátka nadbytečné množství skla – a tedy potenciálního prostoru k různým odrazům.

Kvůli výše zmíněným problémům nezbývá, než doporučit používat různé sluneční clony a vyhýbat se s problematickými objektivy světelně náročným podmínkám, pokud nás tlačí čas nebo možnosti pořízení snímku. Naštěstí digitální fotografie umožňují dodatečné softwarové úpravy, a tak je možné ztrátu kontrastu dohnat jeho dodatečným zvýšením v editoru a případné odlesky na povrchu skla retuší. Tento problém se však netýká všech objektivů, i některé staré objektivy mají antireflexní vrstvy výborné či alespoň dostatečné. Zde bych vyzdvihl hlavně SMC vrstvy od Pentaxu.

Stojí to tedy vůbec za to?

Ta nejdůležitější otázka nakonec. Ze všeho výše popsaného by mohl mít jeden pocit, že používat starou optiku na moderních digitálních tělech nemá vůbec smysl. Ale tak to není! Samozřejmě, nelze s ní moderní dedikované objektivy zcela nahradit, zejména pro vážnou práci (ačkoliv i to je někdy možné). Všechny popsané problémy se objevit mohou, ale také ne, případně nemusí vašemu stylu fotografování překážet. Pokud budeme k této praxi přistupovat jako k zábavě a koníčku, bude nás bavit překonávat překážky a hledat řešení, budeme se radovat z každé podařené fotky a ty nepodařené brát jako poučení, odmění nás stará optika svými často skvělými vlastnostmi, někdy konkurujícími i moderním drahým objektivům za zlomek jejich ceny a také často určitým charakterem – specifickým podáním, které je dnešním počítačově designovaným objektivům většinou cizí. Pokud dáte přednost takovému vzhledu fotografií před sterilní dokonalostí některých moderních skel, rádi si hrajete, máte trpělivost, a nebo se vám zdá nová optika příliš nákladná, nemáte důvod váhat. Nehledě na to, že to může být i hezký sběratelský koníček. Časem takto určitě najdete „ten svůj“ kousek, který vás svými vlastnostmi naprosto okouzlí a dá vám zapomenout na mnohé jeho mladší, zato dražší bratříčky. Věřte mi, mně se to třeba povedlo…

A na závěr druhé části si ukážeme několik fotografií, které byly pořízeny právě manuálními objektivy. Nebudeme v tuto chvíli testovat ostrost, chromatické aberace, ani vinětaci, ani nic jiného, ukázkové snímky by měly spíše poukazovat na charakter, který některé staré objektivy mají.

Revuenon 55mm F1,2 + Pentax K10D Revuenon 55mm F1,2 + Pentax K10D
Revuenon 55mm F1,2 + Pentax K10D Revuenon 55mm F1,2 + Pentax K10D OM Zuiko 50mm F1,4 + Olympus E-1
OM Zuiko 50mm F3.5 Macro + Olympus E-510 + zakřivené sklo OM Zuiko 50mm F3.5 Macro + Olympus E-510 + zakřivené sklo
OM Zuiko 50mm F3.5 Macro + Olympus E-510 + zakřivené sklo OM Zuiko 50mm F3.5 Macro + Olympus E-510 + zakřivené sklo

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Pavel Vavřín
    Pavel Vavřín
    10.03.2014 20:52

    RK: především je dost pochybné, že by s tím starší objektivy nepočítaly a novější ano. Konkrétně u Nikonu je to tak, že bezprostředně s přechodem na digitál k žádným změnám MC vrstev nedošlo. Řada dodnes vyráběných Nikkorů (např. 20/2,8 – 24/2,8 – 28/2,8 - 35/2) je stále stejná již od 1. poloviny 90. let (léta před zavedením DSLR).

    Nikon MC vrstvy postupně zlepšoval v několika generacích. Nejprve byly vůbec zavedeny antireflexní vrstvy – takové Nikkory mají označení „C“ („coated“). Zlepšení nastalo postupně přibližně v polovině 70. s K/Ai generací. Další pak přibližně s nástupem AiS objektivů a konečně někdy mezi AF/AF-D generacemi. Nakolik jsou změny MC vrstev spojeny přímo s generacemi kompatibility a nakolik jde o náhodné časové překrývání se mi nepodařilo zjistit. Každopádně MC vrstvy v době Ai Nikkorů představovaly nesporně pokrok- dobře vidět je to např. na Nikkoru 35/2,8 PC (PC = perspective control, to „C“ zde nesouvicí s vrstvami) – zatímco původní verze z roku měla silný sklon k plošnému závojování v protisvětle, K/Ai verze z r. 1975 již tímto netrpí. Zlepšení Ai/AiS je spíš dílčí – pokud srovnáme typy, které mají shodnou konstrukci (např. 50/1,4 Ai/AiS nebo 85/2 Ai/AiS) zjistíme, že AiS jsou v protisvětle odolnější – ale je potřeba to přímo porovnat za identických podmínek. U dalších změn (různé AF generace) jsem již praktický přínos nezaznamenal (opět lze použít ten 50/1,4 který existuje v 6 různých mechanických baleních – AF-D verzi z roku 1995 Nikon vyráběl až do r. 2008/9). Klíčový vývoj v oblasti MC vrstev prostě proběhl desítky let před digitálem. Samozřejmě neznačkové objektivy mohou mít výrazné zpoždění.
    Prošlo mi rukama několik stovek vesměs starších objektivů více jak 100 typů a většinu z nich jsem zkoušel jak na filmu, tak na DSLR (Kodak 14n/Nikon D200/D300/D700/D800E) a pokud objektiv vyrábí závoj/reflexy na filmu, na DSLR to vypadá stejně.

  • Pavel Vavřín
    Pavel Vavřín
    10.03.2014 20:53

    Navíc chování v protisvětle nezávisí ani zdaleka jen na MC vrstvách (jakkoliv je to činitel důležitý), ale také na vnitřním černění (při pohledu do Zeiss Distagonu 35/2 ZF není vidět prakticky nic – hluboká černá, v Nikkoru 85/1,4 AF-D je vnitřek šedý). Podstatným prvkem je světelnost objektivu (50/1,2 AiS je horší než 50/1,4 AiS a nejlepší je 50/1,8 AiS ačkoliv MC vrstvy mají stejné), ale záleží i na konstrukci samotné (Nikkor 85/1,4 AF-D je horší než daleko starší 85/1,4 AiS). Takže pokud se diskutovaná problematika zužuje na MC vrstvy na zadní čočce, tak to ve mně budí značné podezření.

    Nikkory mají MC vrstvy na zadních čočkách již od zavedení MC vrstev jako takových a s příchodem DSLR se na tom nic nezměnilo. Ony jsou ty vrstvy samozřejmě i na vnitřních čočkách (tedy přinejmenším některých – jsou ovšem jiné než vnější a mohou být mechanicky výrazně méně odolné – což je varování pro případ čištění vnitřku objektivu).

    Pokud si to správně pamatuji, tak ta teorie o reflexech od snímače se objevila v materiálech společnosti Sigma (?). Podle všeho šlo jen k klasickou obchodní strategii – vzbudit v zákaznících pochybnosti a nejistotu, zda to co už mají není třeba to nejlepší a že si musí koupit to nové. Což zrovna u Sigmy moc nepřekvapí, protože chování jejich objektivů v protisvětle tradičně patřilo k dost tragickým (ale třeba to už zlepšili – jejich novinka 35/1,4 Art dosahuje zajímavých výsledků).

    P. Koritinovi jsem napsal – pokusím se jím zaznamenaný jev zopakovat a porovnat s výsledky na filmu.

  • Robert Kujan
    Robert Kujan
    11.03.2014 09:24

    Pěkné rozsáhlé pojednání o nikkorech a jejich antireflexu ovšem nevypovídá moc o starších objektivech obecně. Že nikkory byly vždy na špičce vývoje není žádné tajemství. Zkuste si vzít nějaký starší ruský objektiv a rozdíl bude patrný. Na kinofilmu ještě dobrý, na digitálu, když nastavíte základní úroveň kontrastu horší. Samozřejmě, že to nebude propastný rozdíl u všech objektivů, ale rozhodně bych se bál říct, že odraz světla od snímače v kombinaci se slabšími či absentujícími antireflexními vrstvami na zadním členu optiky nemají žádný vliv. A co se týče té pochybnosti uvedené hned na úvod - nevím co je na tom zvláštního. Film se neleskne nebo rozhodně ne nějak výrazně. Proto nebyl zpočátku důvod dávad výrazný antireflex na zadní člen optiky. Proti tomu digitální čip je vpodstatě skoro jako zrcadlo, sice mizerné, ale leskne se docela fest. O tom, že si výrobci uvědomují význam lesklých povrchů uvnitř optické soustavy hovoří právě ta snaha tubusy objektivů začernit. Akorát se s nástupem digitální technologie ta optická soustava tak říkajíc rozšířilia (a prosím neberte mne za slovo, myslím, že si rozumíme dostatečně) až za poslední optický člen a pojmula i lesklý digitální čip.

  • Pavel Vavřín
    Pavel Vavřín
    12.03.2014 20:33

    RK: samozřejmě – na Nikkorech jsem jen ilustroval podstatu věci. A sice že vývoj probíhal postupně a nástup digitálu na to neměl nijak jednoznačný vliv. Nikkory asi dlouhodobě patřily k tomu kvalitnějšímu na trhu, ale ty nejstarší jsou na tom s antireflexními vrstvami také chabě (pokud je vůbec mají) a lze je snadno použít jako analogii pro novější typy slabších výrobců.
    Zkoušel jsem i objektivy jiných výrobců (Sigma, Tokina, Tamron, Vivitar, NDR etc.) a jejich chování obecně je na DSLR/filmu obdobné. Když je něco šunt na digitálu, je to šunt i na filmu.
    Sám používám dlouhodobě objektiv s velmi archaickými vrstvami (Nikkor 55/3,5 P.C) a problém s tím žádný není. Pokud je nějaký objektiv méně kontrastní, tak to je opět stejně na filmu jako na DSLR.

    Ještě jednou k těm vrstvám na zadním členu – pokud jsou na objektivu nějaké antireflexní vrstvy použity, tak zpravidla i na zadní a vnitřních čočkách (byť odlišné – to ale přičítám odlišným požadavkům na mechanickou odolnost). Jinak by to postrádalo smysl. Jde o omezení ztrát na každém optickém rozhraní.

    PS: ten kontrast na filmu – to byl diapozitiv nebo negativ?

  • Pavel Vavřín
    Pavel Vavřín
    12.03.2014 20:42

    Pro volné chvíle :)

    http://www.kenrockwell.com/business/fud.htm

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (25)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

FotoAparát.cz - Instagram