Příběhy fotografií z Bornea

Někdy mi lidé píší, že černé pozadí fotografií je příliš sterilní. Chápu, že v záplavě fotografií, které je možné na internetu vidět, je k vidění řada různých pojetí pozadí snímku. Rád střídám různé přístupy, aby fotky nebyly na první pohled tak fádní. Dříve jsem se věnoval v tropech téměř výhradně denní fotografii, však to znáte, ráno si přivstat, stihnout hezké světlo, odpoledne nezmeškat světlo před západem slunce a pak spát. Moje výpravy na Borneo, aktuálně mám za sebou tři, však tuto rutinu do značné míry narušily. Málokdy se na tomto ostrově setkávám s nějakým labužnickým světlem, které vytváří ranní paprsky slunce, a tak se dostávám fotograficky do situací, které jsem dříve neznal.

Pro člověka, který má oči otevřené, přináší Borneo nekonečnou paletu možností pro fotografii přírody. Nezřídka se mi stává, že toho vidím tolik, že vyfotit vše je nemožné. Při každé cestě najdu nějakou podivnost, kterou jsem před tím neviděl. Při realizaci fotek jsem ovšem narazil na problém, jak je zachytit, aby byly „koukatelné“. Až na pár výjimek jsem na Borneu zatím zažil jen tři druhy počasí – buď zataženo, déšť nebo prudké světlo. Všechny tři varianty kladou neobvykle vysoké nároky na správnou expozici. Nejčastěji je zataženo.

V praxi to znamená, že třeba najdete fascinující mouchu, která má sice necelý centimetr, ale při bližším prohlédnutí zjistíte, že má oči neuvěřitelně roztažené do stran. Prakticky tak daleko od sebe, jak je sama dlouhá. Okamžitě dostanete chuť ji zvěčnit. Nastavíte rozumnou clonu, třeba 9, ISO si posunete třeba na 1000 a namáčknete spoušť pro výpočet expozice. 3 sekundy! Proběhne kontrola foťáku, protože tak se opravdu neustále pobíhající muška fotit nedá. Začnete štelovat, přesouvat clonu i ISO a při hodnotách F2,8, ISO 3200 máte radost, že je expozice někde kolem 1/25s. Ani tak se vám samozřejmě mušku nepodaří zvěčnit. A tak koumáte jak na to. Přichází ke slovu blesk nebo nějaké umělé světlo, foťák co zvládne vysoké hodnoty ISO, stabilizované objektivy, různé držáčky a pomůcky, no zkrátka, začne z vás být takový malý kutil a každou další cestou ubývá oblečení a přibývá technické vybavení.

Při cestách na Borneo jsem vedle denní fotografii propadl kouzlu té noční. Ne proto, že by byla jednodušší, ale proto, že v lesích ožívají úplně jiní tvorové. Nastupuje nová směna, by se dalo říct. Zatímco přes den potkáte jednu dvě pakobylky, v noci jich potkáte třeba deset. Zkrátka vidíte věci, které mají svou vlastní noční atmosféru. A tak jsem začal pracovat na takovém „miniprojektu“ Noční život v pralese, kterému jsem věnoval nejen kolekci ve své galerii, ale i tenhle článek. Podíváme se na chlupatou housenku, díky selektivnímu světlu baterky objevenou parazitickou houbu, jak prorůstá housenkou a nočního motýla většího než dvě dlaně.

Housenka motýla rodu Euthalia

Když vstupuji do řetězců OBI nebo Ikea, mám většinou dost odlišné cíle než běžní návštěvníci. Zatímco ostatní vidí ručníky, krabice, plastové nádoby, koše na hračky, já vidím difuzéry na blesk, pouzdra na objektivy, síťky na hmyz. A tak jsem si jednoho dne celý šťastný nesl domů modrý skládací koš na hračky a už v něm viděl ten potenciál na cesty. Za 99 Kč dar z nebes. Moc se mi nedařilo ho inteligentně zabalit, ale věděl jsem, že to zkrátka musím nějak dokázat, případně se podělit se spolucestujícími. Ukázalo se to jako skvělá pomůcka. Občas jsme toho našli tolik, že prostě nebylo v našich silách všechno vyfotit, a tak jsme si v koši na hračky průběžně uchovávali zajímavé pakobylky, koníky nebo housenky pro budoucí zvěčnění.

Už jsem se ukládal ke spánku, když přišel Kuba s tím, že našel pekelně krásnou housenku a musíme si ji zítra vyfotit. A ráno jsme našli chřestýšovce a pak ještěry, pak žáby, no zkrátka na housenku se nedostalo a já si to pak po návratu strašně vyčítal.

Po půl roce jsem se na Borneo vracel. Asi by znělo romanticky, kdybych teď napsal, že s jasným cílem housenku zase objevit. Vůbec ne. Těch nerealizovaných fotek bylo tolik, že bych potřeboval udělat nějakou samostatnou opravnou výpravu. Situace byla ovšem dost podobná. Byli jsme vzhůru dlouho do noci. Baterkami jsme pročesávali prostor kolem chaty. Objevili jsme hada, spící ještěry, strašilky, žáby, svítilky a já nevím co ještě. Postupně naše řady řídly a kolem druhé hodiny ranní jsem usoudil, že už nemám sílu dál něco vymýšlet a zvedat foťák k očím. Ono to jde první den, možná druhý, třetí den, ale po týdnu, kdy se člověk nevyspí, už úplně otupí. Opustil jsem oba Ondry a šel k chatce. Posvítil jsem cvičně nad hlavu a tam byla! Chlupatá housenka, kterou jsem viděl před rokem. A málem to dopadlo stejně. Chvíli jsem váhal, jestli rozpoutat další kolo svícení a focení. Nakonec jsem si pro housenku sáhl, utrhnul jsem její list a otočil se na kluky se slovy: „Můžete mi říct, jak chcete jít spát, když jsem našel tohle?“ Dali jsme se do hlasitého smíchu a přes veškerý odpor k dalšímu focení se vrhli na tvorbu nočního ateliéru.

Jeden Ondra obětoval stativ, s ohledem na únavu jsem se přimlouval za to, abychom list umístili tak, abychom se k němu nemuseli ohýbat a pak se nás na ní vystřídalo všech pět. Dva se vždy podle instrukcí pokoušeli scénu nasvítit tak, aby byla podle jeho představ fotografa, a dva fotili. Pátý většinou fandil. Housenka zprvu sice na chvíli přestala okusovat svůj list, ale pak v klidu pokračovala, aniž by ji naše pobíhání nějak vzrušovalo. Nakonec jsme šli spát okolo čtvrté hodiny ranní. A tak si můžu ze seznamu neuskutečněných fotek jednu škrtnout.