Velcí fotografové: Steve McCurry

První, co člověka praští, když poprvé uvidí fotografie, nebo dnes barevné tisky, Steva McCurryho, je jejich až doslova přehnaná sytost barev. Prostě rána pro milovníky jemných tonalit. Je to však jasný styl, kterým se Steve odlišuje od všech ostatních. V Asii mají trochu jiné estetické ladění. V jejich světě jsou prostě pestré a syté barvy součástí denního života a zdrojem optimismu a veselí. V našich krajích je zase až trochu přehnaná snaha vyhnout se barevnému cirkusu.

Těmito slovy uvedl fotograf Steve McCurry svoji výstavu fotografií v Kolíně nad Rýnem loni v září: „Většina mých fotografií je založena na lidech. Hledám nestřežený okamžik, kdy povykoukne z člověka jeho skutečná duše, jeho životní zkušenosti vyleptané v jeho tváři. Snažím se sdělit, co to znamená být takovým člověkem.“

A pak se zadíváte do tváří na jeho fotografiích. Vyjímečnou schopností Steva McCurryho je najít mezi tisíci tváří ty, které v sobě nesou příběh. Je ve skutečnosti částečně válečný fotograf, který hovoří prostřednictvím tváří, nikoliv portrétní fotograf. Fotografoval konflikty v Perském zálivu, rozpad Jugoslávie, války mezi Íránem a Irákem, konflikty v Bejrútu, Kambodži či na Filipínách. Na všech jeho fotografiích je však tvář, která hovoří. Žádné mrtvoly, oběšenci, krev a další hrůzy. Hlavní doménou cest Steva McCurryho vždy byl Indický subkontinent: Indie, Pákistán, Afghánistán, Tibet. V Indii samé prý byl již více než šedesátkrát. Fotografuje zde mizející kultury a příběhy kolem nich.

Něco z životopisu

Steve McCurry se narodil v roce 1950. Vystudoval kinomatografii na Pensylvania State University ve Filadelfii, USA. Proslavil se tím, že převlečen za domorodce přešel z Pákistánu v době sovětské okupace do rebely ovládané části Afghánistánu. Žil s mudžahedíny a fotografoval zde život na pozadí válečného konfliktu. Poté se mu podařilo propašovat svitky filmu zpět přes hranici a snímky publikovat v časopise National Geographic. Steve byl prvním fotografem, který podal fotograficky hodnotnou výpověď o afghánském konfliktu. V roce 1984 se mu v uprchlické táboře podařilo vyfotografovat snímek afghánské dívky. Její tvář vyjadřuje bezejmennost, dominuje jí však bleděmodrá barva očí a zvláštní výraz vzdorovitosti. Tento snímek se stal ikonou barevné fotografie.

National Geographic Magazine uspořádal o 17 let později výpravu za účelem nalézt tuto dívku. Výpravu samozřejmě vedl Steve a dívku se mu opravdu podařilo nalézt. Díky tomu víme, že se jmenuje Šargat Gula. Fotografie z pátrací výpravy jsem viděl, ale právě ta zvláštní energie vzdoru se již vytratila. Zklamání. Duše se jí změnila.

Steve měl v životě určitě hodně štěstí. Dvakrát byl již na svých cestách prohlášen za mrtvého. V Indii ho nábožensky zfanatizovaný dav zmlátil a málem utopil, v Pákistánu byl ve vězení, málem se utopil při havárii letadla ve Slovinsku. Fotografickou „kliku“ měl i v roce 2001, kdy se předčasně vrátil domů do New Yorku před 11. zářím. Mohl tak přímo ze svého bytu vyrazit fotografovat oběti teroristického útoku na World Trade Center a lidi při likvidaci následků.

Něco pro technokraty

Steve McCurry fotografuje Nikonem. Dnes uvádí digitální Nikon D3X a D700 a D7000. Pevná skla s ohnisky 28, 50 a 70mm zaměnil za zoom 28–70mm. Jeho oblíbeným filmem byl legendární Kodachrome. Tiskne velkoformátovými plottery Epson. Výdobytků digitální doby, jako je možnost měnit citlivost a fotografovat bez šumu při vysokých hodnotách ISO, plně využívá. Samozřejmě mu ale chybí, jako ostatně nám všem staromilcům, že nemá fyzický diapozitiv.

Z výstavy jsem vybral následující fotografie.

Oči, hlava. Ta proporce hlavy vůči svalnatému, ale vyhublému tělu, které je schopné provádět náročnou akrobacii. Jakoby obličej byl přiblesknut. To by ale Steve určitě neudělal. Mlátit bleskem do lidí a vygumovat magické přirozené světlo. Jednou se mi podobné světlo podařilo najít těsně před západem slunce na tvářích svatých mužů sedících před chrámem Pashupatinath v Kathmandu v Nepálu. I oni si barvili tváře do žluta. Možná je tedy i zde něco podobného.

V roce 2006 jsem byl v Tibetu. Autobusem jsem tehdy s místními vyrazil k jezeru NamTso. Narazili jsme náhodně na závody koní na pláni nad vesnicí. Na podobné slavnosti vyrážejí Tibeťané vystrojení v krojích jako tato dívka. Steve zde využil krásný barevný kontrast zelené vůči červené v pozadí. A k tomu hlavně ta červená rtěnka na tvářích a ústech. Tahle fotografie je určitě aranžovaná, ale přesto je ve výrazu cítit něco z duše Tibetu. V mém případě na závody dohlížel voják v přilbě se štítem. Zároveň zde stál i obrněný transportér.