Trabantem na konec světa

Dan Přibáň, Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona se vypravili na 4měsíční expedici Trabanty Jižní Amerikou. V článku si můžete přečíst jejich zážitky z pera Dana Přibáně, i informace o fotografické stránce expedice od fotografa výpravy Jakuba Nahodila. Na 1. Pražském FotoMaratonu 8.6.2013 můžete od 18h v KC Zahrada navštívit přednášku Jakuba Nahodila o fotoexpedici Trabantem na konec světa.

Moat, kdo to kdy slyšel? Nikdo! A přitom je to právě tady… Konec světa. Nejjižnější místo Ameriky, kam se dá dojet autem. Jižněji než Ushuaia, nedaleko Mysu Horn, jen o 10 kilometrů severněji, než leží nejjižnější vesnice světa na ostrově Navarino. Jeli jsme sem přes čtvrt roku. Šestnáct a půl tisíce kilometrů přes celou Jižní Ameriku dvěma trabanty, maličkým Fiatem 126p – maluchem a Jawou 250.

O pár metrů níže, na patě útesu, žlutohnědá masa vody kanálu Beagle buší do skal. S rachotem válí oblázky tam a zpátky kolem vybělených kostí mrtvých stromů. Velryby, napadne člověka, když je vidí. Jižní vítr studí a hučí v anténách radarové stanice argentinského námořnictva. Poslední výspy na konci poslední cesty. Dlouhé cesty…

To nepůjde!

Jeli jsme sem přes čtvrt roku. Šestnáct a půl tisíce kilometrů přes celou Jižní Ameriku dvěma trabanty, maličkým Fiatem 126p – maluchem a Jawou 250 z roku 1957 – tři Češi, dva Poláci a Slovák, Guyana, Brazílie, Peru, Bolívie, Chile a Argentina. Jaký to mělo smysl? Vlastně žádný, úplná pitomost… chtěli jsme jedinou věc – ukázat, že když se chce, tak to jde. Splnit si sen a nakopnout ty, kteří s plněním svých snů váhají.

Říkali nám, že to nejde, že tahle sestava prostě nemůže projet napříč Amazonským pralesem po cestě, která je pětadvacet prohlášená za neprůjezdnou, a kdyby náhodou projela, nedostane se přes Andy. Motory nebudou fungovat nad čtyři tisíce metrů nad mořem, když nefungují pořádně ani na úrovně hladiny Macháče. A i když donutíme lamy tahat, což se ještě nikomu nepovedlo, a probijeme se hradbou hor, stejně nás zabije drogová mafie. Smáli jsme se, tomu, tvářili se hrozně drsně a tajně se báli toho všeho.

Svět na konci světa

A teď na nás mžourá překvapený strážce radarové stanice, našeho majáku na konci světa, a my s omluvným úsměvem koukáme na něj. Přeci jen jsme právě vjeli do vojenského objektu s kolonou, která je všechno, jen ne maskovaná.

Nestřílí, nevyhazuje nás… zve nás dál. Uvnitř je ticho a zatopeno, meluzína úpící v anténách zůstala venku, obrazovka radaru mihotavě bliká, vysílačka si tiše mluví pro sebe cosi ve španělštině a jediný člověk na konci světa nám vaří čaj. Vítr zesílil, vlny se zvedly a my se hřejeme o horké plecháčky.

Bitva s byrokratem

Nebyla to legrace dostat se až sem. I když to vlastně byla celou dobu docela sranda. Už jen vybojovat naší žlutou kolonu ze spárů guyanských byrokratů. Loď přijela pouze s třídenním zpožděním, ale do našeho kontejneru nás nepustili. Nemáte potřebné papíry, prohlásili – jaké máme mít, ale nevěděli. Papírujeme, zamotaní v procesech připomínajících Hlavu 22 a nevypadá to, že to jen tak skončí. Hledáme alternativní cesty. Nevíme, koho uplatit, tak na to jdeme co nejoficiálněji. Napsali jsme dopis ministrovi turismu, organizaci pro organizaci turistiky, vrchnímu komisaři celní správy… Oslovili jsme místní televizi a noviny, dokonce i setkání s prezidentem vypadalo v tu chvíli jako dobrý nápad. Nakonec to po třech týdnech byrokratické války rozsekla ministryně zahraničních věcí. Kamarádka jednoho z našich nových kamarádů. Takhle to tu chodí.

Křest rudým prachem

Z Guyany vede do Brazílie pralesem jediná cesta a není to dálnice s benzínkami. Teplota venku šplhá přes třicítku, vlhkost je k zalknutí. Všude kolem oblaka rudého prachu. Jemného rudého prachu, který vleze všude. Ruce se lepí na volant, otřu si pot z čela… červené bláto. Lepkavé červené bláto. Stéká mi za krk, kape z čela.

Cesta nás chce utlouct. Mlátí do náprav, mlátí do nás. Občas se zklidní a plujeme prachem, jemným bílým prachem, hladkým jako by před námi havaroval kamion s moučkovým cukrem. Prach nebo cukr, lepí stejně.

Naše přetížená auta na tohle nebyla stavěná, dostávají zabrat a trpí, víc než my, ale bojují a my s nimi. Až se mě někdo zase zeptá, proč tohle všechno dělám, budu mu vyprávět o cestě zvané Lethem trail – cestě napříč pralesem Guyany, bez pídě asfaltu, bez zajištění. Protože skutečné dobrodružství najdete jen tam, kde máte naději na neúspěch.

Jak projet neprůjezdné?

Lethem trail bylo ale jen zahřívací kolo, měla přijít BR-319. Dálnice duchů. „No passa“ bylo poslední, co jsme slyšeli, když jsme vyjížděli z přívozu přes Amazonku. Neznělo to povzbudivě.

Suneme se desetikilometrovou rychlostí, padáme do jam hlubokých jak malá údolí. Auta úpí a skřípou jak koráby v bouři. Neexistuje tu ideální stopa, jen více či méně strašná…

A pak to začne, postrach a symbol BR-319 – mosty. Mizerné stojí nad děsivými, u jejichž nohou se válí trosky těch zřícených. Sbíráme letité fošny a opravujeme. Taháme ohnilé kusy dřeva z vody a bláta, a pak se po nich pomalu suneme vpřed, auto za autem, všichni za jawou, na další most. Hlavně, že neprší…

Asi jsme to zakřikli. Obloha se nepříjemně zatáhla, rychle valící se fronta vypadá démonicky, zvedl se vítr. Z nebe se natáhly provazy deště. Blesky mlátí kolem nás a proužek cesty se mění v řeku. Díry, do kterých bylo ještě před chvílí vidět, jsou teď všechny stejné, plné vody. Zapadáme, tlačíme, vytahujeme se navzájem. Auta se utkávají v soutěži o horší offroad. Tohle ještě nikdy žádný trabant neprojel a maluch nejspíš také ne. Zatím jsou síly vyrovnané, byť trabanti jsou na tom na počet zapadnutí lépe. Fiátek bojuje…

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Petr Lavička
    Petr Lavička
    03.06.2013 11:39

    Zajímavý článek a skvělá cesta, doufám že z toho bude film podobně jako z Afriky.
    Zajímalo by mne jak dopadly aparáty a objektivy na konci cesty, jestli bylo něco zničeno, nadměrně zaprášeno, byly nějaké problémy s prachem na čipech? Řešili jste to během cesty nějak?
    PL

  • Andrej Macenauer
    Andrej Macenauer
    05.06.2013 17:39

    Díky za pěknou reportáž. Také technický dotaz. Dobíjeli jste SLR baterie pomocí měniče na autozásuvce? Jaký měnič a kolik baterií/příslušenství utáhl?

  • Fotograf 188
    Fotograf 188
    07.06.2013 16:49

    Zdravím pánové, zařízení šlapalo, jen jednou průtrž pročůrala obě těla natolik, že jsem je musel nechat den vyschnout. Prachu bylo hodně, tahal jsem s sebou i stlačenej vzduch a tyčinky, ale nakonec jsem si po celou cestu vystačil s balónkem. Saharskej písek to očividně nebyl. Akorát občas se nasál do skel, ale jakmile ho za doprovodných zvuků pomlely, tak už zase bezproblémů :))

  • Fotograf 188
    Fotograf 188
    07.06.2013 16:51

    Měniče jsme měli dva, lepší vyšší čínu, nicméně zrovna ten lepší otešel po měsíci.. a to byly 500/1000 Watt. Měli jsme kvalitní autobaterku, bez sebemenší komplikace. Nabíječek vy za jízdy utáhl klidně deset.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (4)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram